Dnešnímu monitoringu dominují dvě témata. Jednak jde o průlomové rozhodnutí soudkyně Kateřiny Šimáčkové k výkladu rodinného života mezi dvěma muži - manželi a jejich dítětem, které porodila surrogátní (náhradní) matka v situaci, kdy oba muži jsou právně považování v Kalifornii, kde žijí za rodiče dítěte. Je to odvážné rozhodnutí, avšak odůvodnění, dle kterého nemá dítě utrpět újmu jen proto, že z Kalifornie, kde je vše právně v pořádku, přijede s rodiči do ČR, kde ovšem jeden z nich přestává být rodičem, mně přijde jako naprosto přiléhavé a nelze než s ním souhlasit.
Kritici tohoto rozhodnutí nechť si uvědomí, že vlastně implicitně kritizují stát Kalifornia a jeho právní řád, žádnou EU, kterou obvykle viní ze všech nepravostí.
Druhým dominantním tématem jsou stále problematické polské justiční zákony. Dva z nich polský prezident vetoval (týkající se změn v soudní radě a v nejvyšším soudu). Znalci poměrů tvrdí, že nebudou znovu přijaty kvůli vysokému kvóru vyžadovanému polskou ústavou pro přijetí návrhu zákona po prezidentském vetu.
Polský prezident ovšem neuplatnil veto ke třetímu ze zákonů, který se týká obecných soudů. Má údajně dát ministru spravedlnosti oprávnění libovolně odvolávat a jmenovat funkcionáře obecných soudů.
Inu, tato situace nám není neznámá. Náš zákon o soudech a soudcích o odvolávání těchto osob mlčel. Někdy v roce 1998 či 99 ministr spravedlnosti náhle odvolal pět předsedů krajských soudů, aniž by to zdůvodnil a na otázku proč odpovídal, že prostě může. Byla jsem tehdy v podstatě jediným reprezentantem justice, který proti tomuto brutálnímu zásahu do nezávislosti soudců protestoval. Soudcovská unie mlčela. Tvrdila jsem, že státní orgán smí jen to, co mu zákon umožňuje, avšak toto by ústavně konformní zákon umožňovati nemohl. Šlo by jak o výkon ústavně zakázané libovůle, tak o politický zásah do soudcovského mandátu. Prostě, v právním státu politik soudce odvolat nesmí, soudce smí být odvolán, byť i jen z funkce předsedy soudu, toliko soudním rozhodnutím poté, co bylo soudně zjištěno jeho kárné provinění.
Můj názor podpořili soudci rakouští, němečtí a španělští a tamní právní vědci. Doma jsem si vysloužila nevoli tehdejší exekutivy a části politiků. Jistě, nemusela jsem si pálit prsty, mě osobně se to netýkalo. Považovala jsem to ovšem za součást povinností předsedkyně NS při prosazování ústavních hodnot v naší, tehdy opravdu mladé demokracii a za příspěvek k rozvíjení právní státnosti. ÚS stvrdil moji pozici v rozhodování o odvolání mojí následnice v pozici předsedkyně NS, která se mu bránila právě návrhem k ÚS.
Ve vztahu k Polsku tedy očekávám, že to především budou tamní soudy, které se judikatorně vymezí k problematickému zákonu. Pokud by to nebylo možné v Polsku samém, jistě by se ve prospěch odvolaných vyslovil ESLP.
