Ještě před pár týdny jsem se na prezidentskou inauguraci upřímně těšil, po volbách už ne. Nicméně účast na ní jsem považoval za povinnost a úctu k nejvyšší ústavní funkci, navíc jde o společné zasedání obou komor parlamentu. Užil jsem si slavnostních fanfár, vojenských zástav, hymny, přivřel oči a během slavnostního zahájení vnímal staletou, nádhernou atmosféru Vladislavského sálu. To byly ty vskutku pozitivní chvíle dnešního dne.
Pak jsem se zaposlouchal do inauguračního prezidentského projevu. Neodešel jsem během jeho průběhu, i když mě to stálo hodně vůle, stále jsem čekal na něco pozitivního, na nějakou myšlenku, která by zapadla do této slavnostní chvíle, či do roku stého výročí vzniku ČR a já se s ní mohl ztotožnit.
Nic takového jsem nezaznamenal, prezidentův projev mě velmi zklamal, navíc byl nepatřičně dlouhý.
Z dnešního slavnostního dne vyplývá smutný závěr: Pan prezident Miloš Zeman nebude během svého druhého funkčního období občany naší země spojovat, naopak, prezidentský slib, který dnes učinil a stvrdil podpisem, vzápětí během svého projevu zpochybnil.