Na ministerstvu zemědělství je ustaven nový odbor dozoru a regulace vodárenství, který má vykonávat rovněž kontroly vodárenských společností. To je jedna stránka mince. Druhá je to, že přiměřenou výši zisku stanoví prodejce vody. Pokud jde o domácí městské či oblastní vodárny, plánují do ceny malý zisk pokrývající obnovu infrastruktury. Prioritou zahraničních majitelů je dostat co nejvíce peněz od lidí do zahraničí, a proto do vody kalkulují podstatně vyšší zisk. Česká legislativa dokonce garantuje koncernům v monopolním postavení návrat kapitálu a zisk.
Města, obce a jejich okresní vodárny vlastnící potrubí nic podobného nemají. Například v Praze Veolia prodává vodu a její zisk za roky 2002-2014 je 6, 110 miliard korun, oproti tomu město Praha, které investuje do vodovodního řádu, má za stejné období zisk 142,950 miliónů korun. Další příklad: v roce 2008 byl zisk VaK Vsetín 3,9 miliónů korun a byl vložen na obnovu infrastruktury v regionu. Zisk koncernu AQUALIA byl 396 milionů korun a většina ho skončila ve výplatě dividend do zahraničí (Zdroj „Voda 300“).
Ministerstvo financí stanoví, které náklady mohou být kalkulovány do ceny, a tím určuje tzv. cenový výměr. Je to nefunkční pokus o regulaci, což dokazuje výše vodného a stočného, ve kterém lidé platí i ne mnohdy čistě získané hlasy pro dlouhodobý pronájem dodávek vody nadnárodním koncernům. Proto je nutné, aby regulace cen byla v souladu s cenovými výměry očištěnými od vedlejších „také nákladů“ a ne ministerstvem financí akceptovat vše, co je mu předloženo.
Původní systém regulace byl nastaven na priority municipálních vlastníků, to je neposílat peníze od lidí do zahraničí, ale obnovovat infrastrukturu. V momentě, kdy trh s vodou ovládly koncerny, toto přestalo platit. Proto je otázkou, jak se k regulaci postaví odbor dozoru a regulace MZe.
Jak jsem již zmínil, obecně známý problém jsou vysoké ceny u společností vlastněných zahraničními vlastníky a na opačném pólu jsou potom menší vodárenské firmy spravující vodárenská zařízení v několika málo nebo v jednotlivých obcích či městech. U první skupiny je pravidlem nízké nájemné, nepostačující pro průběžnou a dostatečnou obnovu sítí. Jen pro ilustraci uvádím, že v České republice je evidováno cca 6 500 vlastníků a 2 800 provozovatelů vodárenských zařízení, 50 největších provozovatelů zajišťuje cca 89 % fakturace pitné vody a cca 76 % fakturace odpadních vod z celkového množství v ČR. Proto by funkci regulátora měl především zabezpečit výše zmíněný odbor MZe.
Zavedení dalšího superúřadu nemusí problém vyřešit. Jak ministerstvo financí, tak ministerstvo zemědělství musí lépe nastavit – bez lobbistických tlaků – cenové regulace, které postihnout nepřiměřené zisky, ceny, nájemné atd. A samozřejmě provádět důkladnou kontrolu. V 90. letech došlo k odstátnění infrastruktury a převodu na municipality. To je v pořádku, protože o provozování, investicích a opravách rozhodují ti, kterým bezprostředně infrastruktura patří. Díky dalším krokům některých nezodpovědných místních samospráv přešlo hospodaření s vodou do rukou zahraničních vlastníků. Podporuji deprivatizaci zpět do rukou českého vlastníka.
Josef Nekl, poslanec Parlamentu ČR, místopředseda Výboru pro životní prostředí PS PČR
