Děkuji, pane předsedající, pane poslanče, vážené kolegyně, kolegové. Já jsem se přece jen neubránil, chtěl jsem počkat, až se peloton řečníků odbude. Ale přece jen si myslím, že je pár věcí, které by bylo třeba říct jaksi před závorkou.
Já jsem dneska na tiskové konferenci konstatoval, že tento návrh je nestoudný. To platí za předpokladu, že budeme mluvit pouze o dvou členech vládní koalice v sociální demokracii a o Alianci nespokojených občanů v roce 2011, kteří možná už jsou čím dál tím víc spokojeni, to já nevím, ale pokud jde o komunisty, tak to vlastně není pravda. Z jejich pohledu boj pokračuje. Oni se nikdy nezřekli třídního boje, ideální představy diktatury proletariátu, oni se nezřekli vítězného února. A těch vítězství v tom únoru byla celá řada. A jedním z nich bylo pochopitelně potlačení postavení církve. To se dělá zaprvé tak, že zbavíme subjekt majetku, zadruhé, že ho začneme ostrakizovat a všelijak pronásledovat.
Boj pokračuje, čili máme dnes na programu jeden z bodů programu komunistické strany, který je věčně živý, jak býval Vladimír Iljič Lenin, a jeho učení je nehynoucí, tak jako je učení Karla Marxe. Já bych rád připomněl pár věcí a zdánlivě nesouvisí s tématem. Já poprosím o toleranci pana předsedajícího, aby to vydržel, já jsem se to snažil hodně zestručnit a zkomprimovat.
V roce 1950 bylo odsouzeno 10 řeholníků. 1 na doživotí, zbytek na 137 let. Dále 9 církevních hodnostářů, z toho 1 na doživotí, v celkovém úhrnu všichni 150 let. 356 řeholníků, 3 na doživotí, jinak 2000 – 108 let. 95 řeholnic, celkem na 349 let. Z roku 1968 existují údaje o věznění či internaci řeholníků v celkovém součtu 42 763 let. Aktuálně zdokumentovány jsou soudní případy – 717 rozsudků, z toho je 8 doživotí, 3526 let výkonu trestu.
Nesmíme pominout ani absolutní tresty, i když nebyly nikdy rozhodnutím soudu. 3 kněží byli popraveni, 2 umučeni při výslechu, nejméně 6 záhadně zahynulo údajnou sebevraždou ve vazbě. Kněží, sebevražda, mysleme si o tom, co chceme. Ve vězení, vězeňské nemocnici nebo vazbě je zatím podchycena smrt nejméně 20 duchovních včetně 1 biskupa, 2 řeholnic a 1 řeholníka. A bezprostředně na následky vězení umírají další 3 kněží, 2 řeholnice a 1 řeholník.
Tento výčet se týká pouze církevního kléru, ale počet popravených nebo vězněných věřících se dneska už téměř nedá specifikovat. Každopádně to byli občané druhé kategorie a provinili se jedinou věcí, věřili v Boha a chtěli se ke své víře také hlásit. Já si myslím, že je dobré si toto připomenout a je dobré si uvědomit, s čím vším se komunistická strana v minulosti takto skvěle vypořádala a že má tedy dobré motivace, neboť své ideové základy nemění, tento boj dokončit. Protože on se nepovedl úplně.
Restituce církevního majetku nebo zmírnění majetkových křivd na církvích a řádech trvaly v novodobé demokracii 23 let. Za to mohou všechny vlády, které tady byly, že tento problém odkládaly jako nepopulární, palčivý. On tomu bohužel náš nevěřící lid, většinově nevěřící lid moc nefandí. Taky proto si myslím, že současná vláda na to kývla, protože možná v očích leckterého občana si tím vydobude sympatie, jakési politické ostruhy, že zase s těmi fráterníky aspoň trochu zatočíme, když už to nejde úplně. Já si myslím, že to je strašlivá hanba. Hanba je, že to tak dlouho trvalo. Hanba je, že to nakonec muselo být z tak velké části děláno vlastně kompenzací, protože majetek nebyl vydatelný apod.
Dovolte mi ještě jeden faktický argument, který v těch debatách už tenkrát byl upozaďován. Ono totiž to, že církve přišly o ten majetek a už se jim ani nedal v úplnosti vydat, je také důležitá jedna jiná okolnost. A sice, že ten majetek byl užíván vlastně neprávem státem a tudíž vlastně někdo z toho, abych použil slovník té doby, neřestně tyl. Propočty, které tady byly zmiňovány, se také pokusily toto vyčíslit. A všimněme si, vezmu jenom 3 čísla.
Stát měl za dobu roku 1948 – 2011, čili do nějakého toho procesu restitucí, výdaje necelých 65 miliard. Čili stát vydal na církve a jejich provoz necelých 65 miliard. Nicméně z majetku církví, zahrnujícího i patronáty, což je takový specifický pojem, ale snad není nutné ho vysvětlovat, byl vlastně celkově výnos 250 miliard, 251,5 miliardy. Čili když odečteme 65 od těch 250, tak dostáváme nějakou částku 95, téměř 96 miliard. Můžeme tomu říkat ušlého zisku. Kompenzace, pardon... Omlouvám se, ano, já trošku tady bloudím v těch číslech, 190 miliard ušlého zisku.
Srovnáme-li to s výší těch kompenzací, které mají probíhat ale v horizontu, já už teď nevím, 30 let, nebo kolika let, čili jinými slovy, stále nebude moct církev plně využívat majetku, případně jeho náhrady ještě 30 let, tak je to směšné, že se tady o tom bavíme. Já myslím, že stud je na místě daleko víc než pohoršení a nějaké, promiňte mi, ale ústavněprávní hnidy. Není tady vyšší autorita než Ústavní soud. Nedá se nic dělat. Já taky nemůžu říct, že bych byl vždy spokojen s jeho názorem, ale v inkriminované době Ústavní soud toto rozhodnutí parlamentu v té době zcela jednoznačně potvrdil.
Takže můžeme se vracet k roku 1948 a přemýšlet o tom, jestli bylo ústavněprávně všechno v pořádku a začne úplně jiná disciplína. Ale, nezlobte se, dneska jsme v roce 2019, zákon platí, žádné opravné prostředky se nepodařilo prosadit a nezbývá nic jiného, než to respektovat. Stanovisko našich výborů je jednoznačné a je podepřené právě ústavněprávními argumenty. A já si myslím, že jediné, co můžeme udělat, je tento návrh zákona zamítnout drtivou většinou všech hlasů a připravit se případně na další pokračování této pře, pokud sněmovna nenajde ve svém svědomí prostor pro pokání.
