Absolvovala jsem koaliční jednání, které zase nebylo jednoduché. Věřte mi, že je těžké nevybuchnout, když chcete hájit co nejspravedlivější přístup k rodičáku či důchodům, ale u partnerů narážíte na chladnokrevné reakce, za něž by se ani starý dobrý „bubák“ Kalousek nemusel stydět. Je dost únavné opakovat jiným politikům, že senioři, rodiny s dětmi, samoživitelky či zdravotně postižení si rozhodně na vysoké noze nežijí. Je to často jako hučet do dubu…
Přitom když se chce, všechno jde. Včetně důstojného rodičáku a penzí. O rodičáku ještě povedeme diskusi, jisté ale je, že poroste. Jsem ráda, že pan premiér v záchvatu dobrosrdečnosti nespokojeným rodičům slíbil, že ani děti narozené před prvním lednem 2020 nepřijdou zkrátka. Sama jsem zástupce rodičů ujistila, že budu bojovat, aby na rodičák dosáhli i ti s dětmi do čtyř let. Nezapomínejme kvůli rodičáku ale ani na další významná prorodinná opatření, jako jsou dětské skupiny a flexibilní úvazky v práci.
U důchodů už máme v koalici jasno. Z toho jsem šťastná jako blecha. Od ledna 2020 vzrostou o 900 korun. Tuto částku tvoří průměrné navýšení o 700 korun plus pevná částka, kterou přidáme všem důchodcům bez ohledu na to, jaký důchod mají. Chci totiž, aby důchody byly nejen důstojné, ale aby zde existovala i solidarita. Senioři si to za celoživotní dřinu zaslouží. Máme vůči nim dluh a ten musí být splacen stůj co stůj.
Také tady ale platí, že penze nejsou všechno. Zvýšenou pozornost si například zaslouží sociální služby včetně terénních a ambulantních. Je spousta lidí, kteří jsou na nich závislí, a přesto se nemůžou spolehnout, že je ošetřovatelka přijde zvednout z postele i o víkendu. Připlácejí si potom soukromou péči nebo jsou odkázáni na charitu. Jenže pomoc by měla přijít v první řadě od státu. Copak jsme tak krutí, abychom si mysleli, že člověk má pro stát cenu, jen dokud pracuje a platí daně? To je přece šílené!
Jsou však i další věci, které ztrpčují seniorům život. Z venkova například mizí lékárny. V republice je 80 obcí s více než dvěma tisíci obyvateli, které nemají lékárnu. To je opět problém především pro seniory a pro spoluobčany s fyzickým postižením. Jsem přesvědčená, že lékárna stejně jako ordinace lékařů, školy, obchod či pošta patří do každé větší obce. Těší mě, že u pošt se sociální demokracii a ministrovi vnitra Honzovi Hamáčkovi daří držet jejich síť, přestože zprava se pořád ozývají zběsilé výzvy k privatizaci.
Lidé jsou v této zemi vedeni k tomu, aby obraceli každou korunu v ruce dvakrát. Pravice od ODS po ANO navíc razí zásadu, že je nutné někde škrtat, aby se jinde mohlo přidat. Od minulého týdne však víme, že bankám a spořitelnám v ČR loni stoupl čistý zisk na 82,1 miliardy korun. Je to nejvíc v historii! Nejsem nepřející, ale byla bych ráda, kdyby z toho také něco měli tuzemští střadatelé. A pokud možno víc než jen ohlodané kosti. Ať mi nikdo nevykládá, že není prostor pro bankovní či sektorovou daň, která by zvýšila příjmy státního rozpočtu. Stejně tak odmítám rezignovat na boj proti daním odváděným v rájích vzdálených české jurisdikci. Prosazuji též vyšší zdanění dividend. To současné, patnáctiprocentní, je nedostatečné. Český statistický úřad přitom nedávno uvedl, že zahraniční vlastníci českých firem si loni ze svých zisků v ČR rozdělili na dividendách skoro 294 miliard korun.
Rovněž jsem si všimla průzkumu, který zjistil, že 70 procent občanů pokládá za důležité placení daní firem v České republice a že podle 90 procent by placení daní v ČR mělo být zásadním kritériem, aby firmy dosáhly na státní podporu. 92 procent respondentů potom zmínilo podmínku vytvoření nových pracovních míst. Snad si to přečetli i na ministerstvu průmyslu a obchodu…
Naopak mne nepotěšilo zjištění, že tuzemské firmy letos plánují navyšovat mzdy jen v průměru o 4,8 procenta. Loňské číslo 5,4 nebylo bůhvíjaké, ale každopádně lepší. ČSSD vedle tlaku na důstojnou minimální mzdu, za níž se vyplatí pracovat, bude dál trvat na navyšování platů státních zaměstnanců, které by se mělo posléze odrazit i v soukromém sektoru.
Chci ale ještě zmínit tři události, které mne nabily v tomto týdnu optimismem. Modrou barvou, a to i v oknech Ministerstva práce a sociálních věcí, jsme si připomněli obtížný život autistů. Je dobře, že už toto onemocnění není tabu a že lidé, kteří jim trpí, ztrácejí nálepku podivínů. Kromě toho každý jsme něčím zvláštní, divný, jiný a každý patříme k nějaké menšině. Už proto není důvod dívat se na druhé skrz prsty.
Mým rodným Uherským Hradištěm ale i dalšími městy v České republice (namátkou Prahou, Ostravou, Českými Budějovicemi či Louny) zase prošel první pochod proti týrání dětí. Kdykoli se o nějakém takovém případu dozvím, otřese to mnou hlavně jako matkou. A jsem moc ráda, že společnost přestává být k tomuto jevu netečná.
Starostí o slabé a neprivilegované se vždy vyznačovala sociální demokracie. Slavíme její 141. narozeniny. S přáteli jsme si to na pivu ve slavné pivnici U kaštanu připomněli už ve čtvrtek. Když naši předci bojovali za osmihodinovou pracovní dobu, rovné volební právo či zrušení dětské práce, určitě také od předchůdců pánů Babišů a Fialů slýchali, že mají přehnané nároky, příliš rozhazují a málo myslí na ekonomické dopady. Jenže pro sociální demokraty jsou lidi na prvním místě, a to po celý rok, nejen když se spustí drsné marketingové kampaně.
I dnes platí, že spokojení zaměstnanci, spokojení penzisté a spokojené rodiny dávají dohromady spokojené občany, kteří věří státu a demokracii. A je-li země stabilní, těží z toho i podnikatelé. Proto také za žádných okolností nechceme šetřit na lidech.
Přeji vám příjemný týden a co nejméně aprílového počasí i aprílových nálad politiků.
