Stále se zhoršující stav ovzduší v České republice si takový postup žádal již několik let a zacílení na znečišťovatele typu velkých průmyslových podniků je žádoucí. Ovšem ne celý nový zákon lze hodnotit takto pozitivně. V některých směrech totiž naopak postrádá efektivitu či opomíjí některá důležitá fakta.
Námitky zejména teplárenských podniků, že nový zákon je promarněnou příležitostí a situaci neřeší, jsou pochopitelné výroky podniků, kterých se zvýšení poplatků nepříjemně dotkne. Z pohledu životního prostředí a zájmu o čistší ovzduší však nejsou zcela pravdivé, jelikož pozitivní efekt lze s uplatněním nového zákona očekávat. Lze ale souhlasit s kritikou tohoto zákona v tom smyslu, že se příliš nezaměřuje na dalšího znečišťovatele ovzduší - lokální vytápění.
Tento zdroj znečištění, představovaný zejména vytápěním domácností, má na znečištění ovzduší srovnatelný, podle některých výzkumů dokonce větší podíl, než velké průmyslové podniky, teplárny a další velcí znečišťovatelé. Nelze samozřejmě přistupovat k nesmyslným a zcela nereálným návrhům typu zákazu topení uhlím, jak jsme mohli v minulosti slyšet od Martina Bursíka. Současný návrh zákona o ochraně ovzduší počítá s přísnějšími parametry pro malé kotle na našem trhu co do výše emisí, a zakazuje také spalování nekvalitních paliv. Nepodchycuje ale způsob vymahatelnosti těchto opatření a úřadům příliš neusnadňuje jejich vymahatelnost. Ty tak budou při snaze regulovat znečištění ze strany domácností i nadále bez výraznějších možností.
Zapomínat bychom neměli ani na další velký zdroj emisí – automobilovou dopravu. Desítky českých měst v čele s Prahou, Brnem, Ostravou či Plzní již v dubnu překročily celoroční kvótu 35 dnů, po které smí být překročen limit pro znečištění prachem. Tato města jsou plná zplodin. Nový zákon o ochraně ovzduší se tuto situaci snaží „řešit“ pomocí „nízkoemisních zón“, které budou moci zavést na svém území města a obce. Inspiraci pro toto opatření hledalo ministerstvo pravděpodobně v tzv. plaketové vyhlášce, která platí v Německu. Na rozdíl od této vyhlášky, která dnes platí ve 40 německých městech, bude ale možné české „nízkoemisní zóny“ stanovit jen na zvláště chráněných územích, lázeňských místech nebo pokud by došlo k překročení emisních limitů. V daném místě musí navíc současně existovat objízdná trasa.
Zejména díky nutnosti objízdné trasy tak zákon neřeší jeden z největších problémů znečišťování ovzduší zplodinami, tedy vysoké průměrné stáří vozového parku v ČR. To je u nás podle údajů Sdružení automobilového průmyslu 13,7 let, což je o 5,5 roku více, než je běžné v EU. Tím, že bude muset být při zavedení „nízkoemisní zóny“ stanovena objížďka, lze očekávat pouze minimální zlepšení struktury vozového parku v ČR, respektive obměně vozového parku za ekologická vozidla.
Novému zákonu o ochraně ovzduší nelze upřít některé dobré kroky v zájmu zlepšení současné situace, na některých jeho částech by ale byla potřeba ještě vést odborná i politická diskuze, která by se zaměřila i na řešení jiných zdrojů znečištění ovzduší, než jsou největší znečišťovatelé typu průmyslových podniků a tepláren.
Jiří Zimola, stínový ministr životního prostředí za ČSSD