Vrátil jsem se z Francie, kterou miluji pro její přírodní krásy a nespočet průzračně čistých řek. Francouzi si svých řek váží, neboť Napoleon podle nich pojmenoval jednotlivé departementy – což jsou obdoby našich krajů, či spíše velkých okresů.
Před časem jsem též sledoval kampaň dvou kandidátů, kteří postoupili ve francouzských prezidentských volbách do druhého kola. Předsedkyně Národní fronty Marine Le Pen neměla proti vítězi voleb, nynějšímu prezidentu Emmanuelovi Macronovi vůbec žádnou šanci. Proč? Mluvila zcela konkrétně o Evropské unii, o měně euru, o zaměstnanosti. O nekontrolovatelné imigraci.
Nejsem internetově zdatný a neumím z foťáku přetáhnout přímo do počítače fotky. Takže zcela nekvalitně, ale dokumentačně věrohodně vám zde představuji voliče Marine Le Pen, mé přátele z Burgundska. A neumím to dát do článku, tak to je dole, pod článkemDivíte se, že Marine Le Pen volí žena tmavé pleti? To je zcela běžné. Mí přátelé jsou moderní pár s dceruškou Lunou. Milují ekologii a chtějí Francii zachovat takovou, jaká je.
Marine Le Pen volí také starší muslimští přistěhovalci první generace, kteří si nevědí rady se svými radikálními vnuky. A samozřejmě ji volí také značná část židovské komunity, která začíná Francii houfně opouštět, protože se bojí útoků z přebujelé radikalizující se mládeže z velkoměstských předměstí.
Macron vyslovoval fráze, pouhé prázdné fráze, kterými nadchnul další část mládeže, která chce být happy, bez starostí, jak dopadne budoucnost. A lidé na západě nechtějí slyšet o konkrétních hrozbách. Chtějí slyšet pouhé povrchní konverzační řeči. Chtějí získat dojem, že pokud se bude jednat o změnu, tak pouze o kosmetickou.
Tak za neúspěšného prezidenta Hollanda nastoupí do boje o úřad člověk, který byl jeho neúspěšným ministrem ekonomiky. Novináři tomu dají nálepku, že se jedná o naprostou změnu. Změna, to je to, co lidé vítají. Místo plešatého záletníka, mladý krásný 39ti letý mladík, který si navíc získá srdce voliček důchodkyň, že má za ženu o 25 starší dámu, svou učitelku z lycea. To, že se nebude fakticky jednat o změnu, je vedlejší. Pouze se přetře nátěr. Vždyť není důležité to, co je, ale to, jak se co zdá.
Pravda není důležitá. Důležitý je dojem. Když se ukáže, že je pravda nepříjemná, zavřou se před ní oči. Do Evropy se valí masy ekonomických migrantů, ale o tom se přece nemluví. To je nepříjemné. Mluví se o počasí, o kvalitě snídaňových džemů a tak dále. To, že je v zemi potenciální nebezpečí radikalizace mladých muslimů, ze kterých mají strach i jejich staří či dospělí muslimští rodiče, o tom se nemluví. 10 % procent populace může při vzniku politické organizace typu muslimské bratrstvo, a při katastrofální volební neúčasti většinového obyvatelstva, nadobro změnit tvář země i potažmo celé Evropy, o tom se nemluví. To se nehodí. To je buranské.
My Češi jsme už v dávné historii pravdu ctili. Už pro tehdejší západní Evropu, reprezentovanou preláty, jsme byli burani bez vychování, to jest bez přetvářky. Jakýsi malý národ, o kterém ani nevěděli a ani ignorantsky neví většina Francouzů dodnes. Představte si, kde se České země nalézají, nevědí i relativně inteligentní lidé ve Francii dodnes. Je to velkopanská ignorance a pro nás, jako pro malý stát, je členství v EU s napoleonskými ambicemi mladého prezidenta, který chce přimět státy střední Evropy, aby bezpodmínečně poslouchali, velice nebezpečné.
Císař Zikmund se zaručil za bezpečnost Mistra Jana Husa, protože ve stylu svého francouzského vychování (a to se nezměnilo), si myslel, že přece pro Mistra Jana, rektora univerzity, pro tak vzdělaného učence, nebude přece problém prohlásit, že se zmýlil. Dostane za to biskupský, či dokonce kardinálský úřad a bude klid jak v církvi tak v zemích koruny české.
Jenže a v tom je zakopán historicky náš problém, či spíše naše morální síla, která nám pomáhá překonávat nástrahy jak v průběhu dějin, tak i dnes.
Pro Mistra Jana Husa je pravda svatá a radši zahyne na hranici. Je to pro tehdejší západní společnost naprosto nepochopitelné. Ale co, mávnou nad tím rukou. Nějaký Čech, nezajímavé.
Ale začnou se setsakramentsky zajímat, když ten malý národ, pod vedením zkušeného vojevůdce, začne pravdu Mistra Jana bránit zbraní a ohrožuje okolní země.
Zajímavé je, že až slovanský papež Jan Pavel II., polský kardinál Wojtyla, nastolil otázku rehabilitace Mistra Jana v rámci celé katolické církve. Slovani pravdu ctí. Po jeho smrti však zase všechno ustalo.
V naší historii se jako nit vine úcta k pravdě. I náš prezident Zeman je trnem v oku těm, co nechtějí o pravdě slyšet. Červené kartičky, neustálá dehonestace v médiích.
V celé škále kandidátů na prezidentský úřad jsou pouze takoví, kteří jsou na rozdíl od prezidenta Zemana, na druhé strany barikády.
Proto jsem se rozhodl vzhledem k přání předsedů stran, které podporují Rozumné v kandidatuře do Poslanecké sněmovny, kandidovat na prezidenta České republiky, a svou kandidaturou podpořím ten proud, který představuje Miloš Zeman. A kdyby se stalo cokoliv, co by znemožnilo jeho kandidaturu, nastoupit v jeho šlépějích v nekompromisní hájení pravdy, za kterou položil svůj život na plamenné hranici i Mistr Jan Hus.
Tak to je můj příspěvek k výročí upálení Mistra Jana Husa, protože se nedomnívám, že by média toto výročí nějak významně zmiňovala, právě tak, jako jsme přešli mlčením zradu na naší zemi, které mlčky přehlížely světové velmoci, které se zaručily za to, že nás, okleštěné, bez Sudet, Hitler nenapadne. Mlčení k 15. březnu. Mlčení k Mnichovu. Je to prostě na nás, kteří známe historii, abychom ji připomínali. Nebo ji budeme muset prožít znovu.
Petr Hannig
