Vážené dámy, vážení pánové,

Český národní zájem a naše hodnotová orientace

• Co je vlastně českým národním zájmem? Co je vůbec národním zájmem?
• Odborná literatura pochopitelně nabízí řadu definic. Žádný výměr by nám ale neměl zastřít, že národní zájem nesmíme chápat nezávisle na hodnotách, k nimž se chceme hlásit. Nejde jen o vytyčení vůdčí ideje pro státní celek. Zde pro nás zůstává nepřekonaným příkladem zakladatelský počin T. G. Masaryka. Ten právě před sto lety vetkl nově vzniklému Československu do vínku podíl na světové demokratické revoluci, která ve velké válce zvítězila nad theokratickým monarchismem. Úkolem Československé republiky pak bylo tuto demokracii rozvíjet na humanitním programu.
• To, jak pochopíme svůj národní zájem, především zrcadlí hodnoty, k nimž se hlásíme bezděky. Ty se totiž neosvědčují jen v dějinných či geopolitických úvahách. Jejich místem je v prvé řadě naše smýšlení a cítění, které se potvrzuje každodenními činy. Nejlepší svědectví o nich podáváme tehdy, když prokazujeme respekt druhým, byť s nimi z hloubi duše nesouhlasíme; chováme úctu k jejich práci, byť ji často známe jen zprostředkovaně, v podobě hotových výrobků či služeb; nebo se zajímáme o kvalitu veřejného života, i když z toho pro nás třebas neplyne bezprostřední výhoda.
• Zkrátka, ať už vytýčíme svůj hodnotový prostor jakkoli, není příslušnost k rodině liberálně-demokratických zemí či křesťanskému civilizačnímu okruhu věcí proklamací. Jde o to, kdy a jak dokážeme obětovat něco ze svého pohodlí a přímého prospěchu.

Česko jako součást Západu

• Odpověď na otázku, zda patříme spíše na Západ nebo na Východ, za nás nikdo nevyměří. Nejde přitom o pouhá zeměpisná určení.
• Evropský Západ představuje ideální typ. Jistěže jsou jeho dějiny také dějinami krveprolévání, strádání a hlubokých krizí. Tomu všemu navzdory ale z prostoru evropského Západu vzešly ideály s univerzálním nárokem. Představa, že otázky, které se týkají obce jako celku, jsou ze své povahy veřejnou věcí, navazuje na řeckou zkušenost. Pro svou nestrannost a schopnost chránit zájmy jednotlivců zůstává etalonem římské právo. Západ je místem, kde svou vnější formu nalezlo křesťanské náboženství se svou osvobozující zvěstí. Konečně, Západ nelze myslet bez samotných kořenů modernity: osvícenského ideálu autonomního subjektu, který našel politický výraz v pojmu univerzálních lidských práv a svobod.
• Žádný z těchto výdobytků přitom nenabízí hotové vzorce. Společně přispívají k tomu, co Západ teprve činí Západem: umožňují reflexi, schopnost produktivní pochyby a revize. Silou Západu je poučení z chyb i vědomí, že společenský pokrok není jen otázkou techniky a budovatelských plánů.
• Politicky to znamená, že v běhu svých dějin dospěl Západ ke schopnosti sebeomezení, k dělbě moci, k účinnému respektu k jednotlivci, k uznání jeho nároku na svébytnost a právo na naplnění. (Ve svých nejlepších chvílích je Západ nehierarchický a nedespotický, je prostorem důstojnosti a dialogu, jehož podmínky nejsou diktovány mocensky.)
• Jistěže jde stále o ideální typ. Dnes, stejně jako před 30 lety, platí, co psal Jiří Dienstbier ve svém vizionářském Snění o Evropě: „Evropská kultura a civilizace byla volbou desítek předchozích generací, nikoli nutným osudem. Může zaniknout stejně jako mnohé civilizace minulé; spolu s ostatními v jaderné katastrofě, či tím, že její rozmanitost vytlačí zjednodušující životní koncepty (Ameriky či Ruska, nebo ve střetu s rozvojovým světem, pokud ho budeme ignorovat a překážet jeho rozvoji za kritickou mez.)“ I evropský Západ dokáže zapomínat na své vlastní ideály, podléhat zjednodušením, pohodlnět.
• Tato výstraha se týká nás všech, kteří se k Západu hodnotově a mentálně hlásíme. Západ pro nás zůstává trvalým občanským a politickým úkolem. Tím spíše, že jako Středoevropané ležíme v prostoru, kde se odjakživa střetává působení soupeřících mocenských center.
• Naše přináležitost k Západu není nikterak dílem libovůle: české dějiny jsou odjakživa příběhem přejímání západních vzorů (– ať již přijetím světské a církevní správy, duchovních impulsů či organizace hospodářského a správního života). Největší duchové a státníci, které naše země zrodila, se vždy vyznačovali evropským horizontem – od svatého Václava a Vojtěcha, přes Karla IV., Komenského, Masaryka až po Václava Havla. Jak připomněl Milan Kundera ve svém slavném eseji „Únos Západu aneb tragédie střední Evropy“, v okamžiku, kdy středoevropská země přestává být „evropská - to znamená západní – je vylučována z vlastního osudu, z mezí svých dějin: ztrácí podstatu své identity“.
• Naše republika si prošla dvěma takovými velkými únosy. Její návrat do společenství demokratických západních států byl snem několika generací Čechů, pro mnohé snem nenaplněným. Nemálo z našich předků položilo za toto směřování život.

Proto musíme zbystřit, když se dnes drolí zásadní přínos roku 1989: společenská shoda na návratu do Evropy a významu integrace do euroatlantického celku. Varováním nám budiž nejen truchlivý pohled na úroveň veřejné debaty, zejména na sociálních sítích, ale i některá vyjádření a iniciativy demokraticky zvolených politiků. Na stranu demokratické, evropské budoucnosti se dnes musí hlasitě postavit nejen politici, ale i vzdělanci, novináři, podnikatelé a především sami občané. Je třeba najít cestu, jak obnovit revoluční ethos roku 1989 a propůjčit mu aktuální obsah.

Czexit

Politicky není jiné cesty, než abychom se na evropské budoucnosti podíleli zevnitř, jako plnoprávní členové evropské rodiny. Představa, že by nám existence vně EU dala více svobody, je groteskní iluzí. Nevěřme volání, které nás svádí na scestí. Czexit by znamenal hospodářskou katastrofu, ztrátu výkonu ekonomiky v řádu desítek až stovek miliard korun ročně. Neumím si představit, jak by se dalo vyhnout dalším důsledkům: o práci by jistě přišlo více než čtvrt milionu lidí, spíše daleko více (400 tis.), odešli by velcí investoři, závislí na bezprostředním přístupu na unijní trh. Czexit by nás připravil o prostředky nutné k další modernizaci našeho hospodářství. Znamenal by ztrátu příležitostí pro mladé, a to zdaleka nejen pracovních. Znamenal by, že ztratíme krok se světem. Češi by se v Evropě stali nevítanými trpěnými příbuznými, cizinci druhé kategorie oddělenými obnovenou hraniční čárou.

Závěr

Dovolte mi, abych se na závěr vrátil k vizi našeho národního zájmu ve světle řečeného: je myslím dobře patrné, že není v českém zájmu svůj národní zájem hledat nezávisle na ostatních. Z pouhé přetlačované dnes spíš než cokoli vzejde neplodný konflikt. Naším národním zájmem je to, abychom uměli své priority sladit se zájmy důležitých partnerů, abychom o nich uměli jednat, hledat průsečíky i společný zájem evropský. Evropa musí být kontinentem jednoty a kompromisu, jinak dost možná nebude vůbec. Rozhodně nemůže přežít nesmiřitelnou "svatou válku" dílčích národních zájmů. To je totiž stav, který nesmí být národním zájmem nikoho.