Bohužel, české pravicové vlády po roce 2006, a to jak vláda Topolánkova, tak vláda Nečasova, braly doporučení OECD velmi vážně a snažily se podle rad pravicových ekonomů, kteří ovládají tuto světovou organizaci sdružující třicet pět nejvyspělejších zemí světa, upravovat české zákonodárství. Zejména pak to sociální a důchodové.
Přitom již z řady zemí bylo v té době známo, že například tzv. důchodové reformy prováděné podle doporučení OECD či Světové banky, jsou jen byznysem pro finanční sektor, jmenovitě pro finanční instituce zabývající se důchodovým pojištěním - tedy pro penzijní fondy. Každé dva roky, tedy pravidelně, vydává OECD zprávu o tom, jakého pokroku bylo v té které zemi dosaženo, například při řešení penzijní reformy, při prosazování tržních principů, dále v boji proti nezaměstnanosti a například také ve změnách daňového systému. OECD, Světová banka a také MMF, které sdružují převážně neoliberálně orientované ekonomy, se vždy snažily prosazovat například v oblasti daňového systému, snižování tzv. přímých daní a naopak zvyšování daní nepřímých.
To je princip, který byl neoliberály pronášen s akademickou lehkostí, ale ve svých důsledcích vedl ke snižování daňového břemena bohatých a nejbohatších a naopak v důsledku zvyšování především DPH, ke zvyšování daňového zatížení středních vrstev a příjmově nejslabších.
To nejproblematičtější co však představitel OECD Gurría v Praze pronesl, se týkalo odchodu pracujících do důchodu. Po až komických snahách pravicových vlád zvyšovat věk odchodu do důchodu na nerealistickou úroveň, přišlo v dané situaci správné rozhodnutí Sobotkovy vlády, která zastropovala věk odchodu do důchodu 65 lety u mužů i u žen. OECD však mluví o tom, že je potřeba zrušit tuto hranici a navázat věk odchodu do důchodu na prodlužující se délku života českého obyvatelstva.
OECD však vůbec nebere v úvahu například celkový zdravotní stav obyvatelstva, který prostě významné části obyvatel neumožňuje v pozdním věku pracovat. Odhaduje se, že u nás existuje zhruba dvě stě tisíc důchodců, kteří by rádi pracovali, zdravotní stav jim to umožňuje, ale není pro ně práce. A to ani v současné době, kdy v důsledku celkové nižší produktivity práce dosahované zaměstnanci v českém průmyslu ve srovnání s hospodářsky vyspělejšími státy západní Evropy, Kanadou, USA, Japonskem či Jižní Koreou, na trhu práce v ČR není pro pracovníky po šedesátce dostatečně široké pracovní uplatnění. Prakticky pro ně neexistuje systém rekvalifikací, a i když se zájem mnoha zaměstnavatelů o zaměstnávání dříve narozených změnil, není jednoduché umožnit těmto pracovníkům reálné pracovní uplatnění. Zdá se, že pokud by se fakticky zvýšil věk odchodu do důchodu, vedlo by to jen k nárůstu počtu nezaměstnaných v této generační skupině. Jednoduše řečeno, tento závěr OECD míří vedle terče.
Použitelnější mohou být doporučení, pokud jde o trh s byty, kdy OECD správně upozornila na vysoký nárůst cen bydlení u nás, a to ať už bydlení vlastnického nebo nájemního. Vláda tomu musí čelit podporou výstavby levnějších forem bydlení. Například komunálních bytů stavěných na neziskovém principu, družstevních bytů stavěných s vysokou finanční spoluúčastí družstevníků a sociálního bydlení.
Celkem správně OECD také upozorňuje na to, že odchody žen na mateřskou, znamenají růst nerovnosti příjmů mezi ženami a muži. A hovoří o potřebě podpory flexibilních pracovních úvazků a práce z domova a zejména o širší nabídce denní péče v mateřských školách a jiných předškolních zařízeních.
Naopak zajímavou myšlenkou OECD je možnost zavedení uhlíkové daně, která by mohla jednak zvýšit zájem největších znečišťovatelů životního prostředí na zavádění ekologicky šetrných technologií, jejíž výnos by pak mohl sloužit k podpoře zelených technologií. Celkově tedy vedle zajímavých doporučení, především v zaměstnanosti žen a k trhu práce, toho mnoho nová Zpráva OECD prezentovaná v Praze generálním tajemníkem Gurríou, nepřinesla. Nebezpečné jsou zejména dílčí závěry OECD týkající se důchodové problematiky a především myšlenka na prodlužování věku odchodu do důchodu.
A také přesunu těžiště zdanění obyvatelstva z přímých daní k těm nepřímým. Tento starý požadavek neoliberálů však české pravicové vlády již, bohužel, v době svého sedmiletého působení dokázaly „dokonale“ naplnit. Oproti období, kdy Českou republiku vedla vláda pod mým vedením v roce 2006, se „podařilo“ české pravici v následujících sedmi letech sazby DPH prakticky zdvojnásobit. Stále přitom existuje rovná daň, tedy daň bez jakékoliv daňové progrese (ta u nás neexistuje zatim ani u korporátní daně). Proto je v posledních letech odváděno ze země v dividendách na účty zahraničních majitelů velkých českých firem až přes 300 mld. Kč ročně.
Tento fakt ovšem zpráva OECD pochopitelně vůbec nezmiňuje. OECD tedy nevadí, že některé její členské země, tedy ty bohatší a bohaté, jsou díky deformovanému daňovému systému u nás na úkor nepříliš bohaté České republiky a jejich občanů ještě bohatší.
