V prvé řadě musím bohužel konstatovat, že z prezentací centrálních zodpovědných orgánů mne nejvíce zarazil do očí bijící rozdíl v přístupu českých a zahraničních řečníků. Zástupci našich ministerstev, nechť to neberou osobně, předvedli prezentace, které byly formálním shrnutím stávajících aktivit. Zjednodušeně konstatování, že všechno je prioritou pro mne bylo zklamáním. Snad jen nesmělé ujištění, že se nepředpokládá, že finanční prostředky na spotřebitelské politiky budou do budoucna kráceny, je poněkud slabým výstupem zástupkyně MPO. Tím spíše, že jsme pak od zástupce spotřebitelské organizace slyšeli, že je obrovský zájem ze strany škol, nicméně jejich kapacita neumožňuje skutečnou poptávku pokrýt. Nedozvěděli jsme se bohužel nic koncepčního, kam a jakým směrem se chce spotřebitelské vzdělávání ubírat, jakákoliv koncepční myšlenka mi v tomto příspěvku chyběla. Mělo by se to dělat, tak to tedy děláme, vypíšeme granty pro neziskové organizace a je to. Kontroluje někdo kvalitu a účinnost těchto grantů? Nestačí říci čísla, kolik školení a seminářů se provedlo, ale vedlo to k něčemu, odnesli si studenti jakékoliv informace? Nebo jsme si prostě udělali čárku? Jak velmi to kontrastovalo s vystoupeními hostů ze Slovenska, kteří se zamýšlejí nejen nad počty přednášek, ale i nad způsoby přístupu ke studentům, zvýšení jejich motivace se něco dozvědět. Nejvíce mne však oslovila přednáška o přístupu Finska s jejich skutečně promyšleným systémem, který ví i ve spotřebitelském vzdělávání proč, co a kdy učit. Počínaje tím, uvědomit si, co znamená být spotřebitel ve kterém věku a při které lidské činnosti. Prezentace máme k dispozici, a všem vřele doporučuji se na onu finskou, ale ostatní pro srovnání, podívat. Pokud bychom se někde měli inspirovat, tak právě zde. Myslím, že spotřebitelský poradní výboru při MPO by si mohl vzít toto téma na jedno ze svých příštích zasedání a výstupy z konference zde rovněž projednat. Předsedu poradního výboru o to požádám.
Druhá věc. V dotazu z publika zazněla zajímavá připomínka. Proč nejsou materiály pro spotřebitelské vzdělávání, minimálně tedy ty, jejichž vznik podpořilo grantem MPO, tedy stát, koncentrovány na jednom místě, kde by si k nim mohli najít cestu nejen pedagogové, ale i třeba rodiče, celá laická veřejnost? Odpověď, že by to bylo složité, neboť podléhají duševnímu vlastnictví tvůrců, mne zaráží, protože takový požadavek lze snad ošetřit v rámci grantových podmínek. Oslovím v tomto smyslu ministryni průmyslu a obchodu, zda by bylo možné o takovém informačním spotřebitelském portálu uvažovat. A ještě lépe ho zřídit.
Třetí podnět, který zde padl, byl směrem k pedagogické veřejnosti. Z úst několika řečníků zaznělo i to, že záleží nejen na motivaci studentů, ale i na motivaci samotných pedagogů se do spotřebitelské agendy pustit. Příprava pedagogů ohledně spotřebitelské tématiky na pedagogických fakultách podle prezentovaných informací není u nás předmětem výuky. V tomto případě tedy oslovím děkany pedagogických fakult v ČR.
Na konferenci padlo samozřejmě mnoho dalších informací, ale tyto považuji za důležité i proto, že mohou mít další konkrétní návazné kroky, které také udělám.
Poslední poznámka. I když nemyslím, že se u nás na centrální úrovni věnuje spotřebitelskému vzdělávání zdaleka dostatečná koncepční podpora, z prezentací ve druhé části konference bylo vidět, že zejména díky úsilí pedagogů, kteří jdou nad rámec rutinní praxe, se na některých školách děje víc než abychom mohli říci, že spotřebitelské vzdělávání je jako paní Colombová. Všichni o něm mluví a ještě ho nikdo neviděl. Bohužel systém, který ví, čeho chce dosáhnout a jak se mu to daří, vypadá ale jinak.
