Tak nějak zní stará lidová moudrost, na níž jsem si vzpomněl dnes při přečtení kritiky státu severočeskými bytovými družstvy za neakceptování jejich návrhů na zařazení hygienických norem na počet osob žijících v jednom bytě a možnost družstevníků se vyjadřovat k lidem, kteří se do jejich domů stěhují. Předesílám, že se domnívám, minimálně u oněch hygienických norem, že jde o požadavek naprosto legitimní, mající šanci zamezit k „přeplňování“ bytů a zvýšené koncentraci tzv. nepřizpůsobených občanů v nich, potažmo v některých chronicky známých lokalitách. A nejde vůbec jen o Romy či jiné menšiny.
Poněkud diskutabilním se však jeví druhý požadavek vyjadřování se družstevníků. Mělo by to snad znamenat, že si někdo bude chtít zakoupit byt v družstevním domě a jen tak náhodou „nepůjde pod nos“ družstevníkům, či spíše někomu ze samosprávy nebo managementu družstva, protože řadový družstevník se o novém majiteli dozví, až když je nastěhovaný, tak si jej prostě nekoupí? Ale, ale vážení družstevníci, copak vám říká tržní hospodářství, volná soutěž aj. pilíře demokratické společnosti? Nehledě na skutečnost, že již dnes jsou některé kroky v jednání a chování družstev, pardon, abych nebyl třeba nespravedlivý k jiným, tak SBD Krušnohor Most, v kolizi s tím, co požaduje na státu. SBD Krušnohor naopak umožňuje tzv. přeplňování bytů nebo názor družstevníků ve společenstvích vlastníků nerespektuje, dokonce co bylo a je u privatizačních smluv bytových jednotek pro nájemníky závazné, onen „družstevní moloch“ údajně nerespektuje. Tvrdí to a dokládají lidé ze sedmistovek a dalších lokalit Mostu. Ale po pořádku.
I když ono vlastně to druhé podmiňuje a spouští to první. Pro občany, kteří privatizovali svůj byt, kde někteří léta nebo dokonce celý život bydleli, museli akceptovat ustanovení smlouvy, která říká, že v průběhu pěti let nemohou byt prodat nikomu jinému než zpět, a to za stejných podmínek, za něž byt nakupovali, Mostecké bytové, a.s., od níž byt kupovali. Jenže již nyní, bez nějakých pěti let, např. SBD Krušnohor tyto byty prodává, či spíše řadu již prodalo. Prodalo je různým realitním agenturám, které do nich stěhují právě tzv. nepřizpůsobené občany. Takže lze třeba v některých sedmistovkách v bytě 1 : 3 najít až 20 nepřizpůsobených spoluobčanů. Proč na SBD neplatilo stejné omezení, se může PT čtenář jen domnívat. Nepřejícníci tomuto družstvu též hovoří o tom, že nabylo řadu bytů díky tomu, že ne všichni mohli s ohledem na svou finanční situaci byt privatizovat nebo šlo o tzv. prázdné byty bez nájemníků, kde družstvo ochotně zaskočilo a byt koupilo do svého vlastnictví. Povídá se, že to vyšlo dokonce v poměru osobní vlastnictví a to pro družstvo tak, že procento vlastněných bytů umožňuje SBD Krušnohor výrazným způsobem ovlivňovat skladbu hlasujících na svém tzv. nejvyšším rozhodovacím orgánu shromáždění delegátů z těchto lokalit města Mostu. Ale to určitě bude o tzv. JPP (jedna paní povídala). Marně se současní obyvatelé uvedených domů ohrazovali a ohrazují na SBD Krušnohor, dovolání není, jejich názor není respektován.
Poněkud neobjektivní jsou slova obviňující stát z toho, že např. neřeší sociální bydlení. Zřejmě jde jen o neznalost odpovědnosti nejen té právní, protože za bydlení, a to sociální, zejména ze zákona odpovídá obec, tedy samospráva. To by se v družstevních kruzích mohlo vědět, vždyť „politické děti“ vzešlé z lůna SBD Krušnohor – Sdružení Mostečané Mostu (SMM) i Severočeši.cz (S.cz) se na samosprávě obecní i krajské významných způsobem svými hlasy podílejí.
V žádném případě nejsem proti podílu družstev na připomínkových řízení směrem k těm částem legislativy, kterou dnes a denně obhospodařují, jen by tak chtělo činit uvážlivěji a s potřebnou mírou sebereflexe vlastní činnosti. Stát nebo někdo jiný by pak je třeba mohl naopak nabádat, aby začala více naplňovat prapůvodní smyl svého vzniku a snažení, aby přestala sehrávat roli jakýchsi novodobých - blahé paměti podniků bytové správy a pokusila se o řešení bytových potřeb lidí vlastní družstevní bytovou výstavbou, a nikoliv jen obhospodařováním toho, co bylo již někým jiným postaveno. Že to jde, je vidět např. z toho, že někteří „ohniví“ propagátoři jistě správné myšlenky bytového družstevnictví, zejména ze správních orgánů, bydlí ve vlastních rodinných domech stavěných nikoliv pomocí družstevní výstavby (někteří nepřejícníci opět kalí vodu a říkají snad….).
Prostě naši předci byli v lecčems moudřejší a jejich odkaz – nečiň druhým, co nechceš, aby oni činili tobě, stojí za respektování, minimálně za zamyšlení. Vlastimil Balín, Most
