Včerejší rozhodnutí Evropského parlamentu, kdy se většina poslanců, v zásadě průřezově přes politické kluby evropských stran, rozhodla přijmout rezoluci vybízející evropskou exekutivu k utlumení přístupových jednání s Tureckem, je zcela správné.
Bez ohledu na spekulace, kdo pokus o politický převrat v Turecku zorganizoval, zda sám Erdogan (nebo jeho lidé), americké zpravodajské služby nebo Hudba z Marsu, je někomu, kdo chce vstoupit do evropské rodiny, která je zatím vcelku slušnou společností, třeba říci, v čem postupuje politicky špatně. A jak se má chovat správně. Je ovšem jeho svatým právem už pak o vstup do takové toho společnosti neusilovat
V Turecku dochází k masovým čistkám, ve kterých byl pokus o převrat vzat jen jako záminka k zatýkání potenciálních politických odpůrců Erdogana, a to podle předem připravených seznamů (ty nemohly přece vzniknout za pár hodin). Jejich propouštění z práce ve veřejných službách je něco, s čím žádný svobodomyslný člověk nemůže souhlasit.
Zdá se, že EU tak trochu oblaží zpráva, že Turecko už napříště nebude mít zájem do ní vstoupit. Je to možná strategická chyba EU s ohledem na možnou budoucí pozici Turecka v islámském světě. Ale adept členství ve více nebo méně slušné společnosti, kterou EU nesporně je, by se měl chovat řádným způsobem.
Spekulace o tom, do jaké sféry vlivu bude nyní Turecko směřovat a zda z toho bude mít ruský či čínský prezident radost, bych teď ponechal stranou. Mít takového spojence, jako je Erdogan, není zrovna něco, o co by kdokoli stál. A to V. Putin jistě ví. A Čína je daleko a má zájem jen o byznys. To, že je Turecko zemí umístěnou na hedvábné stezce, je pro Turecko jen dobře. Čína s ním ráda bude dělat obchody.
Řekněme si ale otevřeně, že dnešní Turecko již není tím Tureckem před dvaceti lety, které možná mělo rozhárané politické poměry a zkorumpované politiky, ale bylo společností více nebo méně sekularizovanou. Dnes je Turecko zemí, která směřuje do možná umírněného, možná méně umírněného modelu islamistického státu. Ten se pravděpodobně nebude projevovat uplatňováním práva šaría či jinými hloupostmi, ale dříve nebo později sekulární část společnosti jistě velmi silně skřípne.
Pro Turky, tedy pro tu část tureckého obyvatelstva, která sdílí evropské hodnoty, toho mnoho udělat nemůžeme. Celý svět nezachráníme. Pokud by Turecko v krátké době zmrazilo své členství v NATO, což je celkem očekávatelné, zas až taková ztráta to nebude. Bude to jistě narušení mocenské rovnováhy v oblasti na pomezí Asie a Evropy, ale o to víc se páni stratégové Západu budou muset začít zabývat otázkou rozumného uspořádání vztahů s Ruskem. Takže všechno špatné je k něčemu dobré.
Erdogan je nenapravitelný. Turecko v této generaci a možná ani v příštích generacích v EU nebude. A Evropa by měla začít emancipovaně jednat ve všech otázkách jako samostatná entita. Tedy přemýšlet, jak se osamostatnit od paternalismu ze strany USA, jak vybudovat evropskou armádu (myslím tím armádu EU či evropských členů NATO) a začít chránit své hranice před přílivem uprchlíků, bez ohledu na nespolehlivého spojence. EU se nesmí nechat vydírat.
Ani tento politický pokus s Tureckem, které se mělo stát podle evropských elit Kerberem Evropy na Bosporu, se příliš nepovedl. Čím dřív si to evropské politické elity uvědomí, tím lépe pro ně.
