Čas od času byl obětován nějaký pěšák, aby se mohly demonstrovat nějaké výsledky a zakrylo se, která že to ruka ruku myje. Občas se i něco provalilo, když ve své nenažranosti se korupční mafie utkaly mezi sebou. Systém různých protislužeb a úplatků, pletichaření a zneužívání postavení a informací ale drží poměrně nenarušený dál ... Systémová opatření, s velkou slávou v politice nakonec přijímaná, byla děravá a neefektivní – příkladem této polovičatosti a bezzubosti může být přiznání majetku, střet zájmů či služební zákon.
Jistě má smysl vytváření protikorupčního klimatu, kdy se o rizicích korupce mluví, přijímají se různé etické kodexy a propagují úspěchy na protikorupční frontě. Podstata je ale v účinných pravidlech - tedy v systémovém omezení korupčních rizik, možnost veřejné kontroly, racionálně opřené o srozumitelně zveřejněné informace, kvalita profesionální a nezávislé kontroly i interních auditů a nakonec vymahatelnost práva, v případě vzneseného podezření z korupce. Další vlna prázdných žvástů o boji s korupcí by totiž jen prohloubila otrávenost a apatii lidí.
Transparency International již přes dvacet let zpracovává pořadí zemí ve světě podle vnímání korupce (Corruption Perception Index, CPI). V roce 2010 byla ČR v hodnocení míry korupce na evropsky průměrném, i když nelichotivém 45. místě. V roce 2013 navzdory velkohubému tažení vlády to už bylo 57. místo. Odchod vlády Petra Nečase přinesl trochu naděje, se kterou jsme se v roce 2015 dostali na 37. místo (což byl lepší než evropský průměr). Ale realita je realita, jen ukázaná platí, a tak jsme v roce 2016 už opět klesli, zatím jen na 47, místo na světě (což odpovídá např. Itálii, zemi s ne příliš dobrou pověstí v této oblasti).
I když nepochybně v právu platí presumpce neviny, v politice jde i o důvěru, a proto třeba mít čistý stůl. To platí jak pro kauzy minulé, tak čerstvá obvinění vznášená na hlavu současného premiéra. V době, kdy jsme svědky korupčního jednání neuvěřitelných rozměrů, neprůhlednost různých techtlí se stala standardem a úplatky institucionalizovaným fenoménem, se pozornost společnosti odvádí často a záměrně k zástupným problémům, které problémy nejsou. I tak nadále z otevřené tepny české ekonomiky krvácí na 100 korupčních miliard ročně.
Vlády, které sama sebe nazývaly protikorupční (ve vládě Petra Nečase byla dokonce zřízena funkce vicepremiéra pro boj s korupcí), nedokázaly přetnout penězovody do soukromých dychtivých kapsiček. Barnumská reklama se dnes dělá kolem systému EET, který zatím nepřinesl peníze a který obchází největší šíbry. Přitom další krev odtéká z těla české ekonomiky cestou odlivu zisků ze země a útěků do daňových rájů (dalších 200 miliard ročně). Sobotkova vláda byla trhána debatami o střetu zájmů a oligarchizaci země, ale vše skončilo jen vyvedením Agrofertu do svěřeneckého fondu.
Nezbývá než odpracovat a do funkčního celku skloubit potřebná opatření. KSČM taková prosazuje opakovaně. Plošné majetkové přiznání, nepromlčitelnost privatizačních zločinů, posílení NKÚ, veřejné sledování zakázek, důsledné dokládání vlastnické struktury uchazečů o veřejné peníze, trefně vymáhané odpovědnosti veřejných osob ale i všeobecný dozor státních zastupitelství nad zákonností a další. Nejen slova, ale i činy.
