ten zákon, jak správně pan ministr ve své předkládací zprávě připomenul, byl již na pořadu jednání Sněmovny v minulém volebním období. Byl projednán výborem, byly tam podány některé pozměňovací návrhy a pan ministr sám musí zapátrat ve svém svědomí, proč došlo k tomu, že ten zákon propadl do černé díry neprojednaných návrhů v minulém volebním období, proč ta doba zhruba půlroční mezi jeho projednáním ve výboru a skončením mandátu minulé Sněmovny nebyla využita k tomu, aby tenhle zákon byl projednán ve druhém, případně ve třetím čtení, a tedy tím pádem ta hrozba, kterou nás straší Evropská komise, nebyla tak aktuální a nebyla důvodem, proč teď na to tak naléháme.
Chtěl bych říci, že náš zákon se vlastně věnuje v podstatě a jenom administrativním, byrokratickým úkonům, tedy jak ta paliva, která přimícháváme do nafty a benzinu, a pak to lijeme do našich aut, prostě evidovat a jak je zaznamenávat, jak je vykazovat. Zdálo by se tedy, že to je čistě jenom byrokratický zákon, a tedy bychom měli pokrčit rameny a ten zákon bez problémů schválit. Ono to ale naskýtá možnost zamyslet se nad celým tím systémem podpor a nepodpor, nadšení a desiluzí, které v tomto, bych řekl, oboru jsou na denním pořádku. Musíme si určitě vzpomenout na to, jak před mnoha lety byly podporovány motory na naftu, dieselové motory. Tehdy byla nafta považována za ekologické palivo, dokonce výroba automobilů s naftovými motory byla podporována. Ukázalo se ale, že to úplně není tak krásné, že naftové motory znečišťují ovzduší významným způsobem, a dneska ti samí ochránci přírody, ti samí ekologičtí aktivisté, ti samí politici, kteří tehdy tak halasně podporovali zavádění dieselových motorů do osobní automobilové dopravy, by nejraději auta na naftu zakázali, případně by jim zakázali vjíždět do center našich měst. Přitom samozřejmě automobilů s dieselovými motory je veliké množství a ty zákazy by postihly celou řadu jejich majitelů, kteří nemají takovou ekonomickou sílu, aby si mohli pořídit auta s pohony, které současní ochránci přírody považují za vyhovující.
Stejně tak to je u biopaliv. Opět jsme museli pod tlakem EU začít přimíchávat do našich paliv biopaliva vyráběná, jedná-li se o paliva první generace, z řepky, z kukuřice, z obilí, tedy z plodin, které rostou na našich polích, v cizích zemích pak jsou to různé palmové oleje a další, a museli jsme to lít do našich automobilů, a tím si ničit motory našich aut. Ukazuje se teď, že i ti samotní největší zastánci, ten samotný guru všech našich ekologických aktivistů, tedy hnutí DUHA, označuje - tady to odcituji - podporu motorových biopaliv první generace za cimrmanovskou slepou uličku a vyčítá jejich zastáncům, že ohrožují orangutany v pralesích a že plýtvají zemědělskou půdou u nás. Je to prostě pořád dokola. Teď jsou na pořadu podpory auta na elektřinu. Jak to je s výrobou, zdali výroba elektřiny, která pak se vpraví nabíjením do elektroaut, nezatíží životní prostředí více než samotné motory těchto aut, je otázka, která samozřejmě odpovídána v tu chvíli není, a opět to nadšen převládá nad realitou.
Paní zpravodajka dobře zmínila podporu, kterou tento zákon dává biopalivům druhé případně třetí generace, tedy těm biopalivům, která nejsou vyráběna z řepky na polích rostoucí, ani z kukuřice, ale která jsou vyráběna z odpadních produktů, což samozřejmě je daleko lepší a určitě si to zaslouží podporu. Otázka ale je ta, že výroba biopaliv druhé generace je energeticky i výrobně mnohonásobně složitější a náročnější, nežli je to u biopaliv první generace. A také samozřejmě jejich rozsáhlejší zavedení se očekává v následujícím desetiletí, zhruba. Takže určitě jako motivační ta možnost dvojího započítání nebo dvojnásobného započítání biopaliv druhé generace do té celkové bilance je v pořádku. Také to určitě podporujeme.
Jenom připomínám, že to nemusí být takto jednoduché. Biopaliva první generace, která se spalují v motorech našich aut jsou energeticky málo účinná. Z jednoho hektaru řepky se tímto způsobem získá 41 GJ energie, pokud by se ovšem ten hektar osel nějakou energetickou plodinou, která by se dala spálit v bioelektrárně, dalo by se získat 167 GJ. Takže i tady ta efektivita není v pořádku.
Jaký je pohled Evropské unie, tedy toho, kdo na nás tuto povinnost před lety uvalil. Tak, samozřejmě ta Evropská unie od podpory biopaliv první generace ustupuje. Ukazuje se totiž, že tato biopaliva škodí nejenom motorům našich aut, ale že také škodí i životnímu prostředí. Tedy to, čím se Komise a Evropská unie zaklínala, že tím chrání životní prostředí se ukazuje jako omyl. Mohou tedy životnímu prostředí spíše škodit. Evropská komise usiluje o to, aby v nových materiálech, v nových normách pro obnovitelné zdroje byla podpora biopaliv první generace výrazně krácena, jak tedy co do povinností jejich přimíchávání do automobilových paliv, tak i co do jejich podpory.
Komise představila nový legislativní balíček již na podzim loňského roku. Míří v něm proti konvenčním biopalivům první generace vyráběných ze zemědělských plodin. Tady musím říci, že ten jejich podíl by se měl v roce 2020, 2021 dostat na sedm procent. Do roku 2020, 2030 by Komise chtěla toto číslo snížit na 3,8 procenta. Zatímco podíl z dalších nízkoemisních paliv by měl naopak vzrůst na 6,8 procenta. Tady je myšleno právě používání elektřiny z obnovitelných zdrojů, případně těch vyspělejších biopaliv druhé, případně třetí generace. Ty důsledky, které jsou tady v přírodě, tak ty jsou jasné. Už jsem je zmiňoval. Plantáže pro výrobu těchto zdrojů pro biopaliva první generace znamenají úbytek lesních travních porostů a tedy to, co... a snižování tedy rozloh té zelené krajiny, což může ohrožovat potravinovou bezpečnost.
Je tady otázka toho, jaké zájmové skupiny stojí za neustálým tlakem a podporou biopaliv vyráběných ze zemědělských plodin. Tyto zájmové skupiny jsou jasné u nás. Samozřejmě vedle zemědělců, kteří se vrhli na pěstování biopaliv je to právě mimo jiné také nejvýznamnější zpracovatel, a to je koncern Agrofert. Evropský parlament ve svém vlivném výboru pro životní prostředí dokonce navrhuje, aby se snížily ta procenta produkce paliv a přimíchávání paliv první generace na nulu. Tady při projednávání na Evropském parlamentu, které nastane v blízké době určitě bude tento návrh čelit tvrdé kritice. Mimochodem také evidentně české vlády, která se vyjádřila k tomuto záměru snižovat biopaliva první generace negativně a naopak se vyjádřila k požadavkům na rychlejší zavádění pokročilých biopaliv jako na ambiciózní až nereálné.
Jak už jsem řekl, není divu. Dominantním výrobcem řepkové bionafty je lovosický podnik Preol ze skupiny Agrofert, který nejenom tedy realizuje obchod ze samotné produkce, ale také čerpá významné dotace, které se nám bohužel v minulém volebním období nepodařilo zastavit.
Na závěr k tomuto prvnímu bloku toho mého vystoupení bych chtěl říci, že považuji ten zákon za alibistický způsob vykazování byrokratických kroků, které jsou (nesrozumitelné) a ten problém samotný řešit nebudou. Je to tedy pouze zákon, jak už jsem řekl, byrokratický. Konkrétní připomínky k textu zákonu mám dvě. Jednak v § 2 odst. s), kde se definují pojmy - je zapomenuto na to, že elektřina pro dopraví účely není jenom zdrojem energie pro motorová vozidla, ale také může být zdrojem energie pro tzv. zvláštní vozidla, případně tedy plavidla při vodní dopravě.
A druhá připomínka, kterou bych chtěl zmínit. § 20 odst. 1, který požaduje, aby vykazování emisí bylo na jednotku energie v té pohonné hmotě pro dopravní účely. Můžeme se ptát, proč zde není požadováno, aby ty emise byly vykazovány na jednotku uražené vzdálenosti, tedy třeba na jeden kilometr. Různá paliva přece mohou mít také různou spotřebu, co do hmotnosti paliva spotřebované na ujetí jednoho kilometru vzdálenosti toho vozidla.
Já bych chtěl ještě tři věci na závěr zmínit, které se týkají velmi významně ochrany ovzduší, a které sice úplně nepatří k tomuto byrokratickému zákonu.
První věc. Včera jsme zaznamenali informaci, že se vláda nepřidá k žalobě Polska, možná Rumunska, Bulharska proti zpřísnění limitů na znečištění ovzduší, které vloni schválila Evropská komise. Já chápu, že je to velmi citlivý problém, že právě zrovna a tedy to, že tím nositelem té žaloby je Polsko, ze kterého k nám do Moravskoslezského kraje přichází velké znečištění ovzduší, ale přesto to chci zde zmínit jako velmi jaksi citlivý a brizantní problém, který bych řekl, zaznamenal jaksi dvojí reakci. S velkým nadšením to odmítnutí naše připojit se k polské žalobě zaznamenaly ekologické organizace, ekologičtí aktivisté, kteří jej přivítali. Naopak tedy už s menším halasem, jej to zarmoutilo, na náš průmysl, na naši energetiku. Tam to zatíží náklady na naplnění těchto zvýšených limitů nebo vyhovění těmto zvýšeným limitům, možná ještě dalšími 20 mld. korun, které budeme muset vynaložit, nebo naše podniky budou muset vynaložit na zvýšení a zlepšení těch... nebo naplnění těch ekologických limitů. Víme dobře, že celé naše teplárenství je vlastně založeno na spalování fosilních paliv a budou-li nároky na čistotu emisí, které se vypouštějí, nadměrně vysoké, může to také znamenat, že dojde ke kolapsu našeho teplárenství a lidé si budou teplo obstarávat ze svých vlastních zdrojů, což může znamenat také daleko větší znečištění ovzduší.
Jenom tady připomínám, že to je složité. Ve vládě nakonec tedy byl vítězem pan ministr životního prostředí Brabec. Pan ministr průmyslu a obchodu skončil jako poražený. Vláda snad dokonce velkou většinou to takto schválila. Otázka tedy je, zdali je to dobře. Já osobně si myslím, že jsme měli zvážit náš přísnější postoj k nadměrným limitům, kterými nás Evropská unie zatěžuje.
Druhá věc, kterou chci ještě zmínit, je to, že Evropská komise stanovila nové cíle pro obnovitelné zdroje energie, které podle odhadů našeho europoslance a experta na tuto problematiku Evžena Tošenovského mohou dosáhnout až stovek miliard korun. Znamená to, že se energetická účinnost má do roku 2030 zvýšit o 35 % a na 35 % má dosáhnout podíl obnovitelných zdrojů v naší energetice. To je něco, co nás musí zarazit a co nás musí vyzvat k velmi aktivnímu odporu proti těmto tlakům z Evropské komise. Tyto cíle nejsou podloženy žádnou analýzou dopadu na členské státy. Nás už teď podpora energie z obnovitelných zdrojů stojí ročně 40 mld. korun a bude to tak i nadále. Není zde snad žádná naděje, že by to mohlo nějak skončit.
Navíc ještě komise bude zatěžovat naši energetiku, náš průmysl, naše hospodářství dalšími podle mého názoru velmi tvrdými a zbytečně ambiciózními kroky. Takže i na toto pozor.
A konečně poslední věc, do výboru pro evropské záležitosti, což bývá vždycky takový první lakmusový papírek pro takovéto záměry, přicházející z Evropské komise, ať už to byla EIA, ať už jsou to všechny možné další klimatické balíčky, které naše hospodářství významně zatěžují, tak tady přichází další balíček opatření v rámci čisté mobility. Tady zase zmíním asi tři věci.
V preambuli toho materiálu stojí citace z projevu předsedy komise Jean-Claude Junckera o stavu unie, který říká: "Přál bych si, aby Evropa stála v čele boje proti změně klimatu." Vzápětí citát uvádí další jeho tvrzení: "Komise se chce přičinit o to, aby náš průmysl byl silnější a konkurenceschopnější." Dvě více konfliktní a navzájem si odporující tvrzení těžko mohu v tomto oboru najít. Poslední citace pana Junckera, skoro bych řekl výhrůžka. Říká, že komise v brzké době předloží návrhy na snížení emisí uhlíku v odvětví dopravy.
V tom materiálu se dočteme takové věci, jako třeba že se bude muset plnění Pařížské dohody významně zrychlit jako nástroj přechodu k moderní a nízkouhlíkové ekonomice. Komise potvrdila závazek Evropské unie k Pařížské dohodě a také i záměr členů unie rychle a v plné míře realizovat Pařížskou dohodu a pokračovat ve vedení boje proti změně klimatu. Uznala Pařížskou dohodu za klíčový prvek pro modernizaci evropského průmyslu, hospodářství - no, já jsem tady o tom mluvil v minulém roce mnoho desítek možná minut a hlavně co mi v paměti utkvělo, že ta dohoda je na sto let. Ta je na sto let. Ta přece zavázala, a my jsme se tady ratifikací k tomu také zavázali, udržet nárůst teploty v následujícím století pod 2 stupni Celcia, případně při ambicióznějším přístupu, čemuž jsme tady všichni tleskali, pod 1,5 stupňů Celsia. A tady najednou Evropská komise se chce s touto Pařížskou dohodou vypořádat co nejrychleji. To mi připomíná, jako když jsme chtívávali, nebo naši předchůdci, co tady někde seděli v těch orgánech, chtívávali splnit pětiletku za čtyři roky. Tohleto je splnění Pařížské dohody, která je na sto let, za jeden rok.
To jsou věci, které - jak říkám - úplně k tomuto zákonu nepatří, ale které se tedy ochrany ovzduší týkají a které bychom měli mít stále a stále na zřeteli a vždycky, když máme takovýto zákon, tak velmi zpozornět, zbystřit a ptát se, co negativního naší ekonomice zase z Evropské unie přichází.
Já náš klub budu žádat, abychom propustili tento zákon do druhého čtení. Případné změny se budeme snažit ve druhém čtení v podobě pozměňovacích návrhů do tohoto zákona nějak dostat.
Děkuji za pozornost
