Proto zde byl také oceněn pan Vlastimil Dvořák z Nového Boru, autor řady patentů, celoživotní sklář, který se zasloužil o rozvoj tohoto krásného řemesla nejen v regionu.
Tradice udělování Stříbrné pamětní medaile Senátu u příležitosti Dne české státnosti 28. září byla založena v roce 2012. Cílem je vyjádřit úctu horní komory parlamentu lidem, kteří udělali a jistě ještě udělají pro tuto zemi mnoho a které stát a společnost dostatečně nedoceňují. Smyslem medaile je symbolicky odměnit nejen celoživotní dílo konkrétních lidí, ale i jedinečné mimořádné výkony, ať už celostátního či mezinárodního významu, a to ze světa vědy, kultury, sportu a společenského života.
Příběh Vlastimila Dvořáka
Pan Vlastimil Dvořák se narodil v roce 1924 v Práchni mezi Novým Borem a Kamenickým Šenovem. Jeho otec i oba dědečkové a strýcové byli skláři, tatínek pracoval jako sklářský mistr ve sklárně fy Štěpán – Hrdina v Práchni, zemřel bohužel velmi mlád, když bylo malému Vlastimilovi 8 let.
Do sklárny se poprvé podíval ve svých 6 letech, když o prázdninách nosil otci svačinu. Už tehdy si zkoušel, jaké to je nabrat si na píšťalu žhavou sklovinu a vyfouknout si třeba „kelbl“ (základ každého sklářského výrobku. Jelikož vyrůstal mezi skláři, nedovedl si představit, že by se kdy věnoval něčemu jinému. Po obecné a měšťanské škole nastoupil na odbornou školu sklářskou se zaměřením na technologii v Kamenickém Šenově. Poté dostal nabídku ze sklárny v Otvovicích u Kralup nad Vltavou, nicméně laboratoř si musel z Prahy vybavit sám. Později byl pověřen řízením výroby plynu pro sklárnu a už v 17 letech měl pod sebou řadu lidí. V této sklárně také získal důležité razítko, které ho svým způsobem ochránilo před válkou, protože nemusel odjet pracovat do bombardovaného Berlína. Tak moc se chtěl ve zdraví dočkat konce války. I když na jejím konci byl svědkem bombardování měst spojenci a letecký poplach s nutným opuštěním sklárny a schováním se v hustém křoví byl téměř na denním pořádku.
Po válce, hned 3. prosince 1945, se Vlastimil Dvořák rozloučil s Otvovicemi a vrátil se domů do Kamenického Šenova. Záhy ale musel nastoupit na vojnu do Prahy. Po ní se v roce 1948 oženil.
S manželkou se odstěhovali do Antonínodolu u Jihlavy, kde působil ve sklárně jako vedoucí laboratoře. Ale dlouho tam nevydržel. Po válce se totiž znárodňovaly sklárny, a tak vznikl podnik Severočeské sklárny. Odtud přijal nabídku dělat ředitele v Kamenickém Šenově (1951 – 1956), měl na starosti zavádění a provozování výroby optického skla, musel se hodně učit. V roce 1956 byl jmenován technickým náměstkem podniku Severočeské sklárny ve Svoru, později přemístěným do Nového Boru.
Kvůli intrikám bývalého kamaráda angažovaného v KSČ ale po pěti letech o funkce přišel. Naštěstí ho jeho nástupci nechali v podnicích dále pracovat. V Šenově fungoval jako technolog a ve Svoru jako technický náměstek na podnikovém ředitelství. To se psal rok 1956.
Evropská úroveň
V podniku Severosklo pracoval 21 let – nejprve 9 let ve funkci technického náměstka, v letech 1965 až 1977 jako podnikový ředitel. V roce 1956 už měl dost zkušeností, aby mohl narýsovat budoucnost podniku na dalších 10 let, která znamenala přechod výroby k totální technologické modernizaci výroby optického skla, především brýlových protislunečních skel, skel pro dálniční, drážní a leteckou signalizaci, skel pro noční vidění, mikroskopických skel pro výzbroj tanků a dělostřeleckých zaměřovačů.
Pro každou ze tří skláren (Svor, Skalice a Kamenický Šenov) udělal nástin rozvoje a poté se věnoval konkrétním plánům. Výroba ve sklárnách byla postupně zmechanizována a přeorientována na moderní výrobu. Ve výrobě protislunečních, brýlových a speciálních skel se sklárny dostaly na evropskou úroveň. Díky tomu, že uměl německy (a také díky RVHP), mohl si vyměňovat zkušenosti a technologické postupy se sklárnou v Jéně ve východním Německu. Spolupracoval i s francouzskou jedničkou Corning.
Další vzdělání si doplnil až při práci poté, co složil maturitu (r. 1956) na Průmyslové škole sklářské v Novém Boru. Nejprve absolvoval kurz na Vysoké škole chemicko-technologické, poté při VŠE v Praze, dálkové studium tehdy ještě nebylo možné. Účastnil se odborných školení. Příležitost vysokoškolského studia dostal až v roce 1972, kdy byl přijat k externímu studiu na VŠST v Liberci, ale již byl příliš unavený, navíc musel v letech 72-74 absolvovat tzv. Univerzitu marxismu-leninismu, a tak přihlášku zrušil.
V letech 1951 – 1975 byl nestraníkem – výjimkou. Ale nakonec musel jako vedoucí závodu do strany stejně vstoupit, aby „unikl pozornosti“. Nechtěl opustit práci, kterou měl tak rád. Nikdy se ale neangažoval víc, než bylo nezbytně nutné. Díky tomu ale nakonec získal spoustu známostí mezi odborníky. Byl ve funkci Krajského výboru silikátové společnosti, v této práci pokračoval ještě řadu let po roce 1989 pod hlavičkou Sklářské společnosti.
Při reorganizaci, když byl založen také Výzkumný ústav Sklo Unionu v Teplicích, dostal nabídku stát se jeho ředitelem, působil zde až do důchodu v roce 1986 a nakonec ještě externě až do roku 1996.
Spolupracoval s řadou vědců a při Akademii věd v Praze, podílel se na vývoji prototypové linky na výrobu optických vláken.
Obor optické sklo, kterým se zabýval, byl v naší republice ve sklářství jedinečný, používali se nejmodernější technologie a kvalita výroby byla na špičkové úrovni, z (jeho) zkušeností čerpali i kolegové z jiných podniků.
Foto: www.senat.cz
