já začnu netradičně a přečtu nejdříve dvě věci, než se budeme zabývat samotným předmětem toho, čeho chci dosáhnout.

Děkuji Ministerstvu financí, které mi v dubnu na základě zařazení tohoto bodu na jaře tohoto roku připravilo alespoň některé podklady pro část privatizovaných a nezaplacených podniků v letech 1992 až 1998. Mohli bychom hovořit i o jiných záležitostech, ale mně jde o příklad, který umožňuje si ujasnit situaci a vlastně dospět k tomu, abych dosáhl toho, čeho se mi od roku 2011 nedaří dosáhnout, to je změny trestněprávních předpisů v oblasti prodloužení promlčecí doby.

Nejdříve k té informaci Ministerstva financí.

Ministerstvo financí píše, že Konsolidační banka Praha, státní peněžní ústav, nikdy nespravovala pohledávky za právnickými a fyzickými osobami, vzniklé nezaplacením kupních cen nabyvateli privatizovaných podniků. Tyto pohledávky spravoval bývalý Fond národního majetku České republiky, který realizoval privatizaci státních podniků a po jeho zrušení zákonem č. 178/2005 Sb. přešla ke dni 1. 1. 2006 správa těchto pohledávek na Českou republiku, Ministerstvo financí, které je spravuje dosud.

Z dokumentace bývalého Fondu národního majetku lze poskytnout za období 1992 - 1998 informaci o celkovém počtu a výši pohledávek po lhůtě splatnosti. Ta ukazuje, že počet pohledávek k dnešnímu dni vykazovaných je za rok 1992, tedy od začátku platnosti zákona o velké privatizaci /nemluvíme o malé privatizaci, která se realizovala jiným způsobem/ je dále evidováno 20 pohledávek za částku 385 mil. 263 tisíc a nějaké drobné, za rok 1993 je počet pohledávek po lhůtě splatnosti 104 za 1 mld. 405 mil. 298 tis., za rok 1994 68 pohledávek za 1 mld. 267 mil. 550 tis., za rok 1995 17 pohledávek za 197 mil. 958 tis., za rok 1996 8 pohledávek za 44 mil., za rok 1997 7 pohledávek za 10 mil. 800 tis. a za rok 1998 4 pohledávky za 487 mil. 222 tis., celkem tedy necelé 4 mld. korun. Kde je onen rozdíl mezi tím prohlášením bývalého prezidenta Václava Havla a těmi 4 mld. pohledávek, se dozvíme z toho, co se tady odehrávalo. A já se pokusím to na některých příkladech ukázat.

Tím příkladem může být např. to, že od roku 1994 bývalý Fond národního majetku vytvářel samostatný útvar pro vymáhání pohledávek po lhůtě splatnosti. Jako opatření proti vzniku pohledávek po lhůtě splatnosti bylo od roku 1994 po nabyvatelích privatizovaného majetku požadováno předložení finančního krytí kupní ceny. V případě, že nabyvatel nedoložil finanční krytí, nedošlo k uzavření smlouvy a na základě uvedených opatření od roku 1995 se podařilo omezit počet dlužníků, což z té statistiky vyplývá, a také se tedy výrazně snížil jak počet dlužníků, tak četnost pohledávek.

Uvedu příklad, který jsem interpeloval a který jsem dlouhodobě řešil. Týká se Českých Budějovic. Na základě privatizačního projektu č. 22554/3001 byla k 1. 9. 1994 mezi Fondem národního majetku České republiky a AUTO MOTO K.L.H, s.r.o., se sídlem Withanova 226, Včelná, uzavřena kupní smlouva o prodeji části podniku evidenční číslo 424/94, dále jen smlouva, jejíž předmětem byl přímý prodej státního podniku Mototechna, s.p., odštěpný závod 2, U pily, České Budějovice, za kupní cenu 3 699 tis. Vzhledem k tomu, že dlužník zaplatil nižší částku, uplatnil Fond národního majetku svůj nárok na nedoplatek kupní ceny u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 26. 7. 1996, který nabyl právní moci 3. 9. 1996, uložil uvedený soud dlužníkovi, aby zaplatil Fondu národního majetku dlužnou částku. Dlužník svou povinnost uvedeného soudního rozhodnutí nesplnil, proto Fond národního majetku podal návrh na nařízení exekuce. Exekuce byla nařízena ale až v roce 2002, byla však zastavena 18. 11. 2005 pro bezvýslednost, když se exekutorovi nepodařilo zajistit žádný majetek povinného, který by vedl k uspokojení pohledávky a nákladů exekuce. Dlužník byl vymazán z obchodního rejstříku 23. 7. 2004 a pohledávku Ministerstvo financí odepsalo. (Hluk v sále.)

Druhý příklad, který bych také mohl rozvádět, ale nebyl jsem u něj přímo, to byl příklad privatizačního projektu 3354/2001, kdy 22. 3. 1993 byla uzavřena smlouva o prodeji podniku č. 103/93 mezi Fondem národního majetku a Ing. Alexanderem Komanickým, bytem Čs. armády, Praha 6, adresa pro doručování Radimova 138, Praha 6. Jejím předmětem byl přímý prodej státního podniku Grafické tiskárny Velký Šenov za kupní cenu 55 mil. Kč. Vzhledem k tomu, že dlužník ve smlouvou sjednané době kupní cenu nezaplatil, uplatnil Fond národního majetku svůj nárok u Krajského soudu v Praze. Žalobní návrh byl v průběhu řízení omezen ještě - a kupní cena byla snížena podle toho uplatnění u krajského soudu o 7,5 mil. Kč, kterou dlužník 30. 4. 1996 zaplatil. Na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze z roku 1996 ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu ze dne 8. 10. 1996 bylo dlužníkovi uloženo zaplatit částku 47 500 tis. Kč s příslušenstvím. Dlužník svou povinnost dle shora uvedených rozhodnutí nesplnil, proto podal Fond národního majetku návrh na nařízení exekuce. Dlužník ke dni tohoto podání uhradil částku 2 036 tis. Kč a exekuce na majetek dlužníka byla nařízena na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 12. 2005 pro pohledávku 45 463 tis. s příslušenstvím. Dle předběžného sdělení soudního exekutora nebylo dosud v rámci exekuce vymoženo ničeho.

Třetí příklad, který uvedu. Na základě privatizačního projektu č. 21424 byla dne 24. 3. 1993 uzavřena kupní smlouva 203/93 mezi FNM a společností RÁDL, s.r.o., V Malé Doubravce 2, jejímž předmětem byl přímý prodej části majetku s.p. Československá státní automobilová doprava Plzeň - Těžká doprava, se sídlem Hřbitovní, Plzeň, za kupní cenu 23 409 tis. Vzhledem k tomu, že dlužník ve smlouvou sjednané době nezaplatil celou kupní cenu, uplatnil FNM svůj nárok na zaplacení nedoplatku kupní ceny ve výši 2 044 tis. s příslušenstvím u Krajského soudu v Plzni. Po vydání platebního rozkazu zaplatil žalovaný na účet FNM částku 1 017 tis. a rozsudkem Krajského soudu v Plzni, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2000, bylo řízení co do částky 1 017,5 tis. zastaveno a dlužníkovi uloženo zaplatit Fondu národního majetku částku 1 026 tis. s příslušenstvím. Tuto částku dlužník uhradil 11. 1. 2001. Ohledně úroků z prodlení ve výši 1 823 tis. byl sepsán notářský zápis o uznání dluhu s dohodou o splátkovém kalendáři, který dlužník plnil, takže v roce 2003 byla doplacena celá dlužná částka.

Je tedy evidentní, že tady docházelo k excesům, kde každý se choval trochu jinak. A teď mi dovolte vysvětlit, proč u některých podniků nebylo vymoženo ničeho, u jiných bylo vymoženo jenom zčásti a u jiných jsme dospěli ještě k horším výsledkům. Mohl bych uvádět jiné příklady, ale ty jsem tady interpeloval v minulosti, např. otázku OSTROJe Opava, který po krachu byl prostřednictvím Konsolidační agentury prodán tomu, kdo jej nechal zkrachovat za 10 % ceny.

A teď proč jsem přesvědčen, že dochází k věcem, ke kterým by docházet nemělo. Mám tady dopis firmy IAFS z Lucemburku, který žádá 10. října 2018 předsedu Nejvyššího soudu České republiky prošetření nestandardních postupů. Já si dovolím ten dopis přečíst a prosím, poslouchejte:

Jako statutární zástupci shora uvedené lucemburské akciové společnosti si Vás dovolujeme požádat o přešetření postupu při řízení o dovoláních vedených pod spisovou značkou, kterou přikládáme.

Náš právní zástupce nás informoval, že obě uvedená dovolání měla být Nejvyšším soudem odmítnuta, neboť se odvolací soud při řešení právní otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na posouzení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, právní otázka, na níž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, není rozhodována dovolacím soudem rozdílně a zjevně není ani důvod, aby vyřešená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Nejvyšší soud, přestože taxativně vymezená kritéria přípustnosti dovolání naplněna nebyla, neboť dovolatel pouze konstatuje, že obě rozhodnutí odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci, aniž by uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, obě dovolání ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy mu tato byla předložena, neodmítl. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jinak je neprojednatelné.

Na dovolání jsou vzhledem k jeho povaze mimořádného opravného prostředku kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor má být podle něj podroben přezkumu. Je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání.

Teprve v případě, kdy jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je, aby podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu obligatorní náležitosti dovolání uvedl. Přitom skutečnost, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, postačí k odmítnutí dovolání podle usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud k tomu dovodil, že není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadená pravomocná rozhodnutí jsou pro naši společnost zásadní v dalších sporných řízeních, která jsou v zájmu ochrany vlastnictví naší společnosti před soudy v ČR, opakuji, vzhledem k tomu, že dovoláním napadená pravomocná rozhodnutí jsou pro naši společnost zásadními v dalších sporných řízeních, která v zájmu ochrany vlastnictví naší společnosti před soudy v ČR již od roku 2011 vedeme, žádáváme vás, vážený pane předsedo, abyste prověřil, zda příslušný senát postupuje správně. Zaráží nás totiž skutečnost, že obě dovolání byla přidělena stejnému senátu, a opakuje se tak naše zkušenost, kdy na Městském soudu v Praze jsou téměř všechna řízení související s naší kauzou od roku 2012 vedena dvěma soudci, když jejich rozhodnutí trpí vážnými vadami. Jedním z těchto rozhodnutí je právě věc řešená dovoláním pod spisovou značkou. S prodlužující se délkou soudních řízení, většina byla zahájena v letech 2011 a 2012, klesá naše důvěra ve spravedlivý proces před soudy v ČR. K tomu přistupuje naše vážná obava, že postupem příslušného senátu Nejvyššího soudu, a možná i nesprávným postupem při přidělení shora uvedených věcí tomuto senátu, bude naše společnost vystavena k tomu, že dojde k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

A k tomu přichází informace k některým negativním jevům spojeným s řízením. Mezi odbornou informací, cituji část té informace, zejména advokáty, jsou pochybnosti o tom, zda nelze ovlivnit průběh a výsledek řízení o dovolání na Nejvyšším soudu. Údajně tyto služby poskytuje například bývalý ministr spravedlnosti Němec atd. Já to říkám kvůli tomu, abychom si ujasnili, v jaké jsme situaci.

A nyní k tomu samotnému případu a já to uvedu na příkladu té Mototechny v Českých Budějovicích. Není pravda, a tady se ohrazuji proti tomu, co bylo řečeno, prostřednictvím předsedajícího se obracím na pana Zbyňka Stanjuru. Není pravda, že bych tím chtěl obviňovat jenom, pane předsedo, vás, ale já jsem interpeloval případ Mototechny v Českých Budějovicích několikrát, naposledy vůči panu ministru Pelikánovi pod tiskem 603. Měl jsem před tím již dávno rozhodnutí o tom, že nejvyšší státní zástupce prověří skončenou věc, protože první policista, který to vyšetřoval, řekl, že k trestnému činu nedošlo. Když se to prověřovalo jako skončená věc při postupu těch jednotlivých částí policie a státního zastupitelství, tak ten, kdo to prověřoval jako skončenou věc, dospěl k závěru, že k trestnému činu došlo. A pan ministr Pelikán mi řekl, že se s tím nedá nic dělat, bylo to v roce 2005, kdy ještě byla lhůta pro to posouzení, jestli 20letá promlčecí doba uplynula, nebo neuplynula, a já jsem s tím vyslovil nespokojenost, s tou odpovědí pana ministra Pelikána, bylo to podle tohoto tisku předmětem jednání na této Sněmovně a žel mi nebylo vyhověno, aby pan ministr musel činit. A přitom v roce 2012, kdy to kontrolní výbor Poslanecké sněmovny postupoval Nejvyššímu státnímu zastupitelství, bylo jasné, že máme všechny lhůty zachovány k tomu, abychom posoudili, zda k trestnému činu došlo, nebo nedošlo.

O co jde u té privatizace státního podniku Mototechna, odštěpný závod České Budějovice? Že ti, kteří to privatizovali, byli ze základní organizace nebo místní organizace ODS, kterou řídil Jiří Pospíšil, bývalý člen ODS, nyní pan předseda TOP 09 a ti jeho přátelé z té základní organizace byli kryti právě jím, aby nedošlo k tomu vyšetření. A převedli svou společnost prostřednictvím bílého koně, což bylo prokázáno v průběhu řízení, a přejmenovali společnost, a proto nemohlo být nic vymoženo, protože ta společnost byla bez majetku a byla vymazána z obchodního rejstříku. A my přece nechceme, aby tady docházelo k situacím, kdy někdo si najme, promiňte mi, někoho, koho najde na ulici, a ten si koupí společnost, která je zadlužená, a on si vytvoří novou, převede na ni ty jednotlivé majetky a ty majetky pak dál užívá. Mimo jiné Ing. Václav Princ, který mě na tuto věc přivedl, interpeloval předtím - prostřednictvím - Petra Nečase, který byl v té době předsedou bezpečnostního výboru, jak je možné, že on je trestně stíhán, když podal návrh na přezkoumání toho postupu privatizace, protože musel zaplatit jako zákonný ručitel za kupující, opakuji kupující AUTO MOTO KLH, spol. s r. o., Plzeň, zaplatit daň z převodu nemovitostí, protože oni po koupení těch nemovitostí je okamžitě prodali a nezaplatili ničeho. Nezaplatili ničeho! A ti čtyři vlastníci, kteří kupovali nemovitosti v areálu bývalé Mototechny, zaplatili i tu daň z převodu nemovitostí, a přesto oni dál užívali ten majetek, který zůstal po té Mototechně, protože převedli své majetky na bílého koně.

K tomu byla samozřejmě celková dokumentace a já se ptám, jak je možné, že někdo kryl tento privatizační podvod, když od počátku bylo zřejmé i podle tehdy platného trestního zákona, že jsou připraveni na to, aby nikdy nezaplatili ten majetek, aby ho dále užívali a svým způsobem okradli tak stát a i ostatní podnikatele. To už je věc, která nemůže být ve úmyslu, to není nedbalostní trestný čin. To naplňuje všechny znaky trestného činu, který je úmyslný a který vede k tomu, že je nejen zkrácen majetek státu, ale že i majetek, který nabyli ti ostatní, kteří kupovali od těch vlastníků, se vlastně ocitli v situaci, kdy platili za toho, kdo měl zaplatit do Fondu národního majetku.

A když mělo dojít k tomu promlčení v roce 2012 a Nejvyšší státní zastupitelství tento projekt kontrolovalo, tak dospěli k tomu, že v roce 2012 Nejvyšší státní zastupitelství jasně prohlásilo, že vyšetřovatel dospěl k závěru, že došlo k trestnému činu, přesto od roku 2012 až do té mé interpelace 603 z 22. září 2015 se nedělo nic. A já z tohoto důvodu viním ministry spravedlnosti, ministry vnitra, kteří se na tom mohli podílet a mohli napravit tu věc, aby řešili ty privatizované podniky. Prostě není možné říct, že to byl legálně nabytý majetek, když k legálnímu nabytí nedošlo. A to, že je ten výkaz, dnes oficiální výkaz Ministerstva financí, v částce právě jenom 4 mld. korun, je dáno tím, že část těch, kteří si od těch privatizátorů kupovali ty majetky, tak prostě museli zaplatit jako zákonní ručitelé alespoň ty prostředky za zavedení do evidence nemovitostí.

A jsem přesvědčen o tom, že je potřeba se tím zabývat a že je potřeba se zabývat také tím, jestli vůbec mohla běžet promlčecí doba v letech, kdy ti, kteří kryli, promiňte mi, ty zločince, kteří neplatili majetek, který jim byl převeden konkrétní privatizační smlouvou, jestli vlastně ta promlčecí doba vůbec mohla běžet. Je třeba posoudit, jestli tady byly legální podmínky pro to, aby promlčecí doba, která běžela v letech, mohla být uplatněna, když ti, kteří seděli na místech, kde se to mohlo vyšetřovat, vůbec o to vyšetření zájem neměli.

Já zatím své úvodní vystoupení zakončím s tím, že bych rád, aby Poslanecká sněmovna, odhlédnu od toho, že klub KSČM již poněkolikáté navrhuje prodloužení promlčecí doby, ale to může navrhnout jenom tak, aby nedošlo k porušení principu retroaktivity, protože si vážím principů právního státu a princip retroaktivity tam platí, posuzovala, jestli vůbec v určitém období mohla běžet promlčecí doba.

A proto požádám na závěr svého úvodního vystoupení, abyste se zabývali návrhem na usnesení, které k bodu 189 předseda poslaneckého klubu rozdá předsedům ostatních poslaneckých klubů, a to, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky:

1. konstatuje, že v letech 1992 až 1998 došlo při privatizaci majetku státu k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun, které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily;

2. žádá vládu České republiky zpracovat a navrhnout účinnou změnu trestně právních předpisů tak, aby bylo možné takové zločiny způsobené při privatizaci dále stíhat a potrestat, aby nedošlo k jejich promlčení včetně posouzení, zda nedošlo v určitém období k situaci, kdy promlčecí doba ani nemohla běžet. Tolik tedy mé úvodní slovo.

Děkuji vám.