dovolte mi taky ještě vystoupit ve třetím čtení, resp. při hlasování o vratce ze Senátu k tomuto bodu, který před sebou máme. Je takové známé úsloví, které se týká komunistické strany, které říká: Co slovo, to lež, co čin, to zločin. A já si myslím, že ono to platí do dnešních dnů a platí to i v případě tohoto návrhu, který máme dnes opět před sebou před hlasováním. Protože když se podíváme do důvodové zprávy, nevím kolik ctěných poslankyň a poslanců tu důvodovou zprávu skutečně četlo. A v té důvodové zprávě se píše o tom, že tento předkládaný návrh zákona předpokládá zdanění finanční náhrady jako jediný možný krok vedoucí k tomu, aby finanční náhrada ve svém konečném důsledku byla přiměřená.

Nikde se v té důvodové zprávě však nedočteme, co to je ona přiměřenost. Byla tady slibována ze strany pana premiéra, paní ministryně financí analýza, která měla údajně říci, o kolik byly ty náhrady nepřiměřené. Paní ministryně financí dokonce říkala, že tu analýzu mají na Ministerstvu financí. Když se po ní poslanci začali oprávněně ptát, tak analýza najednou po 14 dnech se ukázala, že není. Za situace, kdy tady část zákonodárců předkládá návrh, kde se tak často zaklíná slovem přiměřenost, ale nikde si tato vládní koalice, ani navrhovatelé z řad komunistů nedali tu práci, aby prokázali argumentačně řečí čísel to, o kolik ta nepřiměřenost tedy je. A zdali tedy to navrhované zdanění 19 % tedy odpovídá oné vyřčené nepřiměřenosti.

Je také zajímavé dále číst důvodovou zprávu z pera komunistických poslanců. Je tady vždycky ta povinná část, kterou jako zákonodárci vyplňujeme, když předkládáme naše návrhy, a je tady soulad s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Tady předkladatel píše: Předkládaný návrh zákona není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, ani neodporuje mezinárodním smlouvám, kterými je Česká republika vázaná, narovnává zcela zjevně rozpor mezi dvěma zákonnými normami upravujícími oblast předmětu daně. Taktéž při souladu s právem Evropské unie, předkladatelé opět píší, že"tento návrh není v rozporu s předpisy Evropské unie. A zhodnocení dalších dopadů - zde předkladatelé uvádějí: Předkládaný návrh zákona nezasahuje do podnikatelského prostředí. Nepřináší žádné dopady na životní prostředí, ochranu a tak dále. Jak může seriózní zákonodárce předkladatel říci, že tento návrh je v souladu s ústavním pořádkem?

Jak může říci, že tento návrh nezasahuje do podnikatelského prostředí? Vždyť církve a náboženské společnosti, kterých se toto nemravné dodatečné zdanění toho, co bylo ukradeno a nemohlo být vráceno, týká, jsou dost často také podnikatelskými subjekty v mnoha oblastech podnikání. Je vidět, že tady je opravdu důvodová zpráva o odůvodnění novely tohoto zákona naprosto flagrantně odfláknutá a vůbec se ti zákonodárci, kteří to předkládali, i vláda, která to podpořila, a vládní koalice, která to podporuje, i poslanci, kteří pro to hlasovali, na tyto podklady nedívali, jinak by prostě pro toto nemohli hlasovat.

Já si tady dovolím uvést a ocitovat některé části odborného posudku Právnické fakulty Masarykovy univerzity z Brna, kde tento odborný posudek, který je přílohou našeho sněmovního tisku, říká: Vychází se z toho, že zákon o majetkovém vyrovnání uznal odebrání původního majetku církvím jako majetkovou křivdu a že daný majetek byl původně ve vlastnictví církví. Zákon o vyrovnání neakceptoval výklad, že církevní majetek má zvláštní povahu a že stát má vůči tomuto majetku určitá práva, především ve vztahu ke katolické církvi, jakožto původní státní církvi, kdy stát měl vůči tomuto majetku práva vycházející zejména z původních patronátních práv. Zákon o vyrovnání je platnou součástí právního řádu a musí být respektován, jeho ústavnost byla potvrzena Ústavním soudem. Stát nemá ústavní povinnost k restitucím majetku zabaveného v době komunistického režimu. Pokud však restituční zákony přijme, vzniknou majetkové nároky, které stát jednostranně nemůže rušit, ani snižovat, protože vznikne majetkové legitimní očekávání oprávněných osob, které má ústavní ochranu. Smlouvy o vyrovnání mezi státem a církvemi jsou povahou soukromoprávní smlouvy analogické se smlouvami o narovnání vzájemných práv a povinností. Stát přistoupil na naturální a finanční restituce a církve se vzdaly svých majetkových nároků. Samotný zákon o vyrovnání podřazuje smlouvy s církvemi pod režim občanského zákoníku, pokud sám nestanoví jinak. Církevní restituce jsou významným politickým tématem. Jak tady hovořil kolega Luzar, dovolím si drobnou odbočku, mluvil o rozdělení společnosti. Ale já si nepamatuji, že by v roce 2005, 2006, 2008, kdy se tady řešila otázka církevních restitucí, byla společnost na tomto tématu rozdělena. Dokonce ještě před rokem a půl, když se tomuto tématu věnovaly průzkumy veřejného mínění, tak toto téma řešilo pouze 20 % společnosti. Společnost toto téma po čtyřleté vládě Bohuslava Sobotky brala jako téma uzavřené. Ale byly součástí politické diskuse i po přijetí zákona o vyrovnání, kdy některé politické strany usilovaly o jeho zrušení skrze Ústavní soud a nebo o jeho změnu. Politické debaty ožívaly i s tím, že církve podávaly žaloby na určení vlastnictví státu u majetku v držení krajů a obcí, aby tak tento majetek spadl do naturální restituce. V případě krajů tyto návrhy stáhly, v případě obcí v nich pokračují. To však samo není porušením smlouvy, protože o určení státního vlastnictví rozhoduje soud jakožto státní, ne církevní orgán, a ten je při svém postupu vázán platným právním řádem. Pokud soud vysloví, že majetek patřící státu, a tedy nepodléhá naturální restituci, byl v držení obce, ať se nám to líbí, či nikoliv, neoprávněně, což nelze dávat k tíži církvi.

Pochybnost vyvolávají též některé kroky církve samotné v souvislosti s restitucemi, například když Opatství na Starém Brně přišlo o vlastní správu a chopila se jí pražská provincie augustiniánů, která původně o opatství nejevila zájem, dokud nezískalo nárok na restituci majetku. Tyto okolnosti jsou zdrojem politické diskuse, ale ne zdrojem právního řešení již vzniklých nároků církví podle zákona o vyrovnání. Je základní funkcí státu vybírat daně na své výdaje. V oblasti daní má suverenitu a může během času měnit složení i výši daní. Ústavnost takovéhoto postupu byla prokázána v případě změny zdanění solární energetiky. Zde šlo o případ, kdy stát přímo nebyl výrobcem solární energie, zdaněním tedy nevstupoval do soukromoprávních smluv již uzavřených a zdanění bylo zdůvodněno podstatnými změnami na trhu s elektrickou energií a podstatnou změnou výše nákladů na zřízení solárních elektráren. Tyto důvody byly uznány jako legitimní pro daňové změny. Daně však nemohou být zneužity a nemohou například vést k faktickému vyvlastnění.

Stát může v oblasti daní určité věci preferovat, nebo určité věci ekonomicky formou daní znevýhodňovat, nelze však daní užít neústavním způsobem k zákazu určité činnosti, nebo likvidaci majetku, například stoprocentní nebo ještě vyšší daňové sazby. Proto například Ústavní soud neuznal zavedení padesátiprocentní daně na státní podporu stavebního spoření za rok 2010, kterou vyhodnotil tak, že stát zneužil daňové zákonodárství pro faktické snížení státní podpory, když obecná sazba daně z příjmu byla 15 %. Ústavní soud tehdy uvedl právní závěr, že předmětnou daň je třeba v rámci přezkumu ústavnosti považovat nikoliv za daň, nýbrž za změnu právního nároku se promítá do ústavních kritérií pro její posouzení. Slouží-li určité ústavní principy a základní práva k ochraně jednotlivce před zásahem ze strany veřejné moci, nemůže míra této ochrany být v jednom ze dvou srovnatelných případů nižší jen z toho důvodu, že zákonodárce použil pro stejnou regulaci odlišné označení. Legitimitou pro mimořádné změny v oblasti daní jsou mimořádné události, například hrozící krach státu může vést k zásadním daňovým změnám. Pokud budou tyto změny obecné a dopadnou na všechny plátce daní, bude legitimní i zdanění konkrétní úzké skupiny církví. Pokud však je významná daňová změna přijímána pro nesouhlas nové politické reprezentace s původním rozhodnutím předchozí demokratické reprezentace a míří na faktické snížení smluvních povinností státu, jde o postup nelegitimní.

Stát je ve dvojím postavení - jednak působí jako vrchnostenský subjekt, který daně ukládá a vybírá a zpravidla je jejich příjemcem, ovšem také se jako právnická osoba podílí na činnostech, které jsou daněmi zatíženy. Přitom je správné, aby stát v soukromoprávních vztazích nezneužíval svého vrchnostenského postavení. Toto dvojí postavení státu se projevuje i v oblasti vyrovnání vztahů s církvemi, kde stát ve vrchnostenské pozici jako zákonodárce přijal zákon nabízející církvím určitý způsob vyrovnání a následně stát jako právnická osoba uzavřel s církvemi smlouvy, kde jsou si smluvní subjekty rovny. Pokud církev takovou smlouvu uzavřít chtěla, jeho postavení tvůrce daňových zákonů tedy není závislé od dopadu těchto zákonů na jeho povinnost plnit podle smluv o vyrovnáními s církvemi. Ke zdanění finanční náhrady dochází proto, že nová reprezentace státu není spokojena s původním rozhodnutím vlády a parlamentu při vyrovnání s církvemi v roce 2012 a zdá se jí vyplacená částka nepřiměřeně vysoká, což plyne z obecné části důvodové zprávy návrhu zákona. To plyne i ze souhlasného stanoviska vlády a Ministerstva financí k návrhu posuzovaného zákona. Dovolím si jenom doplnit, že například stanovisko Ministerstva kultury v této věci bylo negativní.

Navrhovatelé i vláda přiznávají, že motivací k přijetí zákona je věcný nesouhlas s původní výší finanční náhrady. Tato náhrada je brána jako paušální. Na její výši mohou být rozdílné názory z hlediska věcné správnosti. Paušálnost náhrady v sobě z povahy věci zahrnuje určitou míru neurčitosti při jejím stanovení, kdy církevního majetku, za který je vyplacena finanční náhrada, je značné množství. Mnohdy se jedná o pozemky, které dříve byly zemědělskou půdou, nyní se však nacházejí v zastavitelném území a mají charakter stavebních pozemků. Z hlediska právního je rozhodující, že s paušální částkou stát souhlasil zákonem i ve smlouvách o vyrovnání s církvemi. Církvím vznikl majetkoprávní nárok, byť ještě není zcela splatný, a mají legitimní očekávání, že v době splatnosti jim postupně budou částky vyplaceny ve smluvené výši.

Změna politického složení Parlamentu ani vlády není legitimním ústavně akceptovatelným důvodem pro změnu majetkových pohledávek osob, včetně církví vůči státu. Samotní navrhovatelé a vláda přiznávají, že pravým důvodem zdanění nejsou změny v daňové politice státu, ale věcný politický nesouhlas s výší paušální finanční náhrady. Protože vláda nemůže dosáhnout změny smlouvy bez souhlasu s církvemi, využívá se vrchnostenské úpravy zdanění jako cesta, jak dosáhnout faktické změny výše peněžité náhrady. Taková motivace státu pro úpravu daní, tedy jako nástroj soukromoprávní výhody formou daňové politiky, je ústavně právně nelegitimní. Církvím uzavřením smluv o vyrovnání se státem vznikl právní nárok na finanční náhradu v určité výši. A kdyby ji stát zaplatil ihned, nebyla by zdaněna. Církve tedy byly v legitimním očekávání, že stejné daňové podmínky budou platit po celou dobu splácení finanční náhrady. Vláda i Parlament můžou v průběhu času změnit svou vůli. Pokud však na základě původního rozhodnutí vlády vznikly soukromoprávní smlouvy, nová vláda je nemůže jednostranně zrušit či změnit. Je pak nepřípustné tohoto cíle dosahovat cestou vrchnostenského působení státu v rámci jeho působnosti tvůrce práva včetně práva daňového.

Obsah vyrovnání s církvemi se skládá z naturální restituce, finanční náhrady, úročení finanční náhrady a snižující se příspěvek státu. Návrh zákona se týká zdanění finanční náhrady včetně jejího úročení. Restituce majetku není příjmem, ale obnovením původní majetkové podstaty. V případě naturální restituce jde o vrácení věci. V případě finanční restituce jde o nahrazení v penězích. Byla-li věc odebrána protiprávně státem, což stát zákonem o vyrovnání uznal, je v rozporu s principem právního řádu státu vrácení takového majetku zdaňovat. Ani v případě jiných restitucí jako soudní rehabilitace, mimosoudní rehabilitace, zemědělské a jiné restituce, nebo jiného návratu protiprávně odňatého majetku, například vrácení odcizené věci, není restituce majetku zdaňována. Finanční náhrada je vyplácena za církvi odňatý majetek, který však již není ve vlastnictví státu, ale československý stát jí v roce 1991 chtěl zachovat možnost jeho vydání církvím, a proto blokačním paragrafem zákona o půdě znemožnil jeho převedení na jiné subjekty. Pokud k tomuto převodu došlo, bylo tak činěno v rozporu s kogentním zákonným ustanovením. Je nutno říci, že v procesu restitucí fyzických osob, nebo i sportovních organizací vydávaly věci v naturální restituci nejen stát, ale i ostatní povinné osoby, obce, státní podniky, družstva atd. To, že stát namísto naturální restituce od nestátních osob, na které přešel původní majetek církví, vyplatil peněžní náhradu, je dobrodiním státu ve prospěch těchto ostatních osob.

Dovolím si tedy již dále nečíst podrobnou zprávu expertů na právo z právnické fakulty, kdy mnoho z těchto lidí působilo na Ústavním soudě, nebo tam působí doteď v různých pozicích, třeba i asistentů ústavních soudců, ale závěr této zprávy, milé kolegyně, kolegové, zní zcela jasně: Zdanění finanční restituce, vlastní finanční náhrady, je neústavní. Prosím pěkně, podobných odborných posudků od ostatních právnických fakult v České republice máme k tomuto sněmovnímu tisku vícero. Nevím, kdo z vás se obtěžoval si tyto argumenty přečíst. Ty argumenty jsou podle mě věcné, pádné a jasné. A pokud chceme dělat legislativně zákonodárný proces ve svobodném demokratickém státě, státě, který je předvídatelný, a nejsme před rokem 1989, pak si myslím, že zodpovědný zákonodárce nemůže zvednout ruku pro takovýto krok s odůvodněním, jak někteří mimo tento sál říkají, však on to spraví Ústavní soud. Tak to určitě zákonodárce legislativní proces ve vyspělé demokratické zemi fungovat nemůže a nesmí. Myslím si, že by také stálo za to, aby ti, kteří tady mluví o té nepřiměřenosti, z řad komunistických poslanců, a mají tak ambici mluvit o tom, že chtějí tady křivdou v uvozovkách něco narovnávat, by případně také řekli a přihlásili se ke křivdám, které spáchali oni po roce 1945, po roce 1948, nejenom majetkových, ale i těch lidských osudů, a měli se snažit třeba o finanční vyrovnávání. Takovou snahu jsem tady nezaznamenal.

Takže prosím pěkně, kolegyně, kolegové, zvažte opravdu věcnost argumentů, které jsem tady uváděl já, ale i mnozí předřečníci, ty argumenty, které zaznívaly v rozpravě na půdě Senátu, kdy i senátoři za ČSSD argumentovali nikoli politicky, ale věcně, s nadhledem, která má patřit zákonodárcům, a odmítli tento návrh z komunistického pera.

Děkuji vám za pozornost.