Pokud Vám název mého postřehu připomíná název nějaké knihy, kterou jste poslední dobou drželi v ruce, pak máte pravdu. Skutečně jsem se nechal inspirovat dílem Andreje Babiše a jeho četba mě také přiměla zasednout k počítači a svůj postřeh napsat.
Jako politik se samozřejmě snažím, pokud mi vyjde jen trochu času, pročítat nejen volební materiály a programy mé mateřské strany, ale i stran ostatních. Ani ne tak pro inspiraci, jako spíš pro porovnání shod a rozporů, a trochu také pro porovnání jasnosti, s jakou jsou jednotlivé myšlenky a vize sdělovány a obhajovány.
S hnutím ANO je to však problém. Zejména proto, že vlastně žádný program nemá a celý jeho směr se řídí myšlenkami, které vysloví jeho guru Andrej Babiš. Ten pak reaguje na výzkumy veřejného mínění k jednotlivým otázkám a pokud někde vyjde k tématu jasná většina, nový projev a programový směr je na světě. Ale protože veřejné mínění je poměrně vachrlaté a k obdobným věcem se často vyjadřuje zcela opačně, což ovšem vůdci ANO nijak nevadí, čert aby se v té vizi ANO vyznal.
Velmi jsem proto přivítal knižní dílo vůdce ANO vydané pod názvem „O čem sním, když náhodou spím“, které jsem pochopil jako jakýsi vylepšený program hnutí. Ačkoliv se autor (ono jich bude zřejmě víc, ale o tom až později) v díle často tváří, že jde o pouhé sny, pak v jiných částech čtenáře často vrací na politickou půdu s tím, že pokud bude moci vládnout, bude Česko v roce 2035 vypadat přesně tak, jak je popisováno v knize.
Musím se přiznat, že mi naivní a zcela nerealistický obsah díla zprvu vyvolával úsměv na tváři, který mi však dalším nořením se do (ne)programu hnutí ANO začal pomalu, ale jistě, tuhnout. Uvědomil jsem si totiž, že se musím oprostit od pozice člověka, který se politice věnuje řadu let a zkusit se vžít do role občana, kterého politika moc nezajímá, ale spíše otravuje a pokud se k nahlédnutí do díla guru ANO vůbec dostane, tak jistě nepřelouská všech téměř 300 stran, ale spíš si najde kapitolu, která popisuje oblast, jenž jej zrovna trápí. A pokud je možné na díle něco ocenit, tak to, že je psáno právě pro takové čtenáře.
Z celé knihy je totiž zřejmé, že ji AB nepsal sám, ale spíše se jedná o sborník mnoha autorů, který AB pouze četl a snažil se do něj čas od času vložit nějakou myšlenku tak, aby celé dílo pospojoval. Ačkoliv mám daleko do člena fan clubu AB, nepodceňuji jeho inteligenci a pochybuji, že by napsal knihu jejíž jednotlivé kapitoly si často navzájem odporují. Na druhou stranu nepochybuji o tom, že mu vůbec nevadí, že si statě jeho vizí uvedených v knize zcela odporují s jeho průběžnými veřejnými prohlášeními, natož s prohlášeními jeho ministrů. Slovo „jeho“ píši schválně, protože předpokládám, že dnes snad již nikdo nepochybuje o tom, že ANO je projekt jednoho muže, který pouze hýbe svými figurkami, zejména podle toho, jak poslouchají a plní pokyny.
Zabýval jsem se myšlenkou, zda mám v tomto příspěvku rozbourávat knihu AB kousek po kousku a upozorňovat na často až absurdní, rozpory jejích jednotlivých částí mezi sebou, mezi prohlášeními AB a jeho činovníků, či na prostý fakt naprosté nereálnosti (odtržení od reality) snů autora. Došel jsem však k závěru, že by takový rozbor byl téměř stejně dlouhý jako kniha samotná, což by nutně znamenalo, že by jej nikdo nečetl. Uvedu proto pouze jediný případ. V části „spravedlnost“ autor (či autoři) přinášejí spoustu „dobrých nápadů“ jak naložit s českou justicí, což je odůvodňováno délkou soudního řízení a „spravedlností“ rozhodnutí soudů. Protože jsem profesí právník, logicky jsem se u této části děsil snad nejvíce, protože některé nápady zde uvedené nemají daleko do současné polské reformy justice, která nemá s právním demokratickým státem nic společného. Ve stejný čas, kdy jsem tuto stať četl, pak na ČT 24 běžel titulek, že ministr spravedlnosti Pelikán (ANO) hodnotí českou justici tak, že je v dobré formě a až na 5 okresních soudů řízení není nepřiměřeně dlouhé. I jen tento příklad tak snad vypovídá o obsahové kvalitě díla, které je zřejmě volebním program ANO, byť se tváří jako pouhý sen jeho vůdce.
Pokud by tedy knihu četli všichni jako já, tedy v celku, a zároveň by měl čtenář dostatek informací o politickém dění, mohl bych být úplně v klidu. Všichni by pochopili, že celý projekt ANO je postaven pouze jako snůška populistických výkřiků bez konkrétní představy o směřování Česka. Představa pak vzniká takřka ze dne na den v hlavě vůdce hnutí a její realizace probíhá cestou „pokus x omyl“.
Jak jsem však psal výše, takových čtenářů bude velmi málo, a to mě děsí. Pokud totiž vezme knihu do ruky běžný volič a vybere pouze stať o problému, který jej zrovna pálí, ale kterému zároveň příliš nerozumí, bude zcela jistě ohromen jasností a jednoduchostí nabídnutého řešení. O tom, že jde o řešení zcela mimoústavní, nedemokratické či zhola nesmyslné samozřejmě nebude mít ani páru. V tomto směru tedy tým autorů knihy odvedl neskutečný kus práce a dovedl populismus hnutí ANO, a zejména jeho vůdce, na samý vrchol dokonalosti. A to mě děsí.
Musím proto pevně věřit, že každý občan po nadšeném přečtení kapitoly o snadném řešení jeho problému, přečte kapitolu také o oblasti, která ho netrápí, protože jí dobře rozumí. V tu chvíli mu pak zřejmě dojde, že ona snadná řešení jsou vlastně pouze populistickými výlevy určenými pro balamucení veřejnosti, nikoliv reálnou nabídkou řešení problému.
Pokud se tak nestane, hrozí Česku opuštění klasických evropských demokratických hodnot a příklon k modelu, který je demokratický jen zdánlivě. Tento příklad ostatně můžeme pozorovat v sousedním Polsku. A utěšování, že se něco takového u nás nemůže stát, protože stojíme na jiných základech než Polsko a máme jinou mentalitu než Poláci, nám opravdu nepomůže. Stačí si vzpomenout na film Obecná škola a prohlášení otce hlavního hrdiny v podání Zdeňka Svěráka: „My jsme Slované, ale západní. U nás žádná diktatura nemá živnou půdu…“ A jakých nás pak čekalo 41 let diktatury….
JUDr. Ondřej Veselý
Lídr ČSSD ve volbách do PS PČR 2017 za Jihočeský kraj
