Víc než 30 let před příchodem soluňských bratří kolem roku 831 došlo k tzv. „křtu všech Moravanů“, při němž novou víru přijal velkomoravský kníže Mojmír I., a lidé v jeho okolí. Knížete a jeho elitu pokřtil pasovský biskup Reginhara. Byla nová doba, křesťanství bylo svého druhu ideologickým nástrojem pro podmanění zemí sousedících s Východofranskou říší. Tím, že se velkomoravský kníže a po něm i česká knížata o pár let v Řezně přihlásili ke křesťanství, tím se i politicky spojili s tehdejší franskou říší, která sdružovala země velké části západní Evropy.
Svět byl tak, jako dnes, rozdělen na západ a východ. Na říši západořímskou, k níž patřili němečtí frankové a na říši východořímskou. Velkomoravský Kníže Rastislav se chtěl z vlivu franské říše vymanit. Základem bylo zbavit se propagandy západních franských kněží, kteří samozřejmě šířili ideologii podřízení se německým Frankům.
A proto moravský kníže požádal o vyslání křesťanských misionářů byzantského císaře Michala III. Mise Cyrila a Metoděje měla v prvé řadě politický význam, měla posílit samostatnost. Slovanská liturgie, slovanské písmo, výchova vlastních kněží měla posílit a posílila naši národní suverenitu. To bylo v trnem v oku západním elitám a oba bratři po celý život trpěli pronásledováním ze strany západních kněží a šlechty.
Pokud dnes vzpomínáme na Cyrila a Metoděje, vzpomínáme na dva řecké bratry, kteří nám přišli pomoct uchovat náš jazyk, naši národní samostatnost proti unifikaci, která se může jmenovat pro evropská, pro římská nebo pro franská, ale vždy má jediný cíl, podmanit a ovládat nás, i naši zemi.
