Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, není to tak dávno, co předseda České biskupské konference Dominik Duka zaslal všem poslankyním a poslancům dopis, v němž se věnuje majetkovému narovnání státu s církvemi a zejména vyčíslení hodnoty majetku, který byl předmětem tohoto procesu. Prý mu jde o to, aby také současná Poslanecká sněmovna byla patřičně informována o genezi procesu majetkového narovnání, který pak vyústil v přijetí zákona číslo 428/2012 Sb. Ne, zákon číslo 215/1919 Sb. už kardinál Duka nepřipomíná. Šlo totiž o dalekosáhlý demokratizační záměr provedení pozemkové reformy a rozdělení půdy drobným rolníkům a bezzemkům. A pak jeden z největších pozemkových vlastníků v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku - římskokatolická církev - využil v tomto kontextu legislativy platné od dob josefínských reforem, podle níž katolická církev není velkým pozemkovým vlastníkem, ale jen uživatelem pozemků státu, které má svěřeny do užívání za účelem plnění veřejných služeb. Reformě se tedy římskokatolická církev až do roku 1947 z valné části vyhnula.

V jednom však lze s kardinálem Dukou souhlasit. Ono totiž skutečně není mnoho občanů ČR, kteří by byli k tématu takzvaných církevních restitucí lhostejní. Velká většina Čechů, Moravanů a Slezanů s nimi sice stále ještě nesouhlasí, ale jejich názor jistá část vrcholných politiků okázale přehlíží. A tak třeba o referendu si naši občané mohli nechat jen zdát. Ostatně když se lidé nesměli vyjádřit ani k rozpadu někdejšího Československa, proč by jim mělo být dovoleno kecat do miliardových přesunů státního majetku do rukou církví? Místo toho, aby Nečasova či Sobotkova vláda předložila promyšlenou koncepci, jak napomoci uspokojování náboženských potřeb našich spoluobčanů, jsme byli téměř bezmocnými svědky toho, jak se církve stávají součástí rozsáhlého vlastnického převratu, který v České republice stále ještě probíhá. Jistě, majetek je obrovské pokušení, které však nemá mnoho společného s evangelijním poselstvím. Navíc žádná jiná země neobdarovala církve tak štědře jako převážně ateistická Česká republika.

Ano, církve se postupně staly nejen klíčovým vlastníkem půdy, ale dosáhly i na řadu nemovitostí a k tomu jim připlul i nadýchaný finanční polštář. Mnozí to považují za okázalý odpustek, jejž si koupil Nečasův kabinet plný hříšníků. Nestopl to ani Ústavní soud, a tak církve a peníze jsou opět vnímány jako nerozlučný tandem. I to byl nepochybně důvod, proč se europoslanec Jan Keller obrátil na Evropskou komisi, aby zjistil, zda jsou tzv. církevní restituce v té podobě, v jaké k nim v České republice došlo, v souladu s evropským právem, konkrétně s ustanovením ohledně pravidel volné konkurence a pravidel pro přípustnou podporu.

Pro církve nebyla Kellerova iniciativa vůbec příjemná. Vždyť hrozilo, že české církve a církevní společnosti budou celoevropsky právem vnímány jako někdo, kdo primárně usiluje o majetek a o materiální zázemí a ne tolik o sociální či charitativní záležitosti, zejména poté, co mnozí připomínali někdejší slova Bohuslava Sobotky o tom, že církve by měly být poslem milosti a odpuštění, nikoliv podléhat hrabivosti a využívat arogantního zneužívání síly ze strany pravice. A proto se prý v příslušném zákoně hovoří o finančních náhradách pro 17 církví, přičemž je tam řečeno, kolik která dostane. Někteří poslanci ovšem vůbec nechápali, proč například Apoštolská církev má dostat od státu více než miliardu korun, když byla zaregistrována až v roce 1989. Prý jim římskokatolická církev napraví to, čím v dějinách ublížila jinověrcům. Náhrady však vydává Ministerstvo kultury, tedy stát, nikoliv katolická církev.

Plakat nad tím, že mají církve málo peněz, když každoročně dostávají skoro 2 miliardy z vyrovnání a ještě 1,5 miliardy na platy, je od představitelů církve pokrytecké, poznamenal k tomu jeden z předkladatelů zákona, jehož druhé čtení právě projednáváme. Ano, mám na mysli komunistického poslance Vladimíra Koníčka, který tím také trochu navázal na slova papeže Františka. „Půda, práce, vlastní domov, to je zvláštní, že když o tom mluvím,“ uvedl Svatý otec, „myslí si někteří lidé, že papež je komunista. Nechápou, že milovat chudé je jádrem evangelia.“

Ano, požadavkem papeže Františka je, aby se rozmařilá, po mocenském vlivu, majetku a penězích bažící římskokatolická církev vrátila k Bibli, ke křesťanskému poslání a k chudobě prvních apoštolů. A tak odcházející plzeňský biskup František Radkovský k tomu poznamenal: „Tento papež je boží dar k dnešnímu světu.“

Komunističtí poslanci se následně ozvali s tím, že stát církvím nevyplatil náhradu, ale poskytl dar. A ten by měl jako jakékoliv jiné dary, zdanit. Architekti tzv. církevních restitucí to skutečně přepálili. Navíc jim až neuvěřitelně ujela ruka. Andrej Babiš z hnutí ANO to komentoval následujícími slovy: „Vůbec nezpochybňuji restituce jako takové, ale zpochybňuji tento Kalouskův o 54 miliard předražený kšeft. Mám na to jasný názor už čtyři roky a mám na to jasný názor jako většina obyvatel naší země, že šlo o podvod na daňových poplatnících.“

No, a tak se po volbách v říjnu 2017 začala krok za krokem formovat uskupení pro zdanění církevních restitucí, které by mohlo vést ke snížení 59miliardové finanční náhrady přibližně o 11 miliard korun. Tento krok značně rozzlobil především katolickou církev, která se nechala slyšet, že pokus vynucovat korekci smluvně garantovaného právního stavu bez toho, že by se s druhou stranou jednalo, je deformací právního prostředí.

Jistě, Bohuslavu Sobotkovi a jeho kolegům je možné vytýkat mnohé. Jenom ne to, že by nebyli ochotni jednat s římskokatolickými prominenty o potřebě určité korekce finančních náhrad. A Andrej Babiš, Jan Hamáček, Vojtěch Filip a Tomio Okamura? Těm přece nemohlo uniknout, že Sobotkovo snažení nepřineslo žádný výsledek. A tak se rozhodli jednat jinak, i když názory právníků se značně různí. Jedni tvrdí, že změna zákona není možná, aniž by se podpořila ústavní zásada, že zákon nesmí být retroaktivní. Podle nich církve mají navíc v ruce silný argument v tom, že stát s nimi podepsal smlouvy, v nichž se zavázal, že bude prosazovat zákon ve znění, které platilo v den podpisu smluv v roce 2013. Jinak řečeno, co stát či Petr Nečas jednou podepsal, to platí na věky věků. Jiní odborníci ovšem tvrdí, že minulý zákonodárce nemůže zavazovat zákonodárce budoucího. Navíc upozorňují, že každý zákon přijatý z vůle Parlamentu může být změněn novým zákonem. Další právníci dodávají, že pokud to bereme tak, že to nebyly klasické restituce, ale ve smyslu Listiny základních práv a svobod vytvoření materiálního základu pro skutečnou odluku církve od státu, tak potom by se do toho, co bylo dohodnuto, nemělo zasahovat.

Poslanecká sněmovna však 28. února letošního roku rozhodla, že bude dál jednat o tom, zda dvoumiliardová peněžitá náhrada, kterou stát posílá každý rok církvím za nevydaný majetek v rámci tzv. církevních restitucí, by mohla být zdaňována. I přes odpor 50 poslanců ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN a části Pirátů propustilo 98 poslanců hnutí ANO, ČSSD, SPD a KSČM zmíněný návrh zákona do dalších kol projednávání. V bouřlivé diskusi, kterou církevní restituce vždy ve Sněmovně i mimo ni vyvolávají, zaznělo mnohé. Třeba to, že tzv. církevní restituce byly protlačeny Parlamentem těsně proti vůli opozice i většinovému veřejnému mínění. Řeč byla i o aroganci římskokatolické církve, kterou pravicová vláda premiéra Petra Nečase obdarovala s neuvěřitelně přehnanou velkorysostí.

Je ovšem víc než pravděpodobné, že celou záležitost bude opět posuzovat i Ústavní soud. Jeho rozhodnutí v žádném případě nehodlám předjímat. Ve hře je totiž i audit tzv. církevních restitucí, jehož smyslem je zjistit, zda příslušné organizace postupovaly při vydávání majetku církvím správně. Respektive, zda dostatečně bránily zájmy českého státu. Nelze pak vyloučit, že se může dostavit tzv. zpětný negativní efekt, který by byl jen přirozenou reakcí na římskokatolickou majetkuchtivost. Lidově se tomu říká boží mlýny. Ne, opravdu, nehodlám předjímat případné rozhodnutí Ústavního soudu. Rozumím však slovům někdejšího šéfa Státního pozemkového úřadu Petra Šťovíčka, který opakovaně mluví o tom, aby Sněmovna či Senát náhradu církvím rovnou snížily. Šťovíček totiž tvrdí, že při vypočítávání náhrady stát nepočítal s tím, že se církve budou o nevydaný majetek soudit, a tak by prý bylo možné náhrady za soudy a cenu vysouzených majetků odečíst od náhrady.

Dámy a pánové, to je v podstatě vše, co jsem vám v rámci druhého čtení navrženého zákona chtěl sdělit. Děkuji za pozornost.