Přiznávám, že jsem se genderovými otázkami nikdy profesně ani studijně nezabývala, považuji se ale za feministku. Proto, jak tak cestuji po Evropě - v rámci své práce strategické poradkyně pro střední a východní Evropu v politické nadaci Transform! Europe - si nemohu nevšimnout, co se děje v zemích střední a východní Evropy v této oblasti.

Obecně se dá říct, že s posílením pravicových, populistických, nacionalistických stran a autoritářských režimů dochází k pokusům vládnoucích garnitur posílit svůj vliv na soudní systém, dochází k oslabování práv pracujících i občanských práv a v nemalé míře i k útokům na ženská práva.

Slovinsko a Polsko: zpětný chod

Poslední dva roky jsme mohli sledovat, jak posilující neokonzervativní hnutí začala otevírat debatu kolem sexuálních a reproduktivních práv například ve Slovinsku nebo Polsku. Dochází taky k přímým osobním útokům na aktivisty a aktivistky či levicové intelektuály a intelektuálky například ve Slovinsku nebo Maďarsku.

Například když slovinský webový portál www.24kul.si uveřejnil v roce 2016 článek s názvem Seznam členů potratové lobby, kteří jsou proti právům nenarozených dívek a chlapců, byla u článku připojena fotografie zachycující mužskou ruku držící pistoli u břicha těhotné ženy, a zde byla uvedena úplná jména lidí, které představili jako radikální aktivisty a obhájce zabíjení dětí, tedy ty, »kdo obhajují potraty, homosexuály, lesbičky a vyhynutí slovinského národa a jeho kultury«.

Ve Slovinsku je téma ženských práv, nebo spíše jejich omezování od roku 2016, v centru pozornosti. Přesto, že se organizace obhajující ochranu ženských práv obrátily na slovinského předsedu vlády s výzvou k ochraně těchto práv garantovaných slovinskou ústavou, nemělo to větší dopad. Neokonzervativní hnutí pokračovala v protestech proti potratech a pořádání modliteb za nenarozené děti před gynekologickými klinikami. V roce 2017 byla dokonce založena politická strana Hlas dětí a rodin - Glas za ortoke in družine (zkratka GOD, tedy bůh). Pozornost veřejnosti vyvolal výrok soudce Evropského soudu pro lidská práva Boštjana M. Zapnčiče, který se postavil na stranu antipotratové lobby, když se vyjádřil o francouzské političce Simone Veilové, která byla odpovědná coby ministryně zdravotnictví v roce 1975 za legalizaci potratů, jako o »největší vražedkyni všech časů«.

Letos v únoru ve Slovinsku odstartovala kampaň (#metoo) o sexuálním obtěžování, která opět otevřela i diskusi o ženských právech.

V Polsku je situace vyhrocenější. Platí zde od roku 1993 zákon zakazující potrat, kromě případu znásilnění, nenávratného poškození plodu a v případě ohrožení života ženy. Tato úprava patří k nejpřísnějším v EU, přesto byl v roce 2016 předložen křesťanskou neziskovou organizací Ordo luris návrh zákona na téměř úplný zákaz potratů a pět let vězení pro ženy, které se rozhodnou ukončit své těhotenství. Což je podobný zákon, jako platí v El Salvadoru nebo Nikaragui, kde ženy čelí odsouzení z vraždy. To vyvolalo v září 2016 obrovskou vlnu protestů napříč Polskem (Black Protest) proti návrhu vyjádřily solidaritu i ženské organizace v dalších zemích napříč Evropou, i v ČR - například protestní akcí před polským velvyslanectvím v Praze, které jsem se také zúčastnila. V říjnu 2016 polský parlament tento návrh zákona nakonec neschválil. V lednu 2017 ovšem polský parlament odmítl schválit návrh na zmírnění/zvolnění zákona o potratech Save Women a zároveň vrátil návrh zákona o možnosti umožnění potratu v případu poškození plodu zpět k přepracování parlamentnímu výboru. Protesty tedy zatím zabránily přijetí přísnější úpravy, ovšem nevyústily k přijetí úpravy mírnější. I z toho důvodu se i letos konaly opět protestní akce napříč Polskem.

Samozřejmě otázka reprodukčních práv není jedinou z problematických a diskutovaných, ovšem je jednou z nejvýraznějších, často politizovaných.

Může to být i u nás…

Letos se například konaly u příležitosti 8. března celonárodní protesty ve Španělsku pod heslem Pokud se zastavíme, zastaví se i svět. Ženy stávkovaly nejen přerušením práce v zaměstnání, ale i přerušením výkonu práce v domácnosti, a vyšly do ulic. Španělské ženy a feministky stávkovaly, aby upozornily na několikanásobné »životy« a práci (viditelná, neviditelná), které jim už neponechávají žádný čas pro sebe, protože nejsou schopny vyjít do konce měsíce, protože penze a dávky jsou nedostatečné pro ně i jejich děti, protože po úsporných opatřeních ve veřejném vzdělávání jsou třídy přeplněné, nebo proto, že chtějí být schopny podělit se o starost o druhé.

Věřím, že je nutné vývoj v Evropě sledovat, budovat kontakty, vyměňovat si zkušenosti, navzájem se od sebe učit a hlavně nebát se ukázat solidaritu a navzájem se podpořit. Mnohdy můžeme mít pocit, že se nás některé věci netýkají. Ano, jsou hrozné, ale vždyť ono se to děje někde jinde… Ovšem může být jen otázkou času, než i my v ČR budeme muset čelit podobným výzvám.

Zdroj: Haló noviny, 4. 5. 2018, Monika Hoření