Moc ráda bych poděkovala italské Fondazione Luigi Einaudi Onlus, Italskému kulturnímu institutu v Praze, Velvyslanectví Itálie v Praze a Institutu pro politiku a společnost za uspořádání tohoto promítání a také za možnost se ho zúčastnit.

Celý můj projev na této události v českém jazyce si můžete přečíst zde: 

Vážení a milí,

celý film přemýšlím o tom, jestli je potřeba dalších slov. Příběh studenta Jana v nás ještě rezonuje, doznívá. Mysl se vzpírá uvěřit tomu, že jeho oběť byla skutečná. Že jsme nesledovali jen smyšlený filmový příběh, ale obraz reálného zoufalství, odvahy a bolesti.

Jan Palach tušil, co Československu v následné normalizaci hrozí. Ani obětování vlastního života ani čin Jana Zajíce však nedokázaly zabránit morálnímu mrzačení společnosti, zavlečení země na dvacet let do područí východní komunistické velmoci. Přesto to nebyla oběť zbytečná, kterou by bylo možné zlehčovat či zneužívat, jako se o to pokouší například italská extrémní pravice. Jsme povinni odkaz Jana Palacha chránit a ctít jako memento moři našich vlastních životů. Važme si demokratických principů, svobody, jistoty Evropského společenství i ochrany NATO. Před pouhými padesáti lety se toto všechno zdálo být v naší zemi nedosažitelnou metou. Dnes je to samozřejmost, kterou znovu pokoušíme svými neuváženými činy a vzrůstajícím extremismem.

Paradoxem Palachova činu je, že si ho vážíme a morálně ctíme, ale přejeme si jediné: aby se už nikdy v budoucnosti neopakoval. Každý z nás pro to může něco malého udělat. Když budeme o zachování svobody a demokracie bojovat v každodenním životě, oběť Jana Palacha nebyla zbytečná.

Děkuji vám.