jsem moc ráda, že dnes můžu na této půdě projednávat novelizaci zákona takzvané manželství pro všechny. Je vidět, že naše společnost dospěla k velice průlomovému kroku a je připravena na to, aby již nedocházelo ke kastování nás všech. Zaznělo zde mnoho důvodů pro i proti, a proto je nebudu opakovat.
Při debatách, proč podporuji tuto novelu, jsem se často zamýšlela, co je doopravdy mým osobním motivem. Ani na okamžik jsem nezaváhala a podpora této změny mi přišla automatická a logicky správná. Při rozhovorech zaznělo mnoho osobních příběhů, které ve skutečnosti proplétá vždy velice podobná nit a osobní příběh. Každý náctiletý, který zjistí, že má v oblibě stejné pohlaví, prochází velice těžkým obdobím: nejprve srovnání sám se sebou, dále přijetí nebo nepřijetí rodiny, přijetí svými blízkými, okolím a celou společností. Již od brzkého věku si jsou vědomi toho, že nebudou moci vyjádřit lásku svému partnerovi rovně jako muž a žena. V případě, že se rozhodnou pro registrované partnerství, ví, že tento úkon mohou učinit pouze na 14 místech v republice a tento úkon nebude důstojný vůči tak hlubokému vyjádření lásky dvou lidí. Často očekávání tohoto aktu předchází vyzvednutí pořadového čísla stejně tak, jako když si jdeme vyzvednout balík na poště. Dalším faktorem jsou odborné studie, které poukazují na to, že dítě vychovávané v barevné rodině, není nijak traumatizované. Naopak, vnímá lásku od obou rodičů. A šťastné a milované děti by měly být naší prioritou. Ale ani tento argument není mým osobním motivem. Ten je jednoduchý a tím je možnost volby. Každý heterosexuální pár má možnost volby, zda dobrovolně vstoupí do manželství, zda budou mít děti nebo ne. Lesby a gayové tuto možnost nemají. Jsou naší společností a našimi současnými zákony škatulkováni do určité skupiny a předurčeni k tomu, jaké mají mantinely a kde je jejich místo. Proto vyzývám, dejme všem možnost volby a vzkaz našim teenagerům, že jejich vrozené orientace jsou společensky přijímány a jejich budoucnost bude založena na rovnosti práva bez škatulek a zákonně legitimizována.
Původně jsem v tomto okamžiku chtěla skončit mé vystoupení a nechat na vaší volbě, zda ano či ne. Ale díky velice čerstvé zkušenosti bych se s vámi ráda podělila o jeden příběh. Tuto neděli jsem se dozvěděla, že jeden z mých homosexuálních kamarádů zemřel. Zemřel náhle, nikdo to nečekal. Asi před 14 dny mu praskla aorta. Nikdy neuznával, že by někdy vstoupil do registrovaného partnerství. Vždy tvrdil, že se nenechá registrovat jako pes nebo známka. Nikdy netoužil po dětech. Měl vždy hodné a laskavé srdce. Vyrůstal v dětském domově a tak jak jemu chyběla v životě láska, tak ji uměl plnými doušky rozdávat. Posledních pár let žil s partnerem, který má diagnostikovanou psychickou poruchu. V jeho nejtěžších chvílích stál při něm a nikdy v životě by ho neopustil pro malichernost. Až jeho smrt je rozdělila. Vzhledem k tomu, že nikdo netušil, že toto může nastat, nestihl napsat poslední závěť, ač o ní posledních pár měsíců mluvil. Zemřel v nemocnici a nikdo neměl nárok na vyzvednutí jeho osobních věcí, které jsou součástí dědického řízení. Přítel samozřejmě zkolaboval a nebyl schopný určit komu, kdo a kam má zavolat, aby nás o této smutné zprávě informoval. Ani nebylo kde pátrat, protože veškerý telefonní seznam zůstal v telefonu mezi osobními věcmi v nemocnici. Jak už jsem zmínila, Pavel vyrůstal v dětském domově a zda se nalezne dědic, to nikdo netuší. Zda bude mít jeho přítel nárok zůstat v bytě, také ne. Vše by mohlo být jiné, kdyby i v takto těžké situaci bylo možné mít uzavřený sňatek páru stejného pohlaví, protože jak je vidět, tak současné registrování partnerství není volbou, a teď se omlouvám za to přirovnání, je náplastí na prasklou aortu.
