Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych také svým dílem přispěl do dnešní debaty týkající se azylové a migrační politiky, tzv. Dublinu IV. Pokusím se neopakovat to, co zde již zaznělo, protože si myslím, že obsáhlá informace již zde byla poskytnuta a všichni asi tušíme, o co se jedná.

Velice mě těší, že i vláda si uvědomuje závažnost tohoto problému, který se týká občanů České republiky. Aspoň ta obava z tohoto problému se týká občanů České republiky a vláda to nechce nechat jen jak se říká na volný běh. Chce k tomu aktivně přistoupit. Proto jsme zde dneska, abychom i vládu vybavili nějakým mandátem, který by jí umožnil vystoupit v radě tak, že je vybavena mandátem. Zvlášť, když je to vláda v demisi. Bohužel, základní problém je v tom, že tento problém nemá jenom česká vláda, tento problém má i vláda Německa, má i vláda Francie, má i vláda Itálie, má i vláda Řecka, má i vláda Švédska, Španělska a dalších zemí Evropské unie. Problém se svými vlastními občany, kteří začínají mít obavu. Začínají se bát toho, co přichází. A tyto vlády se snaží své občany uklidnit.

První pokusy zazněly v tom, že začaly hovořit o rychlejším vysidlování těch, kteří nemají nárok na azyl na území Evropské unie. Tyto pokusy bohužel ztroskotaly, protože pokusy přesunout uprchlíky do zemí původu, byť Evropská unie nabízela hrazení dopravy, nabízela leteckou přepravu do států Afriky, nabízela hospodářskou pomoc pro uprchlíky, jinými slovy určité výpalné pro ně, aby se vrátili do svých zemí, ztroskotaly na jejich nezájmu. A hlavně na nezájmu zemí, do kterých měli být tito uprchlíci navráceni. Oni se prostě k těmto občanům nehlásili a řekli: To nejsou naši občané. A když jsou, tak to prokažte. Tady nastal ten problém Evropské unie, že neměla jak to prokázat, že tito lidé pocházejí z těch zemí, protože ta evidence evidentně nebyla.

Tento problém samozřejmě si tyto státy a vlády těchto zemí začaly uvědomovat. Přesto jejich vlastní občané začali na ně tlačit, ať řeší ty problémy. Řešte je, milá vládo! Byly volby ve Francii, byly volby v Německu, slyšeli jste prohlášení těchto vrcholných představitelů, řešte je. Čili je důležité pro tyto vlády omezit ten tlak, který nastává jak na sociální systém v jejich zemích, tak na bezpečnost a rizika spojená s dlouhodobým pobytem těchto lidí, o kterých vlastně skoro nikdo nic neví, kde jsou, na území těchto států. Proto Evropská unie přišla s návrhem Dublinu IV. Je to určité řešení vnitrostátních problémů jednotlivých členských zemí Evropské unie. Hlavně těch velkých a silných, které mají obrovský nárůst počtu legálních i nelegálních migrantů. Já bych se tady nesnažil rozdělovat mezi těmi legálními a nelegálními, ten problém je obecný. Proto přišli s touto myšlenkou a problém té myšlenky je v tom, že jsou to silné a velké státy. A tyto silné a velké státy díky Lisabonu a smlouvy v Lisabonu umožňuje jim nám slabším, menším státům, určitým stylem diktovat některé své postuláty a požadavky, abychom plnili. Mají k tomu dokonce i určité exekutivní možnosti, jak by tyto věci mohli realizovat a dělat.

Tyto státy se snaží otupit tu kritiku, která zaznívá z jejich státu, poukazem na to, že v Evropské unii jsou státy, obvykle ty malé, které jsou nesolidární s nimi. A že bychom měli zvýšit míru solidarity. Tu míru solidarity jsou ochotni vymáhat až tak daleko, že ženou určité členské státy Evropské unie k soudu. Ženou nás proto, že neplníme kvóty, použiji-li ten výraz, přesto nejsme jediní, kdo je neplní. Ty kvóty se neuplatnily v žádném ze členských států Evropské unie v tom měřítku, jak byly naplánovány. Když se podíváte, my dokonce na tom nejsme až tak špatně s těmi 12 oficiálními, které máme z Řecka, z Itálie nemáme nikoho, ale z Řecka máme 12. A když se podíváte na ostatní státy, Rakousko má naopak z Itálie 17 a z Řecka nemá nikoho. Když se podíváte na další státy, Estonsko má šest z Itálie a 141 z Řecka. Když se podívám na Slovensko, tak má 16 z Řecka, my máme 12, oni mají 16 a přesto nejsou hnáni k soudu, jsme tam my, kteří jsme hnáni k soudu. Lichtenštejnsko má deset z Řecka, nemá nikoho z Itálie, ale není hnáno k soudu. Čili jasně se ukazuje určité pokrytectví v Evropské unii spojené s tímto problémem.

Čili já to považuji za určitý zástupný problém, který nás má, jak se říká, zvýraznit v rámci Evropské unie jako ty státy, které jsou nesolidární. Toto bychom měli zásadně odmítnout, protože my přece solidární jsme. Na našem území je obrovské množství cizinců. Tady už to zaznělo z úst mých předřečníků, že Česká republika dlouhodobě přijímala migraci. Přijímala ji z bývalé Jugoslávie. Tady bych si připomenul, že 70 let míru v Evropě, já považuji Balkán za evropskou zemi a bohužel tam ten mír tak dlouho nebyl. A my jsme se na tom také částečně podíleli, že jsme rozvrátili vcelku fungující stát s jeho problémy, národnostními problémy, a zapřičinili první velkou vlnu migrace v Evropě. Ano, je tady velká albánská menšina, setkáváme se s nimi, máme tady velkou srbskou menšinu, chorvatskou. Poslední dobou se v Evropě také ne 70 let v míru, vyvíjí situace na Ukrajině docela špatně. A vlna migrace nesouvisí s nějakým pseudozásahem jiné mocnosti směrem k Ukrajině, ale spíše s chudobou na Ukrajině a se snahou ukrajinských občanů jít do bohaté Evropy. Čili ekonomická migrace v prvé řadě. A to si přiznejme. A máme tady velké množství občanů Ukrajiny, kteří se snaží fungovat v této zemi a snaží se pracovat a vydělávat.

Obava českých občanů není z migrace z Ukrajiny, není z migrace ze zemí bývalé Jugoslávie, ale je z migrace, která sem přichází od kulturně a nábožensky odlišného regionu než je Evropa. To je ten problém. A když se podíváte na komentáře, které se objevují - a teď odmítám ty rasistické komentáře, ale spíše ty komentáře zvažující realitu, která přichází, a na základě odborných věcí, ano, vyjadřují se i odborníci, kteří se zabývají situací na Blízkém východě, zabývají se arabským světem, zabývají se situací v Africe a upozorňují a jsou to vědecké kapacity, upozorňují na rizika a problémy, která jsou s tím spojená. S mixem té kultury a příchodem většího množství lidí z těchto oblastí na stávající stav Evropy popřípadě České republiky. Je třeba se nad tím zamyslet.

Proto je důležité, aby česká vláda zaujala svou pozici v rámci vyjednávání vlád Evropy. Co nás ale nutí a co nás přinutilo podepsat a jít do toho boje dneska, byť mnozí si tady říkáte, je to vlastně jenom mluvení, slova, slova a slova? Je to stav, který nastal po snaze našich europoslanců, teď hovořím europoslanců České republiky v Europarlamentu, upozornit na názory občanů České republiky. Tam jsme byli, dámy a pánové, přehlasováni. Tvrdě přehlasováni. A není to evropská byrokracie, kdo nás přehlasoval. Jsou to kolegyně a kolegové z celé Evropy, kteří jsou řádně voleni, jinými slovy občané zvolení v těchto státech Evropské unie nevyslyšeli názor menšiny občanů Evropské unie a tvrdě nás přehlasovali. Je to velké memento, protože Europarlament má váhu, má sílu. Dokonce my sami jsme o ni usilovali, aby volené orgány jako protiváha byrokracie v Bruselu měly tuto sílu a mohly jednat. Přesto se postavily proti. A v ten moment jsme se my octli ve velké menšině, velké menšině států, které mají nějakou stahu se postavit těmto krokům.

Je třeba tady říci, že se Evropská komise snaží revidovat své prvotní představy o Dublinu, ty, které byly pro nás absolutně nepřijatelné a narazily na odpor i jiných států, než jenom třeba Visegrádu popř. České republiky. Bylo tady zmiňováno Rakousko. Ale ta změna postoje Rakouska souvisí se změnou vlády. Ano, já vnímám slova pana premiéra, který našel souznění s rakouským premiérem, a hledají cestu v rámci Evropské unie. Je třeba si ale také říci, že to je nový směr v Rakousku, který tam doposud nebyl do těchto voleb, a reflektuje nějaké nálady, které se v Rakousku objevují. O to více bych si přál, abychom se obrátili směrem k Visegrádu a k Visegrádské čtyřce, i po těch určitých nuancích neshod, které mezi námi mohly být v některých záležitostech. Je velice důležité, abychom velice intenzivně spolupracovali, minimálně na té úrovni čtyřky, nebo když se nám teď nabízí možnost té pětky, popř. hledání dalších států - Slovinsko, Chorvatsko, jak tady zaznívá. To už máme sedm států. A již se blížíme k hranici žluté karty. Již se blížíme k hranici toho, co tento parlament neumí využít.

A tady se obracím na ctěného kolegu Benešíka, který tady dneska v rámci faktických poznámek hodně hovořil o praktické realizaci té politiky. A hovořil tady vcelku dobře. Ale tady se musím ptát - jaké máme mechanismy - my jako parlament popř. výbor pro evropské záležitosti, abychom operativně mohli využít tu žlutou kartu rychle. Jestli jsme schopni, když přijde apel, o kterém víme - a vláda nám ten signál dá, abychom okamžitě vysílali delegace parlamentu do parlamentů těchto partnerských států a žádali, aby hlasovali a vyjádřili podporu, abychom tu žlutou kartu mohli uplatnit. To je totiž ten problém, který my tady skoro vůbec neřešíme. A jestli to probíhá tou formou - tak my napíšeme dopis, ten pošlem, oni si ho přečtou, než svolají třeba mimořádné jednání parlamentu na Slovensku, když je to náš nejbližší partner, popř. než si nechají přeložit z angličtiny do chorvatštiny a začnou se tím zabývat, tak ta lhůta, která je na projednání, je velice krátká. A prostě relevantně uplatnit žlutou kartu je obrovský problém. To už jsme si vyzkoušeli v rámci zákona o zbrani a střelivu, tedy evropské směrnice regulující tuto oblast, že jsme toto nebyli schopni.

A to je druhá věc, na kterou jsme narazili tady v tom, že jsme prostě nebyli časově schopni toto zrealizovat. Tady bych chtěl apelovat, aby si tento výbor vzal ke své gesci také to, ať vypracuje schema, ať vypracuje jasný protokol postupu, když budeme chtít uplatnit žlutou kartu, jak co nejrychleji toto realizovat. Protože jestliže to máte, pánové, jak mi tady naznačujete, tak se ptám, jak to, že jsme nebyli schopni to uskutečnit. Jak to, že jsme nebyli schopni přesvědčit naše kolegy, kteří nám dneska ústy svých představitelů, vrcholných vládních představitelů, říkají - my vás podpoříme? Minimálně pěti států. Ale zazněly i další dva, jak tady bylo řečeno. Jak to, že jsme nebyli schopni toto využít, aby ten parlament v jednotlivých státech se postavil za to, aby ta žlutá karta v Evropě byla uplatněna? Prostě tady to někde skřípe. Ať se na mě kolegové nezlobí.

Prostě nejsem plně přesvědčen, že jsme využili všechny možnosti, zvlášť když máme z vládních úst představitelů těchto zemí podporu v našem boji, že jsme nebyli schopni žlutou kartu v Evropě zvednout a ukázat a říci - pánové dost, tady jste narazili. Je to v možnostech tohoto parlamentu? Myslím si, že ano. Možná je to k zamyšlení, ale minimálně je to výzva, abychom to zkusili a zkusili se zamyslet, abychom v té krátké době byli schopni, akceschopni a velice rychle vyzvat partnerské parlamenty, aby svolaly mimořádné schůze, aby se tím zabývaly, abychom si navzájem v rámci Visegrádské čtyřky minimálně rozhodli, že když požádá jeden parlament ostatní, že nebudou zkoumat, ale že to udělají, a teprve na tom parlamentu přijmou nějaké řešení. Nevím, možná se dobývám do otevřených dveří, možná že ty nabídky z ostatních parlamentů už také přišly, ale je to jedna cesta do budoucna, jak jsme schopni v Evropské unii něco udělat.

Každopádně není vše prohrané, protože ta byrokracie Evropy, jak tady zaznělo, potřebuje souhlas nejenom Evropského parlamentu, potřebuje souhlas ještě exekutivy, Rady národních ministrů a dalších. A tady nelze Dublin měnit bez jejich souhlasu. Tady to zaznělo ve vystoupení designovaného premiéra Babiše. A to významné slovo České republiky podpořené vládami dalších států má šanci něco změnit. Otázka je, že stojíme proti silnému odporu.

Hovořilo se tady o sociální chartě. Jsem příznivcem sociální charty Evropské unie, protože je to poslední z možností, jak srovnat životní úroveň v zemích Evropské unie od severu k jihu, od východu na západ, nejenom virtuálně, ale reálně. Samozřejmě je to karta, která se může zneužít a zneužívá se v diskusích ohledně migrace. Protože je to také problém. A ty velké západní státy, jako je Francie, Německo i to Švédsko, si uvědomují, proč ti migranti přicházejí zrovna do těchto konkrétních zemí - je to štědrý sociální systém, který tyto země mají a uplatňují v rámci migrace. Přichází různé modely, od kvotace dávek, rozdělení časového rozložení, od přiznání a další. Tyto modely přichází, ale naráží na ten základní problém, že rozhoduje soudní orgán o tom, jestli to je, nebo není v rámci přístupu k těmto migrantům v souladu s lidskými právy, nebo ne, jestli je možno činit rozdíly. Čili narážíme na byrokracii Evropy a soudní byrokracii Evropy v tom základu postavení Evropy jako orgánu, jako soustátí, které se snaží srovnat lidská práva v rámci celé Evropy. A teď přicházíme na určité mantinely a určitá omezení toho, že jsme se dostali do vlastní pasti multikulturality a přístupu k lidem, kteří přichází do Evropské unie.

Pokusím se na závěr apelovat, apelovat na - a vlastně já nevím přesně na koho apelovat, protože teoreticky podle zvyklostí, ne protokolu, zvyklostí by nás asi měl zastupovat ministr vnitra, protože azylová politika v rámci bezpečnosti patří pod Ministerstvo vnitra. Nevidím tady pana ministra, abych mohl apelovat jeho. Teoreticky tady zazněl příslib pana premiéra, že osobně zasáhne. Ale zase na tom jednání budou asi ministři vnitra ostatních států, čili tady vznikne nějaká disharmonie pozic v rámci té skupiny Rady ministrů, která toto bude projednávat a jednat. Tak budu apelovat na celou vládu. Ať se nechá vyzbrojit argumenty. Já použiji výraz vyzbrojit. Vyzbrojit argumenty tohoto parlamentu napříč politickým spektrem, protože jsem nezaznamenal nějaké výrazné výhrady napříč politickým spektrem tady v této ctihodné sněmovně, které by se hlásilo k Dublinu IV, a aby návrhy usnesení, které jsou zde připraveny a které i já za KSČM odcituji v rámci podrobné rozpravy, aby si vzala z toho to, co je schopna uplatnit. My jim to nemůžeme nařídit. My na ně můžeme apelovat.

My se můžeme snažit je přesvědčit, že jsme vedeni zájmy občanů České republiky, minimálně zájmy našich voličů. A jelikož jsme se shodli - všech devět politických stran, které zde zasedají - že je zájmem českých voličů se postavit proti myšlenkám rozšíření nebo změn Dublinu IV, tak si myslím, že tato vláda byť v demisi a byť by si mohla říci, že vláda v demisi má určité omezené možnosti v rámci prosazování závažných věcí, přesto si myslím, že by na tady na to neměla hledět, a vyzbrojena, znovu opakuji, vyzbrojena argumenty a usnesením Poslanecké sněmovny by se měla jak ten příslovečný lev v našem znaku bít za české národní zájmy. Nestydím se použít tento výraz, ač mě nazvete xenofobem, české národní zájmy v rámci Evropské unie, protože je pět minut po dvanácté, abychom ten prapor zvedli a šli do toho souboje s Evropou. A upozorňuji, nejde jenom o evropskou byrokracii, protože se v posledním hlasování europarlament jako volený orgán postavil proti nám, postavil se proti názoru České republiky.