V letošním roce si připomínáme nejen 70 let od vzniku Severoatlantické aliance, ale i 20. výročí od vstupu České republiky, Maďarska a Polska do tohoto militantního uskupení. A považuji za vhodné připomenout, že před patnácti lety učinily obdobné kroky Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko.

Před deseti lety následovala Albánie a do Severoatlantické aliance vstoupilo i Chorvatsko. V roce 2017 následovala Černá Hora a počátkem letošního roku byla přizvána také Severní Makedonie.

Další jednání probíhá se třemi aspirantskými zeměmi. Mám na mysli Bosnu a Hercegovinu, Gruzii a Ukrajinu.

Proč uvádím tyto skutečnosti? Především proto, abychom si uvědomili, že svět v roce 2019 vypadá zcela jinak než v roce 1989. A to se pochopitelně týká i České republiky.

Jistě, v minulosti jsme byli svázáni se strukturami Varšavské smlouvy. Po roce 1989 novodobí mocipáni zpočátku mluvili o tom, že čs. ozbrojené síly už budou podléhat pouze československému velení a jejich organizace a dislokace bude odpovídat nikoli dimenzi globální války a strategii bipolárně přerozděleného světa s předem stanoveným nepřítelem, ale jen a jen principům „obranné dostatečnosti“.

Když pak v listopadu 1990, po úspěšně završených vídeňských odzbrojovacích jednáních mezi státy Severoatlantické aliance a Varšavské smlouvy, bylo vydáno prohlášení o konci studené války, když v březnu 1991 oficiálně ukončilo činnost vojensko-politické uskupení Varšavské smlouvy a rozpadlo se bipolární rozdělení světa, někteří optimisté ohlašovali věk míru. Mnohým se zdálo, že nic nebrání tomu, aby odzbrojování, tak velkoryse započaté v 80. letech 20. století, dále podstatně pokročilo. Dokonce proklamovali začátek nové éry spolupráce mezi Východem a Západem.

Hlasy, které tenkrát pochybovaly a poukazovaly na prosazující se velmocenské zájmy a přežívající imperiální, silové tendence v mezinárodních vztazích, byly podle okolností zesměšňovány nebo cenzurovány a potlačeny.

A tak velmocenské elity supervelmoci, která zvítězila ve studené válce, vládnoucí vrstvy Spojených států amerických pochopily zánik bipolarity jako uvolněný prostor pro vlastní politickou, ekonomickou a vojenskou expanzi.

To, co nenávistným protisovětským projevem odstartoval v březnu 1946 premiér britské vlády Winston Churchill v americkém Fultonu, co začalo vznikem Severoatlantické aliance 4. dubna 1949 a pokračovalo po 31. březnu 1954, kdy aliance odmítla žádost tehdejšího Svazu sovětských socialistických republik ke vstupu do tohoto vojenského uskupení, vrcholilo v květnu 1955 začleněním a znovuvyzbrojením postfašistické Spolkové republiky Německa.

Tato expanze má od 90. let minulého století své logické pokračování. Navzdory tomu, že bipolarita skončila a Varšavská smlouva odešla do historie.

Znovu byl pak připomínán i papež Pius XII., který již v předvečer 2. světové války varoval před nebezpečím z východu a hlásal, že německá fašistická armáda a římskokatolická církev jsou jedinými možnými pilíři obrany Evropy před údajným komunismem. Marně se tehdy prezident Spojených států F. D. Roosevelt obracel na Pia XII. s žádostí, aby zmírnil protisovětský zápal amerických katolíků.

Po skončení 2. světové války i mnozí katolíci obvinili papeže Pia XII., že jeho postoje nebyly ničím jiným než svérázným projevem solidarity se zeměmi fašistické osy a schvalováním jejich zločinů.

Pius XII. pak těžce snášel především to, že ve válečných letech se vytvořily v řadách hnutí protifašistického odporu docela solidní vazby mezi katolíky a komunisty, které pokračovaly i v poválečných vládách národní jednoty. A tak ve vánočním poselství v roce 1947 prohlásil, že je proti dělení světa na fašisty a antifašisty, a proti tomuto dělení postavil svou formulaci: „pro Krista, nebo proti němu“.

Za zrádce pak označil každého, kdo poskytne materiální podporu či propůjčí své schopnosti, služby, pomoc a hlas stranám nebo vládám, které neuznávají Boha. Dekretem vatikánské kongregace Svatého oficia pak vyloučil z církve věřící, kteří přijali komunistické učení a propagovali je, kteří byli členy komunistické strany, podporovali ji a spolupracovali s ní a kteří četli komunistický tisk a rozšiřovali jej.

Papež Pius XII. tedy po 2. světové válce exkomunikoval členy všech komunistických stran. Nikdy však neexkomunikoval katolíky Adolfa Hitlera, Heinricha Himmlera, Josepha Goebbelse a Martina Bormanna. Ani Karla Hermanna Franka či Konráda Henleina.

Se zjevným zadostiučiněním pak přivítal založení Severoatlantické aliance, shledávaje v ní „dobrou záruku budoucnosti“ a spolehlivý prostředek proti „komunistické bezbožnosti“. Poradce Pia XII. a prominentní jezuita Gustav Gundlach dokonce propagoval papežovo stanovisko tvrzením, že prý použití atomových zbraní není absolutně nemravné a že záhuba celého národa jako manifestace věrnosti Bohu může představovat cenu, jež je ospravedlnitelná.

A tak i zásluhou Vatikánu to ve vítězné protifašistické alianci brzy po roce 1945 začalo skřípat. Nic na tom nezměnila skutečnost, že zástupci Číny, Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie nastolili víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidského života, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých.

Mělo to tenkrát svoji logiku. Vždyť spolu se Sovětským svazem hrál Západ rozhodující roli v porážce nacistického Německa i Japonska. Nikdo také příliš nepřemýšlel o tom, jestli je koncept lidských práv kulturně podmíněn, nebo má univerzální platnost.

Vlastní Chartu lidských práv připravovala komise pod vedením Eleanory Rooseveltové, manželky prezidenta Roosevelta, s přihlédnutím k americké Deklaraci nezávislosti a francouzské Deklaraci práv člověka a občana.

Brzy se však ukázalo, že koncept lidských práv není univerzální pro celý svět. Historicky se zrodil v západní Evropě, respektive v britských zámořských koloniích v Americe. Nic podobného předtím v lidských dějinách není zaznamenáno a ostatní světové civilizace podobný koncept v té podobě nikdy neformulovaly.

Navíc se brzy ukázalo, že lidská práva v euroatlantické režii platí v lepším případě jen selektivně. Hrubým ekonomickým, politickým, a když se to tržně vyplatí, i vojenským násilím, byl či je mezinárodnímu společenství vnucován takzvaný euroatlantický systém jediných správných hodnot a pravidel.

A byla to právě vláda amerického prezidenta Harryho Trumana, která začala rozvíjet politiku studené války, jejímž oficiálním vyjádřením se stala „koncepce zadržování“. Pod tímto tak trochu obranně znějícím názvem, který byl zdůvodňován nutností zadržet údajné agresivní plány Sovětského svazu, se ve skutečnosti skrývaly globální hegemonistické plány vojensko-průmyslového komplexu Spojených států, jehož cílem bylo nejen zastavit tehdejší revoluční proces ve světě, ale zvrátit jej a oslabit jeho oporu – Sovětský svaz.

A tak v září 1949 došlo k vyhlášení separátní Německé spolkové republiky, přičemž vládnoucími stranami se staly Křesťanskodemokratická a Křesťanskosociální unie.

Proti tomu v dosavadním sovětském pásmu byla 7. října 1949 ustavena Německá demokratická republika.

Když plány Spojených států v Evropě vedením studené války nebezpečně ohrožovaly mír, museli američtí představitelé počítat s tím, že poměr vojenských sil v této oblasti není příznivý pro rozpoutání skutečné války. Vedle reálné síly Svazu sovětských socialistických republik a jeho spojenců v oblasti konvenčních zbraní se tu projevila i skutečnost, že Sovětský svaz v roce 1949 zlikvidoval monopol Spojených států v atomových zbraních.

Zapůsobila nepochybně i skutečnost, že právě v roce 1949 došlo k vítězství lidové revoluce v Číně. Proto se také do této oblasti bezprostředně zaměřily agresivní plány vládnoucích kruhů Spojených států.

Nástupištěm se stala Korea. To především proto, že v severní Koreji vznikla Korejská lidově demokratická republika, kdežto jižní Korea byla pod kontrolou Američanů. Za této situace vstoupila do konfliktu vláda Spojených států, přičemž přikročila k nasazení vlastních vojenských sil. Zneužila i vlajky OSN, protože zástupce Sovětského svazu se právě v této době neúčastnil zasedání Rady bezpečnosti na protest proti tomu, že západní mocnosti nedovolily, aby v Radě bezpečnosti zaujal své právoplatné místo i zástupce Čínské lidové republiky.

Technická převaha umožnila americkým vojskům, aby pronikla koncem října 1950 na sever Koreje až k čínským hranicím. Na pomoc korejskému lidu pak vystoupily jednotky čínských dobrovolníků, které zatlačily americká vojska znovu k původní hranici.

V jihovýchodní Asii však nadále zůstávalo ohnisko napětí, neboť právo na sebeurčení prosazované OSN umožnilo dekolonizaci, která znamenala další podstatné zvýšení konfliktů. Národně osvobozenecké hnutí Indočíny, jehož jádrem byla Vietnamská demokratická republika, je toho pádným důkazem.

Bylo to v době, kdy na prezidentský úřad ve Spojených státech nastoupil představitel Republikánské strany D. Eisenhower.

Rozhodující vliv na zahraniční politiku měl ovšem státní sekretář J. F. Dulles, který vystoupil s kritikou dosavadní politiky „zadržování“, ale ne proto, že vedla ke studené válce a válce v Koreji, ale především proto, že nesplnila naděje amerických vládnoucích kruhů při uskutečňování jejich světovládných plánů.

Dulles pak vyrukoval s koncepcí „zatlačování a osvobozování“. Spojení těchto pojmů mělo zakrýt skutečnou podstatu nové doktríny, a to tak, že za svůj cíl vyhlašovala boj za údajnou demokracii a za osvobozování národů, kterým prý Sovětský svaz násilně vnutil socialistické zřízení a zapojení do společenství socialistických zemí.

Vládnoucí kruhy Spojených států tehdy vycházely z předpokladu, že si udrží vojenskou převahu na základě toho, že po ztrátě monopolu atomové bomby rozvinuly výrobu mnohonásobně ničivější vodíkové bomby. Ovšem sovětští vědci a průmysl dokázali rovněž vyrobit vodíkovou bombu a zamezit tak vytvoření amerického zbrojního monopolu.

Zjednodušené vidění světa prizmatem ideologického zápasu „komunismu s demokracií“ vedlo pak k těžkým chybám americké zahraniční politiky. Dokladem byla především válka ve Vietnamu, kdy Spojené státy interpretovaly národní emancipační zápal Vietnamců jako komunistické spiknutí organizované Moskvou. Dokumenty Pentagonu uniklé do tisku posléze ukázaly, že americká vláda po celou dobu této války veřejnosti lhala. A obdobně tomu bylo v případě kambodžské operace za vietnamské války.

Té války, která stála životy přibližně dvou milionů Vietnamců a asi 60 tisíc Američanů.

A připomenu také to, že dvacet tři let po skončení 2. světové války vstup armád pěti států Varšavské smlouvy na naše území potvrdil i tvrdé reality poválečného rozdělení Evropy. Jistě, vnímám složitost tehdejšího vývoje. Nehodlám sklouznout ke zlehčování tragédií lidských osudů, zmařených lidských životů i lidských ambicí té doby. Přitom vím, že k těmto událostem došlo prakticky se souhlasem Západu, přesněji amerického prezidenta Johnsona.

Spojené státy byly tehdy zaměstnány právě válkou ve Vietnamu a jejich hlavní problém byl, jak z ní vycouvat. A západoevropské vlády? Ty měly obavy jak z možné destabilizace Evropy, tak i z možného oslabení soudržnosti Severoatlantické aliance, neboť záruku poválečné stability spatřovaly v respektování rozdělení Evropy na dva bloky s nukleární rovnováhou.

Rozhodující objektivní podmínkou pro vývoj směrem k uvolňování mezinárodního napětí a rozvíjení vztahů spolupráce mezi státy rozdílného zřízení byla postupující změna v mezinárodním poměru mírových sil. Nelze pominout ani to, že u stále většího počtu realisticky uvažujících představitelů kapitalistických zemí zaznamenáváme tendenci příklonu k politice uvolňování a rozvinutí vztahů se socialistickými zeměmi. Přitom zde působila specifika jednotlivých kapitalistických zemí a jejich politiků.

V celkovém procesu uvolňování mezinárodního napětí měly však stále zvláštní význam vztahy Sovětského svazu a Spojených států, jejichž představitelé dospěli k poznání, že v jaderném věku neexistuje jiný základ pro rozvíjení vztahů mezi státy rozdílného zřízení kromě mírového soužití.

Zejména pak americký prezident Richard Nixon a jeho poradce Henry Kissinger vyznávali heslo: „od konfrontace k jednání“. Na Nixona pak navázal i jeho nástupce Gerald Ford, který na tuto pozitivní linii navázal v listopadu 1974 při setkání s L. I. Brežněvem ve Vladivostoku.

A pak se uskutečnila i Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Účastnilo se jí 35 států, tedy všechny evropské státy, kromě Albánie. Účastnily se také dva mimoevropské státy: USA a Kanada.

Uvedená konference a její Závěrečný akt znamenaly nejvýznamnější součást procesu uvolňování mezinárodního napětí a uplatňování mírového soužití rozvíjeného z iniciativy společenství socialistických zemí v celém poválečném vývoji mezinárodních vztahů. Uzavíraly etapu vývoje po druhé světové válce, v níž převládaly rysy studené války, a otvíraly perspektivu dalšího pokroku v přestavbě systému mezinárodních vztahů v zájmu všech národů.

A tak otázka „lidských práv“ začala znovu nabývat na významu. Země sovětského bloku se je pak podpisem helsinského protokolu zavázaly rovněž dodržovat.

Disidentská hnutí, která poukazovala, jak komunistické režimy lidská práva přes svůj závazek údajně stále porušují, vrátila do hry zásadní otázku. Co má přednost? Státní suverenita, nebo „obhajoba lidských práv“? A je starost o dodržování lidských práv vměšováním do vnitřních záležitostí suverénních zemí?

Blokové rozdělení světa však nadále trvalo. Dokladem toho je i intervence Sovětského svazu v Afghánistánu. Rychlá úmrtí tří generálních tajemníků Komunistické strany Sovětského svazu vedla následně k tomu, že se politbyro rozhodlo zvolit do čela státu výrazně mladšího  M. S. Gorbačova. V čele Sovětského svazu, alespoň podle zasvěcených, se ocitl „idealistický Rus bez zkušeností jak s mezinárodní politikou, tak s fungováním státu.“

Gorbačov možná věřil tomu, že jisté neduhy Sovětského svazu vyřeší více svobody a ekonomické reformy. A aby umožnil průchodnost reforem, zlomil centrální moc komunistické strany, čímž přivedl zemi do chaosu. Navíc uvěřil Ronaldu Reaganovi, že Spojené státy přechodnou slabost Sovětského svazu nezneužijí.

Studená válka pak skončila v prosinci 1989 na Maltě společnou deklarací Gorbačova a nedávno zesnulého prezidenta George Bushe staršího. Ten ovšem na rozdíl od Reagana žádnými ohledy na Gorbačova netrpěl. A tak na schůzce se rozdávaly jako suvenýry úlomky Berlínské zdi.

Při jednání o sjednocení Německa dostal Gorbačov od ministra zahraničí Spojených států Bakera slib, že se infrastruktura Severoatlantické aliance nerozšíří „ani o píď“.

Když chtěl Gorbačov další záruky, Bush je odmítl. Kancléři Kohlovi pak sdělil, že je to o penězích. Ten si poté souhlas Gorbačova se sjednocením Německa koupil za 15 miliard marek pomoci reformami narušenému sovětskému hospodářství.

V roce 1992 se Sovětský svaz rozpadl. Spojené státy okamžitě vyrukovaly s novou strategií. Podle ní bylo třeba využít příležitosti a vypořádat se s těmi režimy, které se opíraly v čase studené války o Sovětský svaz.

Ti, kdo po desetiletí vykládali vznik Severoatlantické aliance jako reakci na sovětské nebezpečí (např. v prosinci 1957 po vypuštění sovětské družice na oběžnou dráhu), všichni ti, kdo by rádi zapomněli, že Varšavská smlouva byla odpovědí na americkou remilitarizaci postfašistického Německa, si snadno našli nová hesla. A ochotní evropští spojenci amerických vlád po celá 90. léta minulého století neudělali nic, aby expanzi aliance zabrzdili nebo aspoň tlumili.

Doktrína „preventivního“ užívání síly a hrozby silou, kterou od druhé poloviny 90. let 20. století Severoatlantická aliance aplikuje a ke které se veřejně přihlásila, je flagrantním porušením mezinárodních úmluv a základních principů mezinárodního práva. Troufám si tuto doktrínu označit za přímý útok proti Spojeným národům a Radě bezpečnosti.

A Česká republika a její postkomunistický pravdoláskařský atlantismus? Ta 13. listopadu 1998 hlasovala v OSN proti návrhu rezoluce Nová agenda: Svět bez jaderných zbraní. Členství České republiky v Severoatlantické alianci se pak stalo v roce 1999 realitou.

Ještě nedozněl cinkot číší šampaňského na Pražském hradě na oslavu zatažení České republiky do euroatlantické aliance a už se stalo – prakticky po několika dnech – to, co česká pravice vyhlašovala za nesmyslné. Skončila éra poválečného míru v Evropě a byla rozpoutána válka. Hrubá, agresivní válka Severoatlantické aliance, velmocí vybavených nemodernější technikou, proti Jugoslávii, tedy proti poměrně malému státu velikosti přibližně České republiky.

Smutně proslulý telefonát z Bruselu, který přiměl tehdejšího předsedu vlády Miloše Zemana v březnu 1999 k mimoparlamentnímu souhlasu s bombardováním Bělehradu, byl exemplárním dokladem ztráty suverenity České republiky, která se stala členem NATO.

Situace na Balkáně byla a je složitá. Česká vláda se však neměla nechat zatlačit do kouta nesmyslným argumenty typu „kdo nesklapne podpatky a nedrží hubu a krok, je pro Miloševiče, pro genocidu, je proti Severoatlantické alianci a proti svobodě a demokracii“. Někde jsem přečetl myšlenku, že prý snad jenom blbec, když udělá chybu, následně tvrdí, že to byla jeho povinnost. A snaží se prý dokázat, ať to stojí, co to stojí, že žádné jiné řešení nezbývalo.

Podlézavost tehdejší české vlády ke Spojeným státům, vazalská vstřícnost vůči jejich zájmům byla vskutku bezmezná. Pro uplatnění amerických zájmů jsou prý dobré veškeré prostředky. Rozbombardování nemocnic, škol, bytů, mostů, napadení velvyslanectví Čínské lidové republiky, zničení suverénního balkánského státu i vyvražďování Srbů.

Česká republika prý při této zkoušce způsobilosti pro Severoatlantickou alianci obstála. To však nebylo vyznamenání. Byla to obžaloba.

Někteří „představitelé suverénního českého státu,“ pravicoví poslanci dokonce oživili Havlův návrh, aby ministryně zahraničí Spojených států Albrightová, tedy ta, která nesla přímou vinu za prolévání krve nevinných lidí na Balkáně, byla navržena na českou prezidentku. S podobným projevem servility k velkému bratrovi jsem se do té doby nesetkal.

V České republice tehdy věci zašly až příliš daleko. Tradice mírové polity, kterou se vyznačoval někdejší československý stát, ležely v troskách. Naše vlast, která se pyšnila a pyšní velkými mírotvorci, jako byl Jiří z Poděbrad, J. A. Komenský, která zrodila velké umělce, kteří svůj talent zasvětili zápasu za svět bez válek, a dala novodobé civilizaci Jaroslava Haška, Karla Čapka, Vladislava Vančuru, se v několika desetiletích změnila v pilíř amerického a severoatlantického militarismu.

V pokřiku „Na Bagdád“, který koncem roku 2002 zazněl nejen z Pražského hradu, ale i ze Strakovky, však něco zoufale chybělo. To, co Haškův Švejk dělal s promyšlenou, hranou blbostí, mysleli ti, kdo tehdy vládli v českém státě, smrtelně vážně. Kabinet tehdejšího premiéra Vladimíra Špidly tak s neuvěřitelnou ignorancí obětoval české národní zájmy, odhodil humanistické tradice našich národních dějin. Bylo to ostudné a je to i dnes neomluvitelné. Bylo to v hrubém rozporu s tehdy platným zákonem na ochranu míru, který jasně říkal: „Kdo se pokusí rozrušit mírové soužití národů tím, že podněcuje k válce, válku propaguje anebo válečnou propagandu jinak podporuje, dopouští se trestného činu proti míru“.

V listopadu 2002, v předvečer pražského jednání reprezentací a generality Severoatlantické aliance, v předvečer hrozící americké války proti Iráku už bylo možné s jistotou říci, že právě ti největší pesimisté, kteří se tenkrát, v době mediálně šířených iluzí takřka nedostali na stránky tisku a na televizní obrazovky, byli pravdě nejblíže.

Mnozí se pak alespoň pobavili pozoruhodnými myšlenkami, které tehdy vyslovil v Praze americký prezident George Bush. On totiž zcela vážně tvrdil, že Severoatlantická aliance vznikla v roce 1949 kvůli Varšavské smlouvě, která, jak je všeobecně známo, byla založena v květnu 1955. Americký prezident G. Bush byl však jiného názoru. Nejdříve prý vznikla Varšavská smlouva a poté Severoatlantický pakt.

Škoda, že z několika set svých poradců si nevzal s sebou alespoň průměrně vzdělaného učitele dějepisu ze základní školy, který by mu třeba v letadle řekl, jak to doopravdy bylo a jak ta posloupnost vlastně vypadá.

V každém případě však mocenské elity supervelmoci, která zvítězila ve studené válce, vládnoucí vrstvy Spojených států amerických, vnímaly zánik bipolarity jako uvolněný prostor pro vlastní politickou, ekonomickou a vojenskou expanzi.

Někdejší prezident České republiky Václav Havel na sklonku své politické kariéry nám stačil prozradit, že cílem Severoatlantické aliance má být vytlačení Ruska z Evropy do Asie. Po svých někdejších výzvách k humanitárnímu bombardování, po vyloženě militaristických postojích k řešení problému Afghánistánu a Iráku dospěl Havel k tvrzením, že končí suverenita států a národů. Také díky Václavu Havlovi je zcela zřejmé, proč trvalý mír a demokratická bezpečnostní architektura Evropy a světa nemohou být založeny na existenci agresivního paktu.

Ne, to už není vojenská a politická organizace skutečně rovnoprávných členů, ale „cizinecká legie“ Spojených států amerických. Vždyť Severoatlantické alianci přiřkly Spojené státy americké jedinou politickou roli: prosazovat americké zájmy ve světě.

„Ví bůh, že nejsem nějak levicově zaměřenej,“ prohlásil v srpnu 2003 známý hudební skladatel Vladimír Franz, „ale to, co se děje na Blízkém východě, je imperiální válka. Přesně taková, o jakých jsme se učili v dobách totality. Člověk se tomu smál. Bavil se karikaturami tlustých Američanů s doutníkem a v cylindru, a ono to válečné běsnění a ryk jsou téměř do takové karikatury dnes vyhnané. Američané ukazují učebnicový imperiální přístup k naftě“.

Ano, právě o tom byla invaze do Iráku, jejímž výsledkem jsou čtyři miliony uprchlíků, statisíce mrtvých Iráčanů, desetitisíce zmrzačených amerických vojáků i neuvěřitelný sesuv do chaosu a války v celém regionu.

A tak spisovatel Kurt Vonnegut ve své knize Muži bez vlasti přímočaře napsal: „Před mnoha lety jsem byl tak naivní, že jsem věřil, že se ještě můžeme stát tou humánní a rozumnou Amerikou, o které snilo tolik příslušníků mé generace… Teď už ale vím, že není sebemenší naděje, že by Amerika mohla být humánní a rozumná.“

Kurtu Vonnegutovi rozumím. Vždyť legitimizujícím principem bombardování Srbska bylo zamlčení teroristických metod kosovských separatistů. A okupace Iráku? Ta byla legitimizována lží o zbraních hromadného ničení. Navíc lidská práva zde byla mrzačena, protože z nich bylo vyříznuto právo na plné občanství, do něhož patří i právo na lékařskou péči, dostupné vzdělání a sociálně důstojnou existenci.

A tak americký unipolarismus, egocentrická vůle ke světové jedinovládě, se staly tím paklíčem, kterým dnes Spojené státy odemykají a zamykají postbipolární svět.

A zahraniční politika České republiky? Ta plně respektuje hegemonii amerických jestřábů. Ano, od vstupu České republiky do Severoatlantického paktu uplynulo již 20 let. Za tu dobu se toho odehrálo dost, aby bylo možné poměřovat očekávání se skutečností, slova a proklamativní závazky s činy. Proto je nezbytně nutné a pro mezinárodní společenství životně důležité, aby každý krok Severoatlantického paktu a Spojených států na mezinárodní scéně byl objektivně analyzován a přinejmenším hlasitě pojmenován.

A také je nutné kategoricky odmítnout scestné představy planetárních magorů o tom, že problémy a rozpory současného světa není nutné složitě řešit a překonávat, ale že je lze rozbombardovat.

Ano, moje představa o spolupráci národů Evropy i světa je jiná než cíle těch, kdo tak rádi usměrňují mezinárodní vztahy bombardováním a hrozbami použití síly. V tom se shoduji s mírumilovnými lidmi nejen v České republice, ale na celém světě.

A co je třeba v návaznosti na tyto skutečnosti dělat? Především vyvracet lži a ukazovat skutečné počátky věcí i jejich kontext.

Je přece všeobecně známo, že ve světě je dnes v pohybu 56 milionů migrantů. Pravdou také je, že 790 milionů lidí ve světě žije pod hranicí životního minima. Kdo za to může? A kde jsou reálné příčiny tohoto stavu?

V odpovědích na tuto otázku se nejčastěji objevuje pojem válka. Ovšem za tu či onu válku někdo může a my musíme být natolik radikální, že veřejně prohlásíme: „Ano, za tuto válku můžete vy“. Nic na tom nemění skutečnost, že tito grázlové sedí ve Washingtonu, v Bruselu, případně v Praze.

Mělo by nám jít o to, aby se zločiny, které Severoatlantická aliance páchá zejména na Středním východě a v severní Africe, přestaly opakovat.

Vždyť uměle či propagandisticky vytvořené většiny, které jsou oporou současného Severoatlantického paktu, jsou jen dočasné. Jednou zvítězí sociální a mírové zkušenosti, které mnozí levicoví intelektuálové vidí už před sebou. Ta doba možná přijde později, než se jim zdá, ale určitě přijde.

Proto je třeba už dnes nekompromisně prohlašovat: Ne diktát silných vůči slabým a bohatých vůči chudým, ale všeobecný respekt k Chartě OSN a principům mezinárodního práva je východiskem k efektivnímu a perspektivnímu řešení rozporů a konfliktů současnosti.

Ať nikoho nemate, že ti, kdo rozpoutávají válečné konflikty, se zaklínají nejvznešenějšími úmysly. Není to nic nového. Také viníci dvou světových válek, které v  uplynulém 20. století zvlášť krvavě poznamenaly Evropu, tvrdili, že jim jde o bezpečnost a mír.

Zároveň si musíme říct, že máme-li obstát v dobách, které jsou zcela nové, které nesnesou žádné analogie, pak musíme trvat na našich základních hodnotách, kterými jsou práce, bezpečnost a mír. Proč? Protože bez ohledu na hru slov to, čeho jsme dnes svědky, není nic jiného než z řetězu mírového a sociálního státu utržený kapitalismus. A to je pádný důvod k tomu, abychom pokračovali ve vytváření nové protikapitalistické kultury zaměřené proti destruktivnímu neoliberalismu a moci světových kapitálových a vojenských institucí, jakými jsou Mezinárodní měnový fond, Světová banka a především Severoatlantický pakt. Nechť nás na této cestě provází prostá lidská solidarita a sounáležitost, úcta k odkazu našich předchůdců a odpovědnost k budoucnosti, což jsou hodnoty, které právě s časem nabývají na ceně.