pro klub KSČM bylo nesmírně těžké rozhodnout a rozhodovat se, jak v této složité situaci, která jej potkala po převratu, po převratové historii poprvé, se zachovat tak, aby se komunističtí poslanci a poslankyně, ale také zastupitelé, krajští, obecní, městští, ale také funkcionáři strany, ale také příznivci komunistické strany mohli podívat lidem do očí.
Na jedné straně je nám vyčítáno, že se paktujeme s oligarchou. Tam se hlásí. (Premiér sedí v lavici uprostřed sálu a mává na řečníka.) To je nám vyčítáno, nikoliv panem kolegou Babišem, tím nám to vyčítáno není.
Na druhé straně, a ten hlas je ale podstatně silnější, lidé, se kterými se potkáváme, nám říkají: Už je to dost dlouho, co probíhá neplodná diskuse, a už je to ještě déle, co tady ukazovaly vlády, které tu byly předtím, jak dokážou najít zkratku k tomu, k čemu celých 40 let vedli Čechy, Moravany a Slezany komunisté. Teď myslím k propasti. Někteří jste si možná mysleli něco jiného, ale já jsem slušně vychovaný mladý muž. To je druhá poloha.
Třetí poloha, určitý tlak, že tady 30 let de facto prosazujeme program, nic moc se nám zatím z toho de facto nepodařilo, já si myslím, že se nám podařilo vzhledem k dosavadní neustálé totálně opoziční poloze prosadit až dost, což jsme ostatně prokázali v letech minulých nedávno, když jsme byli ve vládních koalicích na krajských úrovních. O koalicích na obecních a městských úrovních nemluvě, tam jsme neustále v podstatě od převratu. A myslím si, že nás tam lidé volí neustále právě proto, že možná nás považují za ty, kteří umějí dobře hájit jejich zájmy navzdory opoziční poloze, a že tedy bychom měli konečně jít ukázat, že také dokážeme prosadit ty důležité programové věci.
Poslanci a poslankyně z klubu KSČM se skutečně rozhodovali velmi těžko, protože všechny tyto tlaky, které jdou odspoda, na tlaky odshora nedáme, je přesvědčovaly o tom, že se mají spíše držet stranou. Nicméně rozhodnutí padlo. A věřte, to rozhodnutí bylo jedno z nejtěžších, které jsme museli za posledních 28 let učinit. Proč tedy jdeme a šli jsme od počátku po volbách, aby byla sestavena Sněmovna a začala fungovat a následně potom vyjednávat o tom, jakým způsobem má být sestavena, postavena tedy ta vládní odpovědnost, jakým způsobem se pokusit alespoň něco z těch programových záležitostí prosadit? Proč tedy do toho jdeme jako komunisté konečně s tím, že jsme se dohodli umožnit vznik a tolerovat existenci této vlády? No protože si myslíme, že je třeba ctít parlamentní demokracii a hájit ji před těmi, co si myslí, že je nedemokratické všechno to, co není zrovna po jejich, tedy v uvozovkách mnozí si myslí, tady z té diskuse je to vidět, a tam venku na náměstích je to hodně hlasitě slyšet: pokud není po našem, není to demokratické. Tak my si tedy myslíme, že mandáty, které jsme obdrželi od voličů, jsou naprosto stejné, práva, která jako politické kluby zde v této Poslanecké sněmovně a posléze tedy nadstavbově parlamentní strany máme, jsou úplně stejná, a tedy že i Komunistická strana Čech a Moravy se má chopit příležitosti.
A tady s panem kolegou Bartoškem nechtěně, ale přece jenom musím souhlasit. Ano, z nejslabšího výsledku se nám podařilo ledacos dobře vytvořit, chce se mi říci, upletli jsme z lejna bič. Ale to přece se jim lidovcům dařilo celá léta. S nízkým, malým počtem poslanců byli při vládní zodpovědnosti, ba co vím, zaujímali všude různé důležité posty, vyplňovali prostor státní správy poměrně velmi důsledně. Tak nevím, co je nám teď a zrovna teď a zrovna od lidovců vyčítáno. Nejdeme k moci. To bychom si řekli o vládní posty. Ostatně při srovnání s minulými výsledky KDU-ČSL bychom si to zasloužili možná víc, protože přece jenom je těch necelých 8 % lepší výsledek než něco málo přes 5. To si myslím, že tedy tak je a bylo.
Chceme, aby, a proto do toho jdeme po dlouhých dohadech, se tady začalo konečně vládnout ve prospěch těch, kteří nás sem zvolili, voličů, lidu. Obecně řečeno, veškerá moc patří lidu. Tak to pojďme naplnit tím, že pro ten lid začneme pracovat a ne jenom se dohadovat o tom, jestli ta vláda bude komunistická, polokomunistická, více komunistická, nebo vůbec nekomunistická. To je vedlejší. Dokonce si myslím, že tato vláda ani nemůže být komunistická. Dokonce není ani příliš levicová. Je tam řada velmi pravicových prvků, například v daňové oblasti. Proto ostatně také do té vlády nejdeme napřímo. To bychom zradili svůj program a svoje voliče. Ale jdeme do toho pro to, aby ty sliby, které tam leckde jsou, a jsou u všech a jsou zhmotněny v tom programovém prohlášení vlády, aby tedy z huby do rukou přejíti konečně ráčili. Říkejte si tomu třeba, že chceme být hlídacím psem.
Chceme a jdeme do toho pro to, aby učitelé, zdravotníci a ostatní podhodnocené profese ke svému také přišli a ne jenom slyšeli neustálé sliby. Ostatně je docela silný onen slib o průměrném učitelském platu 40 000 v roce tuším 2020, nebo krátce po dvacátém. To chceme také pohlídat. Aby důchody, aby minimální mzdy, aby spravedlivé dávky rostly tak, jak mají, a nerozevíraly se nůžky mezi příjmy ostatního obyvatelstva, důchodců, lidí, kteří jsou dlouhodobě nemocní. Aby koneckonců to, co ty první tři dny nemocenské, což i naší vlajkovou lodí bylo, se také dostaly ke svému, co je třeba. Aby zdravotní péče byla nadále kvalitní a ještě kvalitnější a nemuselo se na ni ještě více a více připlácet. Aby nebyla péče zvlášť pro chudé a zvlášť pro bohaté. Aby všechny tyto věci nebyly pouhým slibem, ale staly se realitou. Aby církevní restituce a jejich řešení nezávisely pouze na vetu lidovců, ale aby se skutečně probralo, co a jak, skutečně za tím je a bylo.
Při této příležitosti si dovolím malou vsuvku o tom, jak pan kolega Bartošek zde hovořil, že jsme ideologickým nástupcem Komunistické strany Československa. On to musí vědět, protože KDU-ČSL jsou se vším všudy více oddělovaly slovně ideologickým nástupcem předlistopadového člena Národní fronty Čechů a Slováků, Československé strany lidové. Ale nejen. Jsou i ideovým nástupcem pobělohorské rekatolizace. A tam také došlo k obrovskému, masovému exodu nejlepších českých duchů, včetně Jana Amose Komenského. Takže i ten církevní majetek a to, co se teď snažíme spravit, je i důsledkem oné násilné pobělohorské rekatolizace. Pojďme se aspoň pokusit nastavit nějakou bych řekl rozumnější lajnu tady v tomhle tom směru. Ostatně onen zákon byl schválen těsnou většinou. A já si myslím, že každý zákon, o kterém některá část společnosti soudí, že je nespravedlivý, může být revidován. Pojďme tedy do té revize, alespoň té s Ústavou konformní části, to znamená bez retroaktivity s tím, co ještě zachránit jde.
Jsem přesvědčen o tom, byť je to obrovský problém pro komunisty, může být velký problém i pro řekněme naši budoucnost, že prostě musíme zkusit právě díky tomu, co tady říkám, zkusit pomoci vzniknout a velmi ostře hlídat při té toleranci, jak se vůči lidem, vůči národu, chcete-li, vůči jednotlivým sociálním, věkovým, profesním a jiným politickým třeba skupinám chová. To není o tom, že by komunisté začali přebírat moc. V žádném krajním případě. V začátku svého vystoupení jsem řekl, že jsme stranou, která chce ctít a také hlídat, střežit parlamentní demokracii. Proto jdeme my, komunisté, do toho.
Sděluji Poslanecké sněmovně, že klub KSČM podpoří vznik a poté, co se bude dodržovat zmíněná dohoda o toleranci, také bude tolerovat, ale ne pasivně a ne trpně tuto vládu.
Děkuji za pozornost.
