Další jejich argumenty jsou, že naši vážení spoluobčané už nečtou a vše, co potřebují vědět, najdou ve zkratce na internetu. Já připomínkám svých vážených kolegů rozumím, ale nehodlám se s tím smířit.
Dostat národ nebo jeho značnou část do této situace je velkým snem manipulátorů jako je Babiš, Zeman a komunisté. Umí přes své mediální poradce naplno využít toho, že jsou momentálně každý den v mnoha sdělovacích prostředcích. Z důvodů své minulosti nemají nejmenší zájem vracet se do historie. Ať už z důvodů osobních nebo z důvodů zločinecké minulosti jako je tomu u komunistů a jejich strany. Nakonec i Babiš a Zeman členy KSČ byli, takže i v tomto si výborně rozumí. Navíc tito pánové a jejich mediální štáby dobře znají, jak se chová značná část naší populace v krizových situacích. Pokud nepůjdu tentokrát před rok 1945, stačí připomenout, že v květnu 1946, v posledních relativně svobodných volbách synové a dcery tohoto národa dali Gottwaldovi přes 40 % hlasů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a vydláždili mu cestu k převzetí moci 25. února 1948. Navíc z dobových filmů jsou vidět nadšené ksichty desetitisíců našich spoluobčanů, když jim Gottwald oznamoval, že se právě vrátil z Hradu. Proto tvrdím, že není náhodou, že přes 7 miliónů našich spoluobčanů v období 1945-1989 vstoupilo postupně do KSČ. Pouze v KLDR bylo větší procento komunistů k celkovému počtu obyvatel. I v SSSR bylo toto procento nižší než u nás. I proto není náhodou, že drtivé většině národa nevadilo, že se znárodňovalo, popravovalo a byla perzekuována určitá skupina obyvatel včetně jejich rodin.
V minulých dnech jsme si připomínali 50 let od ruské okupace. Něco o našem národu říká i to, že byli v roce 1968 opět masově ochotni uvěřit, že část komunistů se polepšila a přivede národ k lepším zítřkům. Jak naivní. „Statečný“ Kriegl, který jediný v Moskvě nepodepsal, byl zástupcem hlavního velitele Lidových milicí v roce 1948. Smrkovský zmanipuloval Pražské povstání ve prospěch Rusů, což mělo velký vliv na poválečný politický vývoj a v tomto duchu působil, než ho vlastní soudruzi načas zlikvidovali. Obdivovaný Oldřich Černík v momentě, když poznal, že Dubček a spol. končí, se začal veřejně lísat k Husákovi. Jeho projevy z té doby mnohokrát zazněli v minulých dnech. Sundali ho sice z předsedy vlády, ale dožil jako ředitel velkého podniku. Hrdinný generál Svoboda, který měl velký podíl na masakru našich vojáků na Dukle tím, že neodmítl to, že vstup do Československa musí být plný obětí a krve, aby s tím šlo po válce lépe politicky pracovat. V roce 1946 se podílel na utvoření koalice KSČ-ČSSD. Gottwald tím získal přes 50 % hlasů a bylo to. Tento hrdina nezvládl ani rok 1968. Věděl, co Rusové umí, podepsal a bylo po hrdinovi. Přiznávám, že k Alexandru Dubčekovi mám zvláštní vztah. Po revoluci v roce 1989 se on stal předsedou Federálního shromáždění a já předsedou Sdružení československých podnikatelů. Tak se stalo, že mě pozval na několik jeho státních návštěv. Byl jsem s ním v italských Benátkách, když přebíral čestné občanství města, v Terstu a v Udine. Pozval mě také na jednání se švédským králem ve Stockholmu. A byl jsem s ním mimo jiné i v Dánsku. Často jsme spolu jednali i ve Federálním shromáždění, kde nám pomohl v začátcích prosadit několik, pro soukromníky potřebných, zákonů. Namátkou vyhlášku č. 105, zákon o půdě 3T atd. Dveře k němu jsem měl až do jeho smrti otevřené kdykoliv. Odhaduji, že na jeho cestách, kterých jsem se zúčastnil, jsme spolu mezi čtyřma očima prodebatovali dohromady cca 15 hodin, např. v baru v Udine od půlnoci až do snídaně. Alexandr Dubček měl v sobě velkou potřebu obhajovat své jednání v roce 1968. Mnohé jsem pochopil, když mi popsal své zatčení, oddělení od ostatních, které táhli ihned do Moskvy. Letadlo s Dubčekem přistálo v Užhorodu. Tam ve vládní vile na něj byl vyvíjen nátlak, dostal několik injekcí. Politruk z KGB, který ho v Praze zadržel a přepravoval ho, mu před odletem do Moskvy řekl: „Sašo, přemýšlej. Rudolf Slánský napáchal mnohem méně škod na myšlence komunismu než Ty a nechali jsme ho pověsit.“ Dubček mi řekl, že to považoval za vzkaz od Brežněva. Prostě všichni v roce 1968 opěvovaní představitelé byli komunisti a o popravách Slánského a spol. před 18 lety dobře věděli, i když Dubček často podotýkal, že žádné hříchy z 50. let nemá. A tedy dobře věděli i to, čeho jsou bolševici schopni, když jde o udržení moci. Věděl to i Dubček.
Rok 1968 proto nemohl dopadnout jinak – všechno se vším souvisí.
I po listopadu 1989 začal ostrý souboj o to, kam bude republika směřována. Na scéně bylo několik ideových skupin uvnitř OF. Tzv. Obroda, bývalí komunisté vyhození po roce 1968 s myšlenkou pokračování socialismu s lidskou tváří. Další významná skupina byli bývalí komunisté, kteří ale podepsali Chartu 77 – Rychetský, Diensbier, Pithart, Lis, Uhl, Uhde a k nim se přidal Komárek a další. Po rozpadu OF založili Občanské hnutí a měli vždy velmi blízko k Václavu Havlovi. Ti nechtěli zpátky socialismus, ale jejich názory na restituce, privatizaci a vůbec na zavádění kapitalismu byly, až na Petra Pitharta, velmi zmatené. Napravo vznikla ODS Václava Klause. I mezi nimi bylo dost bývalých komunistů. Klaus nebyl vybíravý a navíc věděl, že tito ho nemohou přerůst a uměl využít jejich znalostí. Klaus byl hubou ostrý pravičák, ale jeho politika taková nebyla. Velmi vehementně bránil mj. restitucím po 25. únor 1948, privatizovat chtěl co nejvíce kupónově (až jsme si mysleli, že ja na výplatní listině Viktora Koženého) a lustrační zákon mu také nevoněl. Navracení půdy také nikdy nepodporoval. U malých a středních soukromníků ho zajímaly pouze hlasy pro ODS. I s Klausem starším mám za sebou mnoho hodin osobních jednání z té doby, takže to, co píši, není z tisku. Tlak, který jsme na něj vyvinuli ohledně restitucí, okleštění kupónové privatizace atd. ho donutil k vyjádření v MF Dnes: „Musel jsem souhlasit, jinak by mě to smetlo.“ Sdružení československých podnikatelů tenkrát bylo velmi silné, mělo 200 tisíc členů a postavení v Tripartitě. Uměli jsme si dupnout. Do voleb v roce 1992 byli našimi velkými spojenci Tomáš Ježek z ODA, premiér Petr Pithart, Josef Lux a KDU-ČSL, Karel Schwarzenberg, Daniel Kroupa, Pavel Bratinka, Václav Benda a mnozí další poslanci napříč politickým spektrem. Poučeni z historie a také z poznatků té doby jsme věděli, že musíme spěchat, než většina lidí zapomene na zvonění klíči a začne se štěpit.
Předzvěstí dnešního bordelu byla dohoda Klause a Zemana na tzv. opoziční smlouvě. Tlupy z obou stran se dohodly na rozdělení politického i ekonomického vlivu, což pro budoucnost poškodilo hlavně pravici. Komunisté a i někteří z ČSSD to rádi připomínají dodnes. V předešlých řádcích popsaná situace velmi napomohla i ke „zrození“ Andreje Babiše a jeho ANO. Babiš postupně pochopil, že jeho vrcholné politické kontakty napříč stranami mu už nezaručují ochranu dosud nabytého ani získání majetku dalšího. Pochopil také, že i jeho osobní bezpečnost by mohla být ohrožena. Pomohl vyvolat převrat v roce 2013, vrazil do kampaně velké peníze, koupil nejlepší odborníky, všechno slíbil a uspěl. Naprosto změnil politickou mapu tak, že do té doby tradiční politické strany málem zlikvidoval. Stejně jako jemu podobní v letech 1946, 1948 a 1968 dokázal, že ho dnes podporuje a volí přes 1 milion lidí. Skutečně mistrovská znalost historie a tohoto národa. Tím, že se jako bývalý komunista stal předsedou vlády a navíc řekl, že KSČM je demokratická strana, komunisty rehabilitoval. Určitě mu to voliče mezi těmi bývalými neubralo. Tím, že byl podle Slovenského ústavu paměti národa dlouholetým agentem StB, a přesto se mohl stát předsedou vlády, rehabilitoval i tuto skupinu lidí. Dnes se opět nebojí a začínají se hemžit v centrálních i jiných úřadech. Vzpomínám, jak po vydání Cibulkovy Rudé krávy a následně lustračního zákona většina národa těmito lidmi opovrhovala. A oni jsou díky Babišovi, ale i Zemanovi zpět a opět vládnou. A velkému procentu spoluobčanů to opět nevadí. Všechno se vším souvisí.
Co s tím? Je nutné si přiznat, že mezi námi je v tomto momentě cca 30 % voličů Babiše a řekněme 10 % voličů KSČM. Aby to nebylo jednoduché, navíc 10 % volí Okamuru a 10 % Piráty. Tedy strany, se kterými se nejde téměř na ničem domluvit. Jedou jenom na sebe. Politickým silám od středu doprava nezbývá nic jiného, než hledat cestu, jak získat zpět kus důvěry občanů a porazit tu bandu ve volbách. Jinak soukromníky a nejen je zničí. Strana soukromníků České republiky jako jediná stavovská politická strana se musí soustředit na co nejlepší výsledek v říjnových komunálních a senátních volbách a získat tím co nejlepší pozici pro příští vyjednávání.
Omlouvám se za délku článku, ale všechno se vším souvisí.
