Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych se na vás obrátil jednak s pozicí poslaneckého klubu STAN a zároveň v této poslední chvíli před finálním hlasováním o insolvenčním zákonu se vás pokusil ještě přesvědčit o výhodách senátního návrhu z mého pohledu. A řeknu vám k tomu argumenty, které myslím, že by byla škoda, kdyby nezazněly. Minimálně já bych si vyčítal, že jsem se nepokusil o to maximum kolem tohoto návrhu.
Nebudu dopodrobna rozebírat návrh insolvenčního zákona, ale skutečně se budu věnovat jen těm podrobnostem, které jsou mezi insolvenčním návrhem, který přišel ze Senátu, a tím návrhem sněmovním. Jak tady už zaznělo, tak došlo k úpravě v § 412a, kde je stanoveno, jakým způsobem bude probíhat oddlužení, tak senátoři ho upravili způsobem, kdy těch 30 %, které by byly vyvratitelnou domněnkou pro soud při pětiletém oddlužení, tak tuto podmínku 30 % vypustili. Ne však bez náhrady. To je rozdíl, a dost výrazný, oproti pozměňovacímu návrhu zákona, který jsem tady předkládal ve druhém čtení a o kterém jsme hlasovali. Přiznávám, že tehdy to bylo výrazně přísnější pro věřitele a možná i nevýhodnější. To, co ale udělali senátoři, je, že zároveň z věřitele udělali účastníka řízení celých pěti let a on může kdykoliv, tak jako insolvenční správce, namítnout k soudu to, že tento dluh je nějakým způsobem, nebo že on je na svých právech krácen, že se nechová poctivě ten dlužník a že má být jeho osobní bankrot ukončen. Došlo v tomto případě k posílení postavení věřitelů, protože zároveň se vyšlo vstříc i dlužníkům. Vyšlo se jim vstříc na vstupu, tak aby dostali šanci.
A zkrátila se jim ta doba nejistoty, ve které se budou pohybovat jinak pět let, než se dočkají rozhodnutí soudu o tom, jestli jsou skutečně oddluženi, nebo nejsou oddluženi. Proč nejistota pěti let? Protože v průběhu tohoto řízení je bude sice sledovat insolvenční správce a bude moci informovat soud, ale v závěru dojde k tomu, že soud ať splatí, kolik procent splatí, třeba i padesát, tak pokud přijde návrh od věřitele, že se domnívá, že na základě údajů došlo k nějakému krácení a tento dlužník se nechoval poctivě, ať už zatajil nějakou část majetku příp. že uvedl nepravdivé údaje nebo že se choval lehkomyslně, nedbale nebo že nevzal tu nejlepší možnou placenou práci, tak v ten moment soud, ať splatil třeba 40 %, tak bude muset posuzovat tuto situaci. Po pěti letech, kdy ten člověk bude žít na hranici bídy za minimálních příjmů, které mu zůstanou, a přijde o majetek, který do té doby měl. Zkuste se vžít do té situace. Ono pět let nám může připadat jako malé číslo, ale vzpomeňte si, kde jste se pohybovali před pěti lety, co jste dělali, a tu poslední periodu pěti let si přehrajte na to, že byste těch pět let žili skutečně za úplné minimum a přišli o majetek a zároveň jste těch pět let žili v nejistotě, jestli na konci vám to oddlužení bude ukončeno, nebo se prostě vrátíte do exekucí.
Senátní návrh to řeší. Senátní návrh říká, že pokud se dopustíte nějakého porušení pravidel, tak vás vyhodí klidně první rok. Klidně když to řekne věřitel nebo jestli to řekne insolvenční správce, zakročí soud, nebudete pět let čekat na to rozhodnutí, ale dostane se vám hned. Je to tedy výhodnější i pro věřitele. Celý tento senátní návrh vidím jako výhodnější i pro stát. A v této výhodnosti se potkává alespoň v té části, kolik lidí navrátíme z šedé ekonomiky a z těch příjemců dávek k těm, kteří platí nějaké daně, tak v tomto se blíží tomu sněmovnímu návrhu. V čem je podle mého názoru opět o něco lepší, je právě v tom, že si nebude někdo platit insolvenčního správce sám jako dlužník pět let, když prostě poruší pravidla v prvním roce a věřitel na to upozorní a je vypuštěn. Také nebude tak zatížen soud jednorázově, protože pokud vstoupí do oddlužení - a předpokládám, že to je přání jak příznivců sněmovní verze, tak senátní verze - pokud vstoupí do oddlužení několik desítek tisíc osob, tak po pěti letech se o těchto několika desítkách tisíc osob přibližně ve stejné době bude rozhodovat, bude se posuzovat jejich situace, bude se posuzovat jejich stav. A samozřejmě že to další rozhodování soudu v tu chvíli oddálí.
To, co doplnili také senátoři, je právě definice nepoctivého záměru tak, aby dali vodítko soudu, ale i věřitelům v tom, kdy kdo může projít oddlužením, a kdy nemůže. Dlužník sleduje nepoctivý záměr zejména - příklad je tedy demonstrativní - pokud neuvedl nezanedbatelnou část svého majetku v seznamu majetku, pokud v rámci insolvenčního řízení vědomě uvedl nepravdivou informaci, pokud zatajil některý ze svých příjmů nebo se nesnaží vykonávat pravidelně přiměřenou výdělečnou činnost a nebo pokud z jeho chování před podáním návrhu na povolení k oddlužení lze usuzovat, že chtěl poškodit své věřitele.
Já teď neoroduji za nikoho konkrétního, ale oroduji za naši společnost, která je nemocná. V situaci, kdy je tady půl miliónu lidí, 500 tisíc lidí v dluhové pasti, a byť by celý život dělali, co můžou, tak se z ní nikdy nevyhrabou a ty dluhy nesplatí, tak jakou myslíte, že mají motivaci k tomu, aby vůbec začali splácet? Já se obávám, že naprosto minimální, spíše nulovou. Pokud dostanou tu naději, uvidí světlo na konci tunelu v tom, že když pět let prožijí opravdu pod přísným dozorem a v dost velké bídě, tak že pak jim bude umožněn nový začátek, tak je šance, že se pokusí z té šedé ekonomiky vystoupit, že nebudou pouhými příjemci dávek, ale stanou se třeba i plátci daní a také že odvedou něco svým věřitelům. Já jsem přesvědčen, že na senátním návrhu vydělají věřitelé právě z tohoto důvodu. Vydělají na něm dlužníci. Vydělá na nich i stát. A jsem přesvědčen, že na něm vydělá i celá společnost. Protože pokud tady máme půl miliónu lidí vyřazených ze systému, kteří nevěří v instituce, kteří nevěří v demokracii, kterým svoboda nepřinesla nic, než odpovědnost, se kterou se bohužel nedokázali vypořádat a skončili v dluhové pasti, tak to není jen ten půl milión lidí, reálně je to minimálně 1,5 miliónu lidí, kteří jsou takto zasaženi. Tito lidé vychovávají samozřejmě své potomky, vychovávají je v situaci a v prostředí, které úplně vyzývá k tomu, aby tyto chyby opakovali a aby systému vůbec nevěřili.
My tady neřešíme prevenci v této fázi, i když je samozřejmě nesmírně důležitá, stejně jako je nesmírně důležitá finanční gramotnost. My tady hasíme požár, který zuří. A čím více z těch, kteří se z něho chtějí dostat, čím více z nich dáme tu naději, že se z něho mohou dostat, tím lepší pro celou společnost a vydělají na tom úplně všichni. Děkuji za pozornost. (Ozývá se potlesk zprava.)
