Tento zákon, kterému se dostalo přízvisko kariérní řád pro učitele, je jistě zákonem, na který naše učitelská veřejnost čeká s určitým očekáváním. Slibuje si od něj to, že přinese do našeho systému určitou jistotu, určitou jistotu nároku zejména tedy na ohodnocení, které bude odpovídat kvalitě učitele. Otázka je, zdali toto očekávání tento zákon může naplnit. Učitelé vždycky mají tendenci hodnotit sami sebe, hodnotit své kolegy, hodnotit vedení školy. Dobře víme - hodnocení své osoby bývá vždycky jaksi lepší, než hodnocení svého okolí.
Já si myslím, že naše školství má odedávna celou řadu nástrojů, jak učitele hodnotit. Nakonec ředitel školy spolu se svými kolegy zástupci, kteří tvoří vedení školy mají jasné, přesně definované nástroje, jak učitele poznávat a jak učitele hodnotit, a také samozřejmě jak je zařazovat do určitých kategorií ve své škole. Jisto jistě ředitel, který chce poznat své učitele, tak musí splnit povinnost pravidelných hospitací, pravidelných konzultací, pravidelného sledování výsledků práce učitelů ať už co do klasifikace, tak nakonec co do úspěšnosti žáků na výstupu ze školy.
Zdá se mi, jakoby tento zákon stavěl osobnost ředitele školy do pozadí, jakoby se snažil objektivizovat ten proces zařazení učitelů do daných kategorií a tím jim zajistit jakýsi povinný nárokový postup. Nevím, do jaké míry je to správné. Ředitel školy, který není zahlcován nadměrnou administrativou, který nemusí vytvářet různé zbytečné projekty, zbytečné plány, nemusí psát projekty do evropských fondů, aby získal pro svoji školu finanční prostředky, ten bude mít čas na to, vykonávat svoji funkci uvnitř školy a věnovat se svým učitelům, aby je dobře poznal a dobře je dokázal ohodnotit.
Otázkou je, zdali nakonec ti, kteří si od tohoto zákona hodně slibují, nebudou zklamáni.
Další věcí, o které se chci zmínit, je příprava učitelů v našich pedagogických fakultách. Za prvé bych chtěl zmínit poměrně obecné a docela náročné téma, to je téma struktury studia při přípravě učitelů. To studium je strukturované, je tak strukturované jako nástroje Bologněnského procesu, a když se podíváme na ten zákon, tak vlastně vidíme, že s titulem bakalář absolvent tohoto prvního stupně strukturovaného studia může vykonávat v podstatě činnost asistenta pedagoga, možná i pedagoga pro volný čas. Chce-li být učitelem, musí nezbytně dokončit navazující studium, stát se magistrem. Otázka je, zdali očekávaný přínost tohoto typu studia, té jeho struktury se naplnil, zdali obsolventi bakalářského stupně se mohou rozhlédnout a vybrat si, kde by chtěli pokračovat, kde by chtěli nabýt svůj magisterský stupeň, nebo případně zdali by chtěli odejít po dosažení stupně bakalář, titulu bakalář, někam do praxe.
Ten druhý směr je podle mého názoru těžko prostupný, ten první, tady bych řekl, že s ním se mnohdy nesetkáváme. Čili otázka tedy strukturované přípravy, její správnosti nebo nesprávnosti, možnosti vůbec systému Evropské unie od něj uspustit, nechat některé fakulty, zvážit, zdali jejich způsob přípravy učitelů by nebylo možno lépe realizovat kompletním magisterským studiem.
Dalším významným momentem v přípravě učitelů je okamžik, kdy se učitel seznámí s učitelskou praxí a kdy si vlastně začne zkoušet svoje náročné povolání. Na některých fakultách se tak děje možná už i na tom prvním, bakalářském stupni, na jiných fakultách učitel poprvé přijde do třídy a postaví se před žáky teprve až v navazujícím studiu. Tady jsem jednoznačným zastáncem toho, aby se praxe prolínala celým pětiletým učitelským studiem a učitel se mohl postupně připravovat na tu úlohu, stát se skutečně vládcem v té třídě a umět se vypořádat se všemi možnými aspekty přímého kontaktu se svými žáky nebo se svými studenty.
Já vím, že tento zákon na tuto věc pomýšlet nemůže, ale přesto se významně tohoto způsobu zastávám.
Otázka je, jakým způsobem budou učitelé nabývat těch znalostí, jakým způsobem si budou doplňovat své vzdělání po absolutoriu. Možná autoři zákona, ti, kteří se jím každodenně zabývají, den co den, a kteří tuto část zákona detailně připravovali, vidí, že snaha získat si další znalosti, doplnit si vzdělání, získat ještě další stupně, je pro učitele tím úhelným kamenem, alfou a omegou jejich života. Není tomu tak, samozřejmě si to přiznejme. Přesto chápu, a já jsem vždycky byl zastáncem toho, aby učitelé měli možnost dále se vzdělávat. Já už jsem v učitelském povolání 41 let, nebo 42 let, a musím říci, že jsem těmito etapami učitelského života prošel, že jsem žil v době a začal jsem učit, kdy bylo povinné tzv. postgraduální studium, kdy jsme museli na svých mateřských fakultách, na své alma mater projít dvouletým postgraduálním studiem zakončeným zkouškami. A teprve absolutorium tohoto postgraduálního studia bylo důvodem k přiznání toho nejzávažnějšího, prvního platového postupu, který učitel mohl dosáhnout.
Byl jsem ať už začínajícím učitelem, tak jsem také byl i učitelem, který mělna starosti uvádění mladých kolegů do praxe. Vím dobře, co to je pro začínajícího učitele za problém, stát se hned, co nejdříve dobrým učitelem. Byl jsem i ředitelem, vím, co to znamená, umět poznat - najít toho kdo potřebuje pomoc, kdo potřebuje, aby se mu ředitel více věnoval, a poznat toho, kdo je schopen samostatně se s problémy vypořádat. Myslím si, že další vzdělávání učitelů je dobrá myšlenka, jsem jejím zastáncem, jenom si myslím, že by mělo být směřováno v co největší možné míře na pedagogické fakulty. Nejsem si jist tím, zdali různorodé neziskové organizace, schopné získávat akreditace, různé fyzické, právnické osoby mohou být těmi kvalifikovanými a dobrými garanty poskytováni dalšího vzdělávání učitelů. Moje myšlenka, moje přímluva je za to, aby další vzdělávání bylo podporováno, ať už institucionálně, ale i ekonomicky na pedagockých fakultách.
Otázka nedostatku učitelů, hlavně učitelů přírodovědných předmětů je fatální, dlouhodobá. Vyplývá z nízkého ohodnocení učitelů, ať už statutárního, nebo i finančního. To zlepšit je klopotná cesta. Myšlenka, kterou já sdílím, že by si každý učitel zasloužil plat ve výši 35 tisíc korun i více, je myšlenka těžká, leč jako cíl je možné tuto myšlenku přijmout.
Co se týká statusu učitelů, velmi těžko se v dnešní společnosti, která je vlastně mediální, která je facebooková, twiterová, čelí tomu, že mladí lidé prostě nemají úctu před starší generací. Ta přirozená úcta ke staršímu člověku jim často chybí a příčinou možná může být i výchova v rodině. O to víc by si učitelé zasloužili, aby měli oporu našeho systému. Těžko žádat média, sdělovací prostředky o to, aby více učitele podporovaly, ale tohle si myslím, že by bylo potřeba.
Už jsem se zmínil o tom, že nemůže suplovat další vzdělávání učitelů nějaká další síť zařízení, jak tady zmiňovaly kolegyně ve svých předešlých projevech. Vím, jak to bylo. Byla tady síť okresních pedagogických ústavů, síť krajských pedagogických ústavů se svými kabinety, kde pracovali obvykle jeden až dva lidé, kteří byli takovými garanty svého předmětu v okrese nebo v kraji. Pro učitele to jistě bylo dobré, měli určitou konzultační možnost. Na druhou stranu zase jsem zažil velké obavy ve škole z toho, když měl ten daný metodik přijít do školy a takzvaně provádět nějakou jakousi paralelní inspekci vedle krajské školní inspekce. Nejsem si jistý, zdali tahle cesta je vůbec v dnešní době schůdná.
Myslím, že je dobré, aby tento zákon prošel do druhého čtení a aby ve výborech byl podroben kritice a případným změnám. Jenom bych rád, aby bylo jasné, že to nemůže být spása pro náš školský systém. Doufejme snad tedy, že to bude cesta, která když bude správně aplikovaná, tak přinese zvýšení jistoty učitelů v jejich pedagogické kariéře a také možná i zvýšení jejich úcty ve společnosti.
