všechno už bylo řečeno, ne každým, a tak jsem se rozhodl, že také něco k tomu povím.

Když jsem tady slyšel různá stanoviska, tak co mě v podstatě napadá? Pravda je, že planeta ohrožena není, to si nemůžeme tady nalhávat. S planetou se nic tak závažného nestane, protože planeta tu epizodu, jako je Antropocén, geologické období, které znamená přítomnost člověka, překoná jako dočasnou zdravotní indispozici. Můžeme si být tedy jisti, že planeta zcela jistě ohrožena není a život na planetě také ne. Hraje se tady o něco úplně jiného. Když jsem slyšel důvody, že by se mělo něco proti klimatické změně dělat, ale proč zrovna my a proč za takové peníze, tak mě napadá otřepaný vtip, jak loupežník vyskočí a překvapí bohatého měšťana a vykřikne na něj Peníze nebo život. A on se zamyslí a říká, no tak to snad raději život, peníze bych si rád nechal na stará kolena. To mi připadá jako úplně výstižné pro ty reakce, které tady máme. A je to něco úplně jiného, než jak vnímají tuto situaci děti, o kterých se tady bavíme, protože je tady jejich čistota, to, že nejsou spoutané ani snahou o byznys, ekonomiku, bohatství, ony jenom vidí, co se děje. Pletou se, protože ony mluví o planetě, já říkám, že nejde o planetu. Nejde o planetu, ale jde o ně samotné. Pro mne je možná trošku smutné, že zároveň s člověkem to odnese i pár sympatických druhů zvířat, ale to je druhá věc.

K dětem se dál vyjadřovat nebudu, protože tady reakce na jejich obranu byly. Možná to, co mě zaujalo u předřečníků, proč my jako Evropa, když vlastně procento našeho vlivu je poměrně malé, proč ne zbytek světa. Ale zbytek světa se tím také zabývá, někdo víc, někdo méně. Africké státy, které jsou velice chudé, se domluvily, že postaví pod Saharou velkou zelenou zeď, desítky kilometrů širokou, která protne celou Afriku. To je obrovský projekt, který má pomoci zemím tam, a má také přinést byznys do těchto zemí, protože ono to bude něco stát, bude to znamenat pracovní síly atd. atd., a bude to znamenat nějakou budoucnost, aspoň na nějakou dobu.

Vietnam tady vzpomínal pan předseda, když tady byl. Mně je pan předseda sympatický, už méně názory, které jsem tady slyšel.

Vietnam. Když jsem já byl ve Vietnamu, ještě s parlamentní delegací asi před 10 lety, zaujal mě ambiciózní projekt, že chtějí vysadit dva miliony stromů podél pobřeží. Za prvé zase znova, aby změnili mikroklima, za druhé, aby kořeny pomohly tomu, kdy moře si ukusuje pobřeží a kdy se zakusuje do země a ubírá jim životní prostor. To jsou ohromné projekty. A není to jenom jeden zelený pás v Africe a pár milionů stromů ve Vietnamu. Takových projektů bychom našli mnoho. Svět chce něco dělat.

Ale myslím si, že Evropa, kde kultura je poměrně dlouhá, by měla být lídrem, který se tím bude zabývat.

Je to už více než 25 let, co Al Gore napsal knihu Země na misce vah. Já jako naivní student jsem chodil a rozdával jsem ji tehdy politikům, starostům a tehdy přednostům okresních úřadů. Lidé se tomu smáli. Václav Klaus potom napsal knihu Modrá nikoliv zelená planeta, kde vysvětluje, že člověk přírodě vůbec nijak neškodí, a že kdo něco takového řekne, tak není normální. Tak se jeďte podívat, jak vypadá Aralské jezero, jak vypadá Mrtvé moře, jak se rozšiřuje Sahara. I jenom jugoslávské hory, to všechno jsou důsledky lidské činnosti. Nedá se to nijak jinak zpochybnit, prostě to děláme my a má to velmi velké ekonomické dopady na civilizaci jako takovou. A říct, že my tady přece nemáme moře, tak nemůžeme používat tyto zdroje energie. Ale od toho jsme přece v Evropské unii, abychom spolupracovali, aby větrníky stály v Severním moři, kde to hodně fouká, aby fotovoltaika byla na jihu, kde zase hodně svítí sluníčko, aby se přenosové soustavy postupně zlepšovaly tak, aby nedocházelo k problémům, které mají. To jsou jenom takové dětské choroby.

Uhlí. Pan prezident to řekl snad včera v Karlových Varech, že obnovitelné zdroje nejsou budoucností. Nemohu říct, že každý se tomu musí smát, protože vím, že každý se tomu nesměje, bohužel. Jsou lidé, kteří jsou schopni tomu věřit nebo to dokonce obhajovat.

Když se podíváme, kdy uhlí vznikalo. Karbon se říká tomu období, karbon podle uhlí.

Ten uhlík tehdy, v době, kdy planeta byla teplá, tak se vychytával zelení. Bylo tady hodně zeleně. A vychytával se a ukládal do země. Ale to trvalo miliony let. Miliony let, co se tvořily zásoby, kterými dnes za dvě tři generace jsme schopní spálit a vypustit do vzduchu. Na to nepotřebuji žádné studie, na to stačí úplně normální selské kupecké počty, selský rozum, abych si řekl, že uhlí, které se miliony let ukládalo, a já během dvou generací, to je nepostřehnutelný okamžik z hlediska geologické historie země, se najednou vypustí do vzduchu, takže to něco způsobí. A to něco si zaslouží velice razantní, silnou reakci. A ne posměšky shrnuté do knihy „Modrá“ nikoliv „Zelená planeta“.

Já úplně rozumím tomu, když se řekne, že fotovoltaika a větrné elektrárny má spoustu nedostatků. Ano. Pamatujete si na první mobilní telefony, jak byly velké? Jak se chodilo s tím kufrem? Tak my jsme v té fázi. Když byly první dvojplošníky, když Wrightové letěli letadlem, nebo Kašpar letěl z Pardubic do Prahy, nebo obráceně, to už si teď nepamatuji, tak nikdo nečekal, že dvojplošník pojme na palubu třeba 400 lidí. Ale ono se to vyvíjelo.

A my jsme u fotovoltaiky ve fázi toho dvouplošníku a toho mobilního telefonu ve velikosti kufru. Technologie musí jít dál. A nemůžeme říct, my to nebudeme dělat, půjdeme od toho, protože to se nám teď nehodí, je to špatné, nefunguje to, má to spoustu problémů. Ne, to uhlí je problém. Jádro je na přechodnou dobu řešení, ne trvalé, ale obnovitelné zdroje jsou řešením. A my potřebujeme rozvíjet technologie. Potřebujeme daleko víc do vzdělání, to, co tady padlo. Ale když říkám daleko víc, tak to neznamená o 10 – 20 %, o stovky procent bychom měli dát do vzdělávání víc, aby se ta společnost někam pohnula, aby zareagovala na to, co se děje.

Protože pak by se nestalo to, co tady slyším, že extrémy jsou špatné. Jak nedělat nic, tak dělat všechno, co reprezentuje třeba ten materiál, o kterém se tady bavíme, že je to revoluční změna. Že je to moc, protože nás to bude moc stát. Z mého pohledu nejsme ani na třetině, ani na desetině toho, co bychom skutečně měli udělat. Ta situace je mnohem vážnější, než si dokážu já nebo kdokoli z nás představit. A čím dřív začneme, tím bude lépe. Padlo to tady dobře, nejde o nás. My v klidu umřeme. A nejde dokonce možná ještě úplně ani ty děti, které si to na rozdíl od nás uvědomují víc, ale jde o ty jejich děti, vnuky atd. A ty budou mít skutečně vážný problém.

Takže to, že tohle je revoluční změna, ne. To je pomalý malý první krůček ke změně.

Děkuji.