Jsme bohatá země. Ale sto tisíc dětí nemá a ani v tomto včera zahájeném školním roce nebude mít od rodičů zajištěné obědy ve školních jídelnách.
O to více mne rozčilují časté reakce na aktivity některých nadací, kde si v diskusích pod články o nich člověk přečte skutečně strašné názory. Nebudu je zde citovat. Zvedá se mi z toho za prvé žaludek, za druhé naprosto odmítám dělat něčemu podobnému i jenom negativní publicitu.
Nicméně pár slov k těm obědům.
Především v každém jednotlivém případě, ať jsou rodiče dítěte, jací chtějí, ať jsou v problémech vlastní vinou nebo nepřízní osudu, ať jde o občany nepřizpůsobivé nebo přizpůsobivé, vždycky, vždycky, vždycky a ještě jednou vždycky přece platí, že onen „oběd zadarmo" není pro rodiče. Je pro jedno konkrétní dítě. Jakákoliv úvaha o tom, jestli jsou rodiče fialoví nebo puntíkatí je špatná. Má dítě trpět vyčleněním z kolektivu proto, že jeho otec je lempl? Nebo matka alkoholička? Tak totiž zní správně otázka. Je snadné být solidární s dětmi z rodiny, kterou opustil jeden z rodičů a kde prostě mají málo peněz. Tady máme jaksi přirozeně podstatně větší vůli pomoci. Ale mají snad děti z takové rodiny „menší vinu" na své situaci, než děti z rodiny, kde jim táta prohraje výplatu na automatech? A ty mají tedy „vinu větší"? Takže prvním obědy dopřát máme, druhým ne? To je přece absurdní optika.
Děti samozřejmě nemají žádnou vinu ani na první, ani na druhé situaci. Přesto se objevují tvrzení o „pomoci parazitům".
Jenom na okraj, abych to zase neschytala od kovaných pravičáků. Jistě. „Oběd zadarmo" neexistuje. Také znám Miltona Friedmana, dokonce si také myslím, že pokud jeden za něco neplatí, náklady musí nést někdo jiný. Ale tady hovoříme o iniciativách nadací, které dostávají peníze od soukromých dárců a využívají je k tomu, aby i ty zapomenuté a vlastními rodiči opomíjené děti měly ve škole oběd.
Přestože vím, že by bylo nutné na jedné straně brát a na druhé straně dávat, přesto jsem přesvědčena, že český stát by si měl dát jako cíl zavedení bezplatných obědů v mateřských školách a na prvním stupni základních škol pro všechny děti. Že bychom měli jít cestou některých západních zemí a učinit polední stravování součástí školní docházky.
Nemyslím, že by to měl být cíl pro příští rok, to je ekonomicky absolutně nereálné. Ale je to seriozní cíl pro nastávající volební období. Možná i to jedno volební období je krátké, ale měli bychom se tím směrem začít pohybovat.
Ono by to totiž nebylo levné. Hovoříme o ročních nákladech v miliardách korun. Ale ty desítky tisíc dětí za to stojí. Velmi by to pomohlo ve vytváření přátelského prostředí ve školách či v boji se šikanou (takto vyčleněné děti jsou častěji obětí ústrků od spolužáků). Především bychom ale přispěli ke kvalitnímu stravování a k rozvoji děti.
A v celku nepochybuji o tom, že ti rodiče, kteří dětem nyní obědy platí (třebas to pro ně někdy není snadné), by ušetřené peníze použili znovu pro své děti. Třeba jako platbu za kroužek, na který jim nyní nezbývá.
Žijeme totiž v bohaté zemi, ale také v zemi, kde mít dvě a více dětí je pro zodpovědné rodiče finančně velmi náročné. Každá koruna uvolněná tímto směrem je potřebná.
Jedním z důvodů, proč moje děti chodí do naprosto běžné základní školy, je, aby nežily v bublině, ale v normálním, zcela obyčejném světě. Aby neokoraly, ale naopak viděly, že mnoho lidí má opravdu finanční problémy, aby viděly, jak to zasahuje do života jejich rodin, aby poznávaly realitu. Každé desáté dítě bez oběda patří – a je to strašné – k naší realitě.
P.S. Myslím si, že někdy v lepší budoucnosti (já doufám, že nedaleké) by odpovědnost za stravování všech dětí alespoň do konce prvního stupně měl přebrat stát… Do té doby bychom nadacím, díky kterým dostává obědy více než deset tisíc dětí, měli spíše děkovat a pomáhat.
Kateřina Valachová
Text vyšel na iDnes.cz
Zdroj: cssd.cz
