O 28. říjnu 1918 už toho bylo hodně napsáno a řečeno. Jedni si jej přisvojovali, druzí jej zatracovali. Zaznamenal jsem i názory, že rozbití Rakousko-Uherska bylo dějinným omylem. Mnozí zas prý necítí potřebu připomínat či dokonce oslavovat vznik státu, který už neexistuje.
Sté výročí vzniku samostatné Československé republiky by nás ovšem mělo vést k hlubšímu zamyšlení nejen nad podstatou našich národních dějin, ale i nad proměnlivou veličinou času. Připomínám to proto, že jsme opět svědky účelové či ideologické interpretace mnohých událostí i kontextu celého 20. století.
Jedno je ovšem jisté, zrod samostatného československého státu představuje určitou symboliku pokrokovosti. Představuje vyvrcholení doslova strastiplného zápasu za osvobození z dusivé náruče habsburské monarchie, ze svěrací kazajky národnostního útisku, tmářství a odpudivého panování římskokatolické církve a šlechty.
Mnohé napovídají i poslední slova, která pronesl císař František Josef I. před svým skonem: „Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších“. Jako by umírající mocnář tušil, že se dějiny habsburské monarchie počítají už jen na měsíce.
František Josef I., v Čechách nazývaný „starý Procházka“, nebyl však příliš spokojen ani se svým soukromým životem. Nepodařené a následně formální panovníkovo manželství ukončil anarchista, který císařovnu Alžbětu probodl pilníkem. Mocnářův syn Rudolf zase spáchal sebevraždu, bratr Maxmilián zahynul v Mexiku a synovec František Ferdinand d´Este, následník trůnu, podlehl 28. června 1914 smrtícím kulkám v Sarajevu.
Atentát na něj, což je všeobecně známo, posloužil jako rozbuška k 1. světové válce, v níž Rakousko-Uhersko spolu s Německem a dalšími spojenci bojovali proti Dohodovým mocnostem Francii, Velké Británii, Rusku a posléze také Itálii a USA.
Poslední císař rakousko-uherské monarchie Karel I. sice brzy po svém nástupu amnestoval přední české politiky Karla Kramáře a Aloise Rašína odsouzené původně k trestu smrti, avšak jeho snahy uzavřít separátní mír a zachránit habsburskou říši se minuly účinkem.
Americký prezident Woodrow Wilson byl pro skončení války, zároveň však prohlásil, že „všem národům, které až dosud žily pod nepřátelskou a zlovolnou nadvládou, musí být zaručen svobodný život i náboženská a sociální svoboda“.
A ozval se i V. I. Lenin, zakladatel ruské bolševické strany a výrazná osobnost radikálního revolučního hnutí. „Z obrněného auta“, napsala 16. dubna 1917 Pravda, „jedoucího ulicí zdraví soudruh Lenin revoluční ruský proletariát a revoluční ruskou armádu, které chtějí osvobodit Rusko od carského despotismu, ale také zahájit socialistickou revoluci v mezinárodním měřítku“.
V listopadu 1918 dozněly zbraně na bojištích světové války, které se tehdy neříkalo první, jelikož jinou svět zatím neznal. Naděje lidstva se tehdy upíraly především ke dvěma zmíněným mužům. Obdiv a úcta k jednomu z nich se ovšem často spojovaly s odporem a nenávistí k druhému. Stál zde totiž prorok „světa bezpečného pro demokracii“ prezident Spojených států W. Wilson a pak hlasatel ještě něčeho mnohem dalekosáhlejšího – dosažení zásadní změny řádu lidské společnosti, jejího přechodu k socialismu, V. I. Lenin.
Autorita a popularita Wilsona a Lenina byla v oněch dnech obrovská. K názorům a představám prezidenta Spojených států zjevně inklinoval T. G. Masaryk. Ten také společně s Edvardem Benešem koncipoval Provolání českého komitétu zahraničního, jehož hlavní tezí bylo odmítnutí Rakouska-Uherska, které „není s to uspokojit státoprávní nároky Čechů a Slováků“. Proto se rozhodli usilovat za podpory Dohodových mocností o utvoření samostatného státu. Argumentovali tím, že se Rakousko-Uhersko za podpory Německa zvrhlo na nástroj německé dobyvačnosti a že vznikl útvar „bez vlastního pozitivního cíle, neschopný vytvořit organický státní celek rovnoprávných a kulturních národů“.
O něco později Masaryk vyzval Wilsona k tomu, aby působil na spojence ve smyslu jistého uznání sovětské vlády, neboť mu šlo o to, aby sovětské Rusko bylo přiměřeně silné a mohlo čelit německé expanzi.
Vlna sympatií k Rusku se pak i v našich podmínkách vzedmula při zprávě o svržení cara a nastolení nové vlády. Ohlas ruské únorové revoluce roku 1917 byl o to větší, že nové uspořádání poměrů v Rusku se stalo „mustrem“ i pro uspořádání poměrů u nás.
Tu a tam probleskla i zpráva, v níž se nejen oznamovalo provedení revoluce, svržení cara, ale zároveň se naznačovalo, že by to mohlo být začátkem událostí mnohem důsažnějších. A bylo to právě válečné a poválečné utrpení obyčejných lidí, co přimělo Bohumíra Šmerala vyslovit následující stanovisko: „My vyhlašujeme světovou válku hladu, bídě, nezaměstnanosti, předčasnému umírání, je to válka neméně velká, jak byla světová válka imperialismu, s tím rozdílem, že ona byla největším zločinem, tato je největší ctností dějin a jedinou spásou lidstva“.
A Washingtonská deklarace podepsaná T. G. Masarykem, M. R. Štefánikem a E. Benešem? Celý její text byl koncipován v duchu amerického chápání politiky a veřejného života. Slibovala občanské svobody, odluku církve od státu, občanskou rovnost, vyvlastnění velkostatků, zrušení šlechtických výsad i dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy.
Dvacátého osmého října 1918 Rakousko-Uhersko kapitulovalo a Národní výbor vydal první zákon, jenž dostal jméno Zákon ze dne 28. října o zřízení samostatného státu československého. Občané řady měst následně strhávali štíty s dvouhlavými orly a o několik dní později byl povalen i Mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí, což byl vlastně „pomník české věrnosti Habsburkům“.
Vznik samostatného československého státu byl nepochybně naplněním dávné tužby Čechů, kteří svou samostatnost ztratili na Bílé hoře, i tužeb Slováků, kterým hrozil zánik pod tisíciletým jhem maďarských magnátů. Jak Češi, tak Slováci násilně oddělení po vyvrácení Velkomoravské říše se tedy opět spojili v jednom jediném státě.
Dnes ovšem trosky československé státnosti tonou v mlze, je to zejména pro mladé už stěží proniknutelná mlha mýtů, dezinterpretací a dokonce i drzých lží. V mlze mýtů a polopravd se ztrácí skutečná tvář první i druhé republiky se svými vzepětími národní velikosti Čechů, Moravanů, Slezanů i Slováků a se svými hlubokými poklesky a ostrými sociálními, národnostními a politickými konflikty.
Je v tom neuvěřitelný kus politické vychytralosti, když se na recepcích a pietních aktech dovolávají masarykovské tradice ti, kdo v roce 1992 republiku rozbili a kdo ve výkladu dějin cenzurují a v praxi likvidují dílo milionů našich občanů i politických zakladatelů a obhájců novodobého československého státu. Něco takového by ovšem dějiny neměly odpouštět.
Miroslav Grebeníček
publikováno 26. října 2018 v deníku Haló noviny
