V roce 1802 Napoleon uspořádal první celonárodní lidové hlasování. Lidé v něm rozhodovali o druhé helvetské ústavě, jejímž účelem bylo uklidnit zemi. 72.000 lidí hlasovalo pro ústavu, 92.000 proti ní. Ústava však byla prohlášena za přijatou, neboť Napoleon zavedl pravidlo, podle něhož byl každý nevolič považován za voliče hlasujícího „pro“. Není překvapením, že Švýcaři tuto lest nerespektovali a první švýcarské referendum tak skončilo fiaskem.

Napoleon si časem uvědomil, že centralizovaná vláda není pro Švýcarsko to pravé. Proto v roce 1803 schválil novou ústavu známou jako „Act of Mediation“ (Akt smíru), jejímž prostřednictvím byla kantonům vrácena autonomie.

V letech 1830 – 1831 proběhly ve dvanácti kantonech demokratické revoluce, kdy byl starý vládnoucí řád nahrazen moderními institucemi (převážně přímé) demokracie. Všechny kantony, s jedinou výjimkou kantonu Fribourg, schválily své nové ústavy v lidových hlasováních a v několika kantonech, jako je St. Gallen, bylo zavedeno lidové veto (referendum), čímž vznikla metoda sběru podpisů.

Přímá demokracie je velké téma a žít se s ní budeme muset chtě nechtě naučit, jak u nás, tak v celé Evropě, jelikož ona jediná je východiskem z politicko-bruselské krize. Je jedním z nejdůležitějších politických témat, které prosazuje hnutí Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura (SPD), jelikož dává možnost všem občanům vyjádřit svou vůli nad jakoukoli otázkou, přímo volit a odvolávat politiky a zaručuje vymahatelnou odpovědnost politiků či soudců. Tím se z ní stává nejspravedlivější a nejdemokratičtější politický systém.