Ponechme stranou starší dějiny před a po příchodu Slovanů a jen konstatujme. Na území Kosova se začal formovat Srbský stát, v severní Thrákii Bulharský stát, Byzanc na jihu a východě, kolem Středozemního a Černého moře. Na severovýchodě Kyjevská Rus. Později přicházejí Maďaři, po dalších staletích Turci. Ti potom na řadu let ovládnou celou jihovýchodní Evropu. Po neúspěchu při obléhání Vídně 1683 se „Kolo dějin“ otáčí a do 80. let 19. století je na Balkáně postupně několik států pod patronací carského Ruska a severozápad ovládá Habsburská monarchie.
Na celém území žije společně více než 20 národností a všechna náboženství Evropy včetně mohamedánů. Celou dobu je klíčem k ovládnutí Balkánu jeho centrum – Srbsko. Na severu úrodné nížiny, na jih se zvedající planina, a ještě dále vysoké hory na hranici s Albánií, Makedonií, Černou Horou a Bosnou. Od poloviny 19. století Srbové budovali svůj stát v ohrožení mocným Tureckem a Rakouskem a opírali se o pomoc pravoslavných Rusů, podobně jako Černá hora na jihu. I Češi přispěli. Stálé ohrožení a nutnost bránit se před nepřáteli formovala charakter národa. Jugoslávie byla pokusem o sjednocení všech národností hovořících srbochorvatsky, makedonsky a slovinsky. Království a později republika Srbů, Chorvatů a Slovinců. Vedle nich zde žili Albánci (Škiptari), cikáni, Maďaři, Němci, Italové a řada dalších národů včetně Čechů a Slováků.
Válka spojená s rozpadem Jugoslávie nic nevyřešila a statisíce uprchlíků i mrtvých jsou obžalobou těch, kteří ji rozpoutali a zvenku podněcovali. Ti ovšem u mezinárodního tribunálu v Haagu obžalováni nejsou a nebudou. To by raději tento trapný „soud“ zrušili. Nejhorší kapitolou novodobých dějin Balkánu byly masakry obyvatel organizované za války. V tom se vyznamenali vůdcové Kosovských Albánců i někteří další váleční zločinci – zejména z velení NATO. Zbabělé bombardování civilních cílů z výšky více než 5 km ve zbytkové Jugoslávii, ke kterému česká vláda jen pár dní po vstupu do NATO propůjčila náš vzdušný prostor, je opravdu věc hodná odsouzení. Bohužel o ní nikdo v televizi ani rozhlase nemluví.
Předminulý týden jsem jako člen delegace EP navštívil Bělehrad. Jako jediný z poslanců jsem se omluvil za ostudný nepřátelský akt naší tehdejší vlády. Mimochodem, když mladý Edvard Beneš požádal o rakouský pas, aby mohl jet studovat do Francie, nebyl mu udělen. Studoval tedy na srbský pas!! (O tom svědčí exponát v muzeu v Kožlanech.)
Rajko Doleček mi kdysi vyprávěl o impozantní manifestaci solidarity Jugoslávců, kteří v době ohrožení Československa v roce 1938 přicházeli k našemu velvyslanectví v Bělehradě s nabídkou pomoci. Mělo jich být 50 tisíc!!
Historie se nedá změnit, a i její překroucený výklad nám hlavní obrysy nakonec stejně ukáže. Máme vůči Srbsku velký dluh a je na nás, jestli jsme schopni se s tím vyrovnat. I třeba účastí při vzpomínce na výročí ostudného bombardování, stejně jako odmítnutím pseudostátu Kosovo.
