Ne, opravdu si nedělám legraci. Nejprve věcně. Nařízení, které má zajistit v celé EU lepší ochranu osobních údajů, představuje obrovskou byrokratickou zátěž pro obce, školy, firmy, ale bohužel i malé živnostníky. O tom není pochyb. Za jeho porušení navíc hrozí doslova likvidační pokuty v řádech desítek milionů korun. Nedivím se proto, že někteří lidé jsou již téměř paranoidní a snaží se možným problémům a pokutám vyhnout za každou cenu – tedy i za tu, že jejich počínání bude ve finále působit poněkud (či spíše hodně) komicky.

Pojďme se tedy podívat na GDPR v praxi… Zářným příkladem možné absurdity je nedávný mediální výstup, který dokumentuje postup nejmenované mateřské školy. Ta v obavách z toho, aby dostála pravidlům GDPR, namísto jmen dětí používá pouze jejich značky. A tak rodiče omlouvají absenci rukavic či prasátka. Zdá se Vám to padlé na hlavu? Nejste sami. Jenže ono vlastně není čemu se divit. Znovu se totiž vraťme k možné výši pokut – ta, jak jsem uvedl, sahá do výše desítek milionů, a kdo by ji chtěl riskovat...

Kromě toho jednotlivé subjekty musí zveřejnit, jak nakládají s osobními údaji. Logicky s nimi tedy spíše nenakládají, než nakládají a doplácejí na další nutné papírování a buzerování. Jenže i tohle má háček. Ony totiž scházejí přesně stanovené mantinely, jak má ono nakládání vypadat, takže bude vždy hodně záležet na každém konkrétním případu. A tak to s ochranou osobních údajů někteří raději (a není divu) přehánějí, než aby se ocitli na mušce kontrolních orgánů.

Vraťme se tedy nejdříve k oněm rukavicím a prasátku. Pokud tento příběh neznáte, rád Vám jej připomenu.  V některých školkách dnes již personál příliš nepracuje se jmény, ale se značkami, které mají děti umístěny na skříňkách. Takže to, co by bylo dříve nepředstavitelné, se stává skutečností. Rodiče například do formuláře uvádějí, že omlouvají hrošíka nebo deštník. A obdobně postupují také učitelé. Ti do listu nepřítomnosti zapisují absenci rukavic, princezen, prasátek a dalších. Stejně tak na výkresech děti v některých školkách nemají uvedena jména, ale pouze značky. A rozhodně to není tím, že se neumí podepsat. Jejich jména na výkres odmítají napsat i učitelé a učitelky. A stejně je tomu například v jednom nejmenovaném domovu pro seniory. Vím o případu, kdy zde zaměstnanci označovali obyvatele pouze čísly. Personál však od tohoto postupu musel pustit, aby systém nevzbuzoval podobnost s koncentračními tábory, kde se vězni taktéž označovali čísly. Vrátili se tedy ke jménům, ale opět narazili, a tak hledají další cestu, jak ze šlamastiky ven. Inspiraci by mohli najít třeba právě ve výše zmíněné mateřské škole.

Jenže co třeba čekárny u lékaře? Tady už si s prasátky, medvídky a sluníčky nevystačíme. Takže namísto toho, aby sestřička zavolala „pane Nováku, pojďte dál…,“ v obavách z toho, aby nezveřejnila jeho osobní údaj, řekne jen, že má jít dovnitř pán sedící u okna, nebo třeba paní s podezřením na kapavku? Pokud totiž uvede název nemoci, o osobní údaj se už nejedná…i když zase vplouváme do roviny lékařského tajemství, respektive citlivých údajů. Bude snad tedy pacienty volat podle oblečení? Jak ale bude vědět, že například zmíněný pan Novák, který je objednán na určitý čas, má na sobě hnědý kabát, když ho vidí prvně?

Nostalgicky vzpomínám na časy, kdy se v obecních a městských zpravodajích každý mohl dočíst, kdo měl s kým svatbu, kdo se dožil zajímavého životního jubilea, nebo komu se narodilo dítě. To je dnes již minulost. A upřímně se děsím okamžiku, kdy se děti budou oslovovat značkami namísto jmen – a tak se i z oněch rukavic či hrošíka stane osobní údaj, protože podle něj bude daný objekt identifikovatelný. Ano, je to sice velmi zvláštní představa, navíc závislá na individuálním posouzení, ale pokud jsou u nás možné podobné absurdity, nedivil bych se asi ničemu…