Bude Evropa potřebovat nového Evžena Savojského?
Všechno už tady bylo, jenom my to prožíváme poprvé nebo jsme to zapomněli a nebo to nechceme slyšet. Ten kdo se nedokáže poučit z minulosti nemá budoucnost. Minulost není špatná a zastaralá, nýbrž prospěšná. Pomůže vám najít jasné odpovědi na vaše složité otázky.
Nesmazatelný islámský vliv přinesl na Pyrenejský poloostrov rok 711, kdy arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijáda v osmidenní bitvě porazila vizigótské vojsko u Jérez de la Frontera. Na příštích několik staletí ovládli většinu Pyrenejského poloostrova muslimové. Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa, která se roku 929 odtrhla od arabské říše a vytvořila samostatný córdobský chalífát. Rozhodující mezník reconquisty tvoří dobytí Toleda roku 1085, které se stalo základnou pro další výboje k jihu. V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Granada padla 1492. Další velká hrozba pro Evropu začala expanzí Osmanské říše na Balkán obsazením Dardanel v roce 1354. O pár let později získali Osmané Drinopol a začali se stále více prosazovat. Po bitvě na Kosově poli 1389 si podmanili Srbsko a poté také připojili k Osmanské říši zbytky Bulharské říše. Za této situace proti Osmanské říši vystoupil uherský král Zikmund Lucemburský a vedl křížovou výpravu sestávající hlavně z uherské válečné hotovosti a francouzských a německých rytířů. Roku 1396 se sebevědomí křižáci u Nikopole střetli se sultánem Bajezidem I. a byli drtivě poraženi. Páni byli popraveni a král Zikmund jen stěží uprchl. Nejvíce ale porážka postihla Bulharsko. Trnovo bylo vypleněno, mnohé kláštery vypáleny a nastoupila násilná islamizace. I přes toto nesporné vítězství byl další postup zastaven vinou vnitřní nestability říše (hojně podporovanou Byzancí) a nájezdů tatarských hord. Ty se s Turky střetly roku 1402 u Ankary a v jednom z největších vojenských střetů středověku je rozdrtily. Za několik měsíců plných plundrování kočovní Tataři odtáhli a říše se začala vzpamatovávat. Po jedenácti letech bojů o moc nastoupil syn Bayezida Murad II., který říši zkonsolidoval. Po smrti Murada II. nastoupil jeho syn Mehmed II., který v roce 1453 dobyl Konstantinopol (čímž se definitivně rozpadá Byzantská říše) a učinil ji svým hlavním městem. Ještě téhož roku byly dobyty Athény. Další výboje Osmanské říše byly vedeny na sever a jejich hlavní tíhu neslo Uherské království.
Až po bitvě u Moháče roku 1526, při které zemřel český a uherský král Ludvík Jagellonský, a po smrti uherského krále Jana Zápolského o dvacet let později, se podařilo Osmanům získat centrální oblasti Uher, přičemž zde byl vytvořen takzvaný Budínský pašalik. Ve druhé polovině 16. století již byla většina balkánského poloostrova pod kontrolou Osmanů. Osmané ve své expanzi do Evropy dále pokračovali a dvakrát neúspěšně obléhali i Vídeň, a to v roce 1529 a znovu 1683. Druhé obléhání skončilo osmanskou porážkou v bitvě u Vídně, která předznamenala další zisky Habsburků v Uhrách a zároveň konec expanze Osmanské říše do střední Evropy. Vlastní rozhodující bitva představovala první válečnou zkušenost pro Evžena Savojského. Při předchozí obraně Vídně se vyznamenal i český šlechtic Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, který později předsedal dvorské válečné radě Habsburků.
Bitva u Zenty (odpoledne 11. září
1697) byla poslední a
vlastně rozhodující velkou bitvou mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší v 17. století a představuje
jednu z nejdrtivějších porážek turecké historie. Příčinou střetnutí byla snaha
tureckého sultána
získat zpět území v Uhrách a Sedmihradsku, která ztratil po bitvě u Vídně. Rakouská
armáda pod vrchním velením prince Evžena Savojského disponovala asi 50 000
vojáky (z toho 16 000 bylo jízdních) a asi 60 děly.
Turecká armáda o síle více než
80 000 mužů, jíž osobně velel sultán Mustafa II., byla
zaskočena při přechodu Tisy a na hlavu poražena. Na turecké straně padlo asi 30 000 vojáků, z nichž se asi 10 000
utopilo v Tise. Mnoho tisíc dalších Turků padlo do zajetí. Velitel obrany předmostí
velkovezír Elmas Mehmed zahynul v boji spolu se svými vojáky. Ztráty rakouského
vojska byly v porovnání s
Turky až nepoměrně nízké. Méně než 500 mrtvých a asi 1600 zraněných. Dopad
tak drtivé porážky byl obrovský. Hlavní osmanská armáda byla rozprášena. V boji
zahynul velkovezír Elmas Muhammad a několik
dalších vezírů. Mezi přebohatou kořistí byl sultánův stan, sultánův harém,
osmanská válečná pokladna, turecké dělostřelectvo a dokonce státní pečeť.
Turecká vojska se už do konce roku v patřičné míře neshromáždila, takže Evžen Savojský
mohl vyčlenit ze svého vojska menší
část, se kterou vpadl do Bosny a vypálil Sarajevo. O rok později
pak Turci přistoupili na jednání o míru, která vyústila v tzv. Karlovický mír. Bitva rozhodujícím způsobem ukončila
válku, jež trvala od roku 1683. Po vítězství u Zenty se do konce roku 1697
podařilo od Turků vyčistit území v okolí Sarajeva, západní Banát a další Turky
dříve obsazená území. Po celý rok 1698 pak probíhala mezi Turky a Rakouskem
mírová jednání, která zakončila smlouva podepsaná 26. ledna 1699 v Karlovaci
nedaleko Petrovaradína. V této smlouvě byly potvrzeny rakouské zisky území většiny
Banátu, Sedmihradska, Chorvatska a Slavonie. Vítězstvím u Zenty roku 1697 byla
na nejbližší období takřka paralyzována turecká vojenská síla a Rakousko
získalo rozsáhlá území v Uhrách. Význam vítězství byl tak velký, že jméno Zenta
dostalo i nově objevené souhvězdí a rovněž později v roce 1897 byl takto
pojmenován rakousko-uherský křižník. Ale
zdá se, že vítězstvím v bitvě u Zenty zdaleka nepominulo nebezpečí
islamizace Evropy. Pozvolný,
ale trvalý, přesun islámského obyvatelstva do Evropy - a nejedná se pouze o Turky v Německu a Araby ve
Francii – násobený jejich velkou plodností, vytvořil pro dosud majoritní
společnost v současné době těžko řešitelný problém. Celé generace muslimů již v Evropě vyrostly a těm již nyní
není dost dobře možné říci: „Jestliže chcete žít v naší zemi, musíte se ve
všem přizpůsobit našim zvyklostem, ať již se jedná o
znalost jazyka, naší historie, oblékání nebo i náboženství". Toto
by bylo možno (a jak nyní spatřujeme – mělo tomu tak být) uplatňovat u nově
příchozích. Ale která vláda byla
tak odvážná a prozíravá? A najde se v Evropě vůbec tak
odvážná vláda, která se postaví nesmyslnému diktátu rádobyhumanistických
bruselských diletantů a začne bránit práva a zájmy svých občanů, jimž by měla
sloužit?
16. 8. 2010