V České republice je totiž zhruba 10% zubařů cizinců. Velmi často jde o občany ruskojazyčných zemí, ale i z Thajska či Sýrie, kteří jsou zmíněnými společnostmi zaměstnáváni. Zde přichází první kámen úrazu, a tím je jazyk. Dochází k problémům s komunikací mezi zubařem a pacientem. Stanovení diagnózy, ošetření či léčba si mnohdy vyžaduje znalost pacientovy anamnézy, na té se však z jazykových důvodů nemohou pacient a zubař domluvit, nemohou se domluvit na řešení problému, ani na následné péči. Cizinci sice mají za povinnost zkoušku z češtiny složit, ale nejdříve za 5 měsíců a ještě nedávno k tomu měli neomezený počet pokusů.
V těchto ordinacích praktikují především stomatologové bez aprobační zkoušky. Než se mohou k aprobační zkoušce přihlásit, jsou povinni absolvovat 5 měsíců odborné praxe pod dozorem českého lékaře. Avšak tento dozorující lékař neměl povinnost nacházet se v době ošetření v dosahu stomatologa bez aprobace. Tedy tento zubař stačí za toto období ošetřit stovky lidí, aniž by kdy musel prokázat svoje znalosti. ČSK tento jev potvrzuje a udává, že velmi často odborné znalosti požadavkům a úrovni stomatologů českých opravdu neodpovídají. Narůstají počty stížností na nekvalitní ošetření. Ani při zkouškách, které následují po již zmíněné povinné praxi, však drtivá většina těchto zubařů neprokazuje znalosti a dovednosti na takové úrovni, která by se v ČR vystudovaným stomatologům byť jen blížila.
V kombinaci nedostatečných odborných znalostí a neznalostí českého jazyka přichází rána třetí, a to je zmíněná povinná praxe. Nebylo výjimkou, že zubaři opakovali aprobační zkoušku několikrát (je znám i případ devíti pokusů), přestože čeští studenti, kteří skládají mnohem náročnější závěrečnou zkoušku, mají pokusy pouze tři. Tito neúspěšní zubaři poté jen donekonečna rotovali mezi jednotlivými s.r.o. a po každých 5 měsících zkoušku opakovali. Po celou dobu ošetřovali pacienty!! A třešničkou na dortu jsou stížnosti Council of European Dentists, že Česká republika posílá do Evropy zubaře bez kvalifikace. Platí totiž pravidlo, že lékař, který u nás praktikuje nejméně tři roky, může bez povinnosti dalších zkoušek odejít do kterékoliv země EU.
Všechny tyto potíže měla zmírnit novela, která vešla v platnost 1. 7. 2017. Přináší povinnost zkoušku absolvovat v českém jazyce a maximální počet pokusů je stanoven na tři. Dohled českého lékaře po dobu povinné praxe má být dostupný, tedy musí být dohlížející lékař přítomen nebo být v blízkém dosahu stomatologa bez aprobace. Tím ale problémy s přezkoušením zubařů nekončí. Aktuální testy jsou vždy takřka okamžitě vyneseny a je tak ztíženo posuzování skutečné odbornosti.
Jestli budou tyto změny fungovat a povedou k výraznému zlepšení stomatologické péče, je otázkou. Jako člověka, který občas stomatologickou péči potřebuje, a který se s následky takto neodborného ošetření do dnešního dne potýká, mě ona pětiměsíční (až 15měsíční) praxe nepřestává strašit. Neumím si představit, jak bude dohlížející lékař „pendlovat“ mezi jednotlivými ordinacemi, protože každý zubař cizinec bude mít toho „svého“ lékaře zřejmě těžko. Ale třeba praxe ukáže, že tento systém bude fungovat. Sama tomu ale příliš nevěřím. V této době probíhá jednoleté přechodné období, během něhož se mají ordinace a společnosti legislativní změně přizpůsobit.
Jak celou situaci řešit? Snad jen naše lékaře motivovat, aby své praxe otevírali v ČR. Nepochybně ke změnám, které by mohly zubaře udržet doma, patří i systém úhrad za ošetření a zákroky. Rozhodně k nim nepatří najímání námezdních sil, kterými mnohdy cizinci ve zmíněných společnostech jsou.
