Vážení přátelé,
dovolte, abych Vás pozdravila jménem Českého mírového fóra a politického hnutí Aliance národních sil.
Takzvaná Mnichovská dohoda (30. září 1938) tvoří část historie, která podléhá nejrůznějším politickým interpretacím.
Podívejme se ale, jak skutečně vypadala tehdejší Evropa
Fungující demokracie byla de facto pouze ve Velké Británii, ve Francie a pak už jenom v Československu.
Polský režim byl polofašistický a projevil se hned po Mnichovu záborem Těšínska.
Maďarsko úzce spolupracovalo s Hitlerem.
Španělsko bylo frankistické.
Bulharsko kooperovalo s Hitlerem.
Jugoslávie odmítla Benešovu nabídku na spolupráci zemí Malé dohody a začala spolupracovat s Německem.
Rumunsko již v roce 1936 odmítlo Benešovu nabídku na spolupráci Malé dohody proti německé hrozbě.
Československo tedy mohlo požádat o pomoc v podstatě jen Sovětský svaz.
Zahraničně politická strategie československé vlády se v prvé řadě opírala o spojenectví s Francií a až následně o spojenectví Francie s Velkou Británií – co se týče vojenské pomoci v případě ohrožení státu.
Ale Prahu zajímaly také postoje Spojených států. Ty v té době oficiálně známy nebyly.
Opřít se jednoznačně o pomoc Ruska tehdy nahrávalo všem, kteří systematicky a dlouhodobě vytvářeli obraz tehdejšího Československa, jako „bolševické bašty uprostřed Evropy“. Takovýto obraz byl prací především německé propagandy.
Je dobré vědět, že Československo tehdy bylo daleko lépe připraveno vojensky na případný konflikt než samotná Velká Británie a Francie.
Edvard Beneš věděl, že je Německem plánována – jako náhrada za Mnichov (v případě, že by nevyšel) - operace Grün. Šlo o německý plán vojenského úderu proti Československu, který nacisté chystali od roku 1937. Operace měla být alternativou, pokud by selhal diplomatický nátlak na Prahu. Berlín byl připraven roztrhat Československo na kusy v každém případě.
Úkolem každého skutečného politika, hodného toho jména, je, aby v dané chvíli přežil národ – lidské bytosti – ne stát. Stát totiž mohou posléze právě přeživší lidské bytosti opět obnovit, což se i stalo. Češi opět získali svůj stát za minimální ztráty, to znamená, že strategie Edvarda Beneše tehdy byla brilantní. V dané situaci byla skutečnost, že prezident Edvard Beneš přijal mnichovskou kapitulaci, optimálním řešením pro lid Československa.
Co se týče stanoviska USA k Mnichovské zradě, pak oficiální dokumenty hovoří pouze až o letech 1942–1943, kdy vstupuje USA do 2. světové války. Dne 12. 5. 1943 americký prezident Roosevelt prohlásil, že po válce musí být počet Němců v Československu co nejvíce snížen.
V současné době jsme svědky snah o zásadní přepsání historie. A proto právě ČMF i ANS mají ve svých základních programových požadavcích – nepřipustit zrušení poválečných dekretů prezidenta ČSR Edvarda Beneše.
Prezident vydal ústavní dekrety s právní silou ústavních zákonů. Ve Sbírce zákonů bylo publikováno 98 dekretů prezidenta a 7 dekretů bylo dodatečně republikováno. Všechny ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky byly po válce, 5. března 1946, dodatečně schváleny Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb.
Málo se ví o tom, že vedle dekretů, které jsou spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, zrádců a kolaborantů, se ztrátou československého státního občanství Němců a Maďarů, zrušením německé university a německých vysokých škol technických, sem patří i dekrety o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování a všeobecné pracovní povinnosti.
Je nutné si naši historii neustále připomínat, protože, když nás připraví o historickou paměť, pak nás připraví i o naši národní identitu a o Českou republiku jako takovou.
VIDEO z demonstrace je ZDE:
https://www.youtube.com/watch?time_continue=1732&v=h9xn1qF6b3M