A nyní k našemu hlavnímu tématu. Myslím si, že jsme měli naprosto nejlepší uspořádání této otázky, legislativně vzato, jaké je myslitelné, které je současně liberální a současně dává prostor pro nějakou volbu, jak ze strany podnikatelů, tak ze strany zákazníků. Zákonná úprava, že o tom, jaké podmínky budou v tom kterém provozu, rozhoduje provozovatel, si myslím, že je vyvážená a jedině správná. On nese riziko svého podnikání, on ví, kteří klienti mu přinášejí peníze a kterým tedy má dávat přednost.
Zajímavá informace zazněla z úst předsedy Asociace hotelů a restaurací pana Stárka. My to tady v Praze známe dobře, že už spousta restaurací, řekl bych v centru prakticky všechny, přešly na nekuřácký provoz. Proč to udělaly? Protože věděly, že to jim přináší klienty, přijíždějí turisté buď ze zemí, kde jsou na to zvyklí, anebo s rodinami a dávali restauracím bez kouření jednoznačně přednost. Jestli 70 % všech restaurací v Česku už bylo zavedeno na nekuřácký provoz, tak se mi zdá, že jsme se zákonem vlamovali do nějakých otevřených dveří. Protože takový vývoj obvykle pokračuje a obvykle si na to lidé zvykají a přirozenou cestou se ten prostor vytvoří. Záměrně jsme už na veřejné slyšení pořádané výborem přizvali zdravotní odborníky. Pochopitelně je třeba připomínat, že kouření škodí, že je spojeno s velikými zdravotními riziky, mnohdy se zcela fatálními následky, to je svatá pravda. Často, když se o tomto mluví, tak hovoříme i o jiných způsobech chování nebo života nebo jiných koncích, které mají podobné účinky, i když nesouvisí s inhalací. Nicméně tady je namístě, aby se zákonodárci ptali, do jaké míry jsou patrony těch občanů, do jaké míry jsou jejich vychovateli. Myslím si, že stát je povinen veřejnost informovat, zejména pokud se zjistí, že něco je škodlivé má o tom lidi informovat, aby se rozhodli, jestli tedy budou nadále riskovat své zdraví. To snad dělá. Dělá to formou varování, měl by podle mého soudu hledat i vynalézavější způsoby, zejména v řadách mladých lidí, jak je odradit od tohoto chování. Protože to si myslím, že je skutečně ten prostor, kde má stát šanci něco udělat. Ale nezapomeňme, že tento prostor je především vyhrazen rodičům. A stát nemůže brát na sebe odpovědnost za výchovu dětí bezvýhradně, takže je to úkol rodičů. A stát by mohl přinášet nástroje výchovné, osvětové prostředky, jak ty děti přesvědčit, že jsou i jiné atraktivní způsoby chování nebo protestu proti rodičům než je právě zapálit si cigaretu po vzoru svého slavného hrdiny anebo právě proto, že mi to všichni zakazují. Tam si myslím, že je místo státu. Tam, kde je člověk už kuřák a je dospělý, tak stát může pokračovat v tom, aby ho přesvědčoval, že je to nedobré. Statistiky jsou zdrcující, ve zpravodajství denně máme informace o vážných chorobách a o následcích a myslím si, že to je pro dospělého člověka dostatečná informace. Ale z kuřáka nekuřáka je možno vytvořit, je to těžký proces, ale tam je hlavně ta jeho vlastní vůle. Bez jeho vůle se to udělat nedá. Nezastávám se kouření, sám jsem nekuřák. Ale nemohu přijmout představu, že vyčleníme určitý typ chování ze společnosti. Ti lidé chtějí kouřit, vědí o tom, že je to nezdravé a chtějí to dělat.
A teď k restauracím. Myslím si, že co bychom měli požadovat, je, aby provozovatel restaurace, který připouští kouření ve svém podniku, dal velkými písmeny na výlohu: V této restauraci se kouří. Pozor! Můžete se dostat do kontaktu s nikotinem a jinými škodlivými látkami, které jsou zplodinami kouření, a vstupujete dovnitř pouze na vlastní riziko. Tak bych se já jako podnikatel chránil, aby mě jednoho dne nemohl někdo obžalovat, že se u mě nadýchal těchto zplodin a má z toho potíže. Kde je napsáno, že má stát právo zařizovat prostředí jen pro určitou skupinu lidí. To, co tady zní jako samozřejmý požadavek, že každý občan - a teď tedy většinou mluvíme o nekuřákovi – má mít právo v kterékoli hospodě v republice, aby bylo prostředí pro něj přichystáno. Jakým právem? Tomuto právu já nerozumím. Takové požadavky totiž pak můžeme vznášet nejrůznějšího typu – jaký chce mít kdo židle, záclony nebo jaké chce mít parfémy na toaletách. Přece člověk si má možnost vybrat a ta možnost vybrat je to jeho rozhodování o sobě. A jak se zařídí hospoda. To je rozhodování podnikatele o tom, jaké tam chce mít klienty. To je jednoduché. Když tam připustí kouření, tak ty nekuřáky vypudí. Když budou všude kolem něj nekuřácké hospody, možná jednou zjistí, že by možná se měl takto zařídit také. Ale bude to jeho rozhodnutí. A to já si myslím, že je to klíčové. O tom, že kouření je nezdravé, se nemusíme přesvědčovat a je to většinou hlavním obsahem vystoupení reprezentantů zdravotnického sektoru. To, co zde řekl pan náměstek Prymula navíc proti tomu veřejnému slyšení, kde byl předtím, bylo, že neexistuje žádné technické řešení, které by vyloučilo kontakt nekuřáka s kouřem v případě, že se bude kouřit v oddělené kuřárně. To se mi zdá podivné. Jsou prý na to nějaké výzkumy, nevím, nechápu, jak by se prováděly. V jedné debatě zaznělo, že tento zákon není proti kuřákům, s tím souhlasím, ale že je na ochranu nekuřáků. Připustím-li tedy, že zakážeme kouření v restauracích, abychom chránili nekuřáky, pak ale nechápu, proč nemůžeme připustit, že bude existovat kuřárna oddělená s ventilací bez obsluhy, aby se nikotinu nebo jiným zplodinám nevystavoval ani personál. Jakým způsobem nekuřákům může vadit, že někde tam v té místnosti sedí kuřáci a vykuřují. To si myslím, že nemůže vadit, nemůže jim to škodit. Neumím si to vysvětlit jinak, než jako nějakou řekněme společenskou nesnášenlivostí, protože jinak ať si přece dělají co chtějí, mohou si to dělat doma, mohou to dělat na ulici, tak proč by to nemohli dělat v oddělené místnosti. Čili v tom si myslím, že ten náš zákon jde zbytečně do extrému, a za chvilku uvedu příklady zemí, kde takto nepostupují. A možná, že se na to dám rovnou. Obstarali jsme si s parlamentním institutem informace o tom, jak se reguluje kouření v restauracích, v evropských zemích, tak bych vám rád řekl, že úplný zákaz našeho typu momentálního mají v Bulharsku, Irsku, Kypru, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Maltě, Velké Británii, Španělsku také v Sársku, Severním Porýní a Vestfálsku a v Bavorsku. V ostatních spolkových zemích to tak není. Pro zajímavost je to také mimo EU v Norsku, Turecku, na Islandu a v některých kantonech Švýcarska. V malých provozovnách do 40 metrů nebo 50 metrů podle té které země se může provozovatel rozhodnout o tom, jaký bude mít režim sám v těchto zemích. Je to ve většině spolkových zemích Německa, je to v Dánsku, Rakousku, Rumunsku a Slovensku. Kouření v tzv. kuřárnách je povoleno v Belgii, Dánsku, Estonsku, Finsku, Francii, Itálii opět ve většině spolkových zemích Německa, v Nizozemsku, Polsku, Portugalsku, Rakousku, Rumunsku, Slovensku a některých kantonech Švýcarska, sáhnu-li mimo EU. Čili vidíte, že režim, který připouští rozhodnutí provozovatele, pokud jde ovšem o malé provozovny, to si musíme představit jako nějaký bar nebo nějakou venkovskou pivnici tak, že to je v řadě zemí evropských, v téměř polovině je normálně přípustné, aby měly restaurace zřízeny kuřárny.
O to se také opíral náš návrh, který nakonec získal podporu většiny členů petičního výboru. Ještě bych se rád zmínil o té poslední odrážce, kterou máme v usnesení. Ona je psaná takovým trošku nepřímočarým způsobem, tak chci upozornit na to, že je to námět na to, aby se vypustil z § 11 odstavec 6, který zní takto: "Zakazuje se prodávat nebo podávat alkoholický nápoj osobě, o níž lze důvodně předpokládat, že alkoholický nápoj vzápětí požije a následně bude vykonávat činnost, při níž by vzhledem k předchozímu požití alkoholického nápoje mohla ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek." To je ten nesmysl, že má personál odhadovat, testovat či nevím, jak jinak zjišťovat, co se s hostem stane, když si dá pivo. To je, myslím, věc, na které se lze shodnout a to je smyslem našeho posledního návrhu v našem usnesení.
Prozatím děkuji.
