Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážená paní ministryně, fiskální pakt, jak ho zjednodušeně nazýváme, oficiálně tedy Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, není pro mě jen běžnou, řadovou mezinárodní smlouvou. Postojem k paktu rozhodujeme o tom, zda chceme rozhodovat o klíčových hospodářských otázkách sami nebo se zavážeme k tomu, že se budeme muset ptát, resp. "koordinovat" reformy naší hospodářské politiky. Tady od pana poslance Kalouska, prostřednictvím pana předsedajícího, zaznělo, že je to jenom takové slovo, že to nic neznamená.
Ale Evropská unie má ráda slovo koordinovat a bagatelizace není rozhodně na místě. Dávám jenom příklad. Pod pláštíkem koordinace přicházejí suverénní členské státy právě o právo samy rozhodovat. Podívejme se například, co se děje v rámci koordinace v rámci Energetické unie. Po koordinaci přichází směrnice a potom nařízení, která právě v energetice jdou proti oficiálním postojům České republiky a nejsou pro naši energetiku příznivé. Proto fiskální pakt považuji za krok prohloubení integrace a centralizace hospodářských politik, která nadále omezí svobodu států provádět vlastní hospodářskou politiku. Fiskální pakt je určen zejména pro státy, které používají euro, a to proto, aby byla zachována stabilita eurozóny a nějaký stát nepřipravil ekonomické překvapení těm ostatním a nedošlo k nějakým otřesům společné měny eura z důvodu fiskální nekázně některého ze států eurozóny. A to jsou jasné důvody a má to svůj smysl. Jiná otázka je, jak to potom funguje v praxi. To je na dlouhou debatu.
Ale co to znamená pro nás? Díky bohu máme korunu a nemáme euro. Výhody vlastní měny jsou zřejmé. Vlastní měna zmírnila dopady ekonomické krize. Vlastní měna nám umožňuje rozhodovat o naší vlastní hospodářské a měnové politice. A někdy se nám vlastní rozhodnutí nemusí líbit. Mně se také nelíbily například příliš dlouhé a příliš drahé intervence České národní banky, které udržovaly drahé euro, levnou korunu a tím přispívaly k chybné filozofii, že musíme my, jako Česká republika v rámci Evropy konkurovat pouze nižšími cenami a levnou pracovní silou. Zkrátka filozofie být levnou montovnou Evropy, a to se mi vůbec nelíbilo, stejně jako většině občanů. Oslabování naší měny vede také k tomu, že na domácí exportéry nebyl vyvíjen dostatečný tlak, aby konkurovali nejen cenou, ale také kvalitou a efektivitou. Ano, to bylo chybné rozhodnutí centrální banky. Cenné však bylo v tom, že Česká národní banka ho mohla sama změnit. Nemusela se nikoho ptát. Bylo to naše vnitrostátní rozhodnutí. A až přijde znovu recese, a ona jednou bohužel přijde, budeme rádi za vlastní monetární politiku, kterou můžeme zmírnit dopady případné zahraniční ekonomické krize. Protože dobrá ekonomická politika stojí na dvou nohou. Jedna noha je fiskální politika a ta druhá je měnová a monetární politika. A přijetím eura, protože je to debata také o euru, přijetím eura můžeme přijít o jednu nohu. A přijetí fiskálního paktu znamená, že tou druhou nám bude moci hýbat i někdo jiný než my sami. Ale minimálně nám do toho bude mluvit. Je to tak vážné, že o tom musí proběhnout veřejná debata a takové kroky by neměla dělat vláda v demisi a vláda, která nemá důvěru zástupců občanů v Poslanecké sněmovně.
A mně se může líbit bod z toho fiskálního paktu, který mluví o pravidlech zrovna vyrovnaného rozpočtu a omezení strukturálních deficitů. Ale to si přece můžeme odhlasovat my sami, zástupci českých občanů v českém Parlamentu a můžeme ho dodržovat dobrovolně při projednávání rozpočtu nebo můžeme přijmout zákon o rozpočtové kázni. K tomu fiskální pakt bohužel opravdu, opravdu nepotřebujeme. A bohužel se to tady neděje, protože v době ekonomického růstu nám předkládá vláda nebo předložila minulá vláda návrh rozpočtu s deficitem, což se v době ekonomického růstu nemá dělat. Rozpočtová odpovědnost má být naším domácím cílem. Takže pojďme si třeba schválit náš vlastní domácí fiskální pakt, kterým si zakážeme padesátimiliardové schodky v době ekonomického růstu. Na to opravdu nepotřebujeme žádnou mezinárodní smlouvu.
Tyto nástroje ve fiskálním paktu přesto nezabránili dluhům a schodkům v zemích eurozóny, ač to bylo jejich cílem. Podívejme se třeba na jižní státy: Řecko, Itálii a podobně. Všechno to jsou hrdí signatáři fiskálního paktu. Přesto možná budeme překvapeni, co předloží za rozpočty a za měnová a fiskální opatření nová vláda italská. To znamená, že i praktická použití fiskálního paktu pro země eurozóny jsou na vodě. Ale chápu důvody k přijetí pro země eurozóny. Pro státy ostatní to má pouze jeden symbolický význam; ukázat, jak moc jsou proevropští. A já možná chápu, proč to chce udělat vláda Andreje Babiše. Chce prostě ukázat v Bruselu, jak moc je proevropská, i když se v českém Parlamentu spoléhá hlavně na hlasy SPD a komunistů. Anebo právě proto chce ukázat v Bruselu, jak moc je proevropská. Podle mě to ukazuje, že má vláda dvě tváře. Jedna tvář v Bruselu, jedna tvář tady u nás v české prostředí a v českém Parlamentu. Vláda dvou tváří, bez důvěry, v demisi. Je to příliš vážné téma, fiskální pakt, než abychom ho přijímali kvůli image vlády Andreje Babiše v Bruselu. A to je celé. To je z mého pohledu jediný důvod, proč se nám to takhle rychle předkládá. Image vlády Andreje Babiše v Bruselu. Snaha o to být poklepán třeba na rameno. Jiný důvod v té rychlosti nevidím. Proto se tak spěchá, proto to tak vláda tlačí, proto to včera bylo zařazeno jako první bod. Ale ten důvod, ten opravdu, opravdu nestačí. Protože my můžeme přistoupit kdykoliv k fiskálnímu paktu. Nic nás rozhodně netlačí. Nemusíme spěchat. Můžeme být rozvážní a můžeme počkat na vládu s důvěrou. Protože tlačit takovouto mezinárodní smlouvu jen silou a převahou několika hlasů, která není založena na celospolečenském konsenzu a politickém konsenzu, nikomu a ničemu neprospěje a nepřispěje to také k ničemu. Ale možná se mýlím. Třeba je to jinak. Třeba Česká republika dokázala něco úžasného vyjednat za přistoupení k fiskálnímu paktu. Tím něčím úžasným rozhodně nemyslím třeba změny názoru Evropské komise pro zastropování zemědělských dotací. Ale co to je? To jsme se nedozvěděli. Opravdu bych rád věděl, jestli tam něco takového je.
Nebo se pan premiér v demisi Andrej Babiš vrací ke svému vyjádření z února roku 2014, které si dovolím tady ocitovat? Pan Andrej Babiš jako ministr financí tehdy řekl: "Myslím si, že cesta k euru je dlouhá. Více méně jsme se domluvili, že začneme fiskálním paktem. To by měl být první krok." Uvedl v únoru roku 2014 tehdejší ministr financí Andrej Babiš. Nebo se vrací do roku 2013, kdy říkal, že euro máme přijmout? Je to opravdu první krok této vlády k euru? Platí to, co jste říkal, pane nepřítomný pane premiére v demisi Andreji Babiši, v únoru 2014? Nebo platí to, co říkáte dnes, že euro pro nás není výhodné a že ho nebude zavádět. A co bude říkat zítra? Anebo to odmítání eura bylo jen před volbami? Na to bych rád znal odpovědi, než o tom budeme hlasovat. Jak je to tedy s eurem, protože pan poslanec Benešík, prostřednictvím pana předsedajícího, zde jednoznačně potvrdil, že rozhodování o fiskálním paktu je krokem k euru. Říkal to i Andrej Babiš v únoru roku 2014. A my ty odpovědi nemáme a přesto bychom o tom dnes měli hlasovat. Takže jak to je, pane premiére?
A protože mi nemůžete odpovědět, protože jste opět nepřítomný u tak důležité mezinárodní smlouvy, kterou se Česká republika bude zavazovat k některým věcem, tak já bych, pane předsedající, dal návrh na přerušení tohoto bodu do přítomnosti pana premiére, abychom se odpovědi na naše otázky dozvěděli.
Děkuji.
