Už když vyrazím od domu, zažívám první nepříjemnost u poměrně nepřehledného přechodu. Pokaždé mě může doslova trefit šlak, když vidím, jak se k bílé zebře belhá důchodce, který když uvidí přijíždějící auto, ze všech sil se rozběhne, aby přímo před něj mohl na přechodu skočit a řidiče tak donutil zastavit. Vždyť on má přeci v takovém případě přednost.  Na protějším chodníku pak spokojeně oddychuje a říká si: „Jsem ještě pořád dobrej, donutil jsem ho zastavit“.

Přednost chodců na přechodech je nesmysl, který zpomaluje dopravu a některá místa se stávají neprůjezdnýma. Například odbočit z Václaváku do Jindřišské je téměř nemožné, protože na určených místech přechází přes ulici neustálá „kolona“ chodců, kteří do vozovky vstupují postupně a jednotlivě a všem musí dát řidič přednost. Tyto ulice se tak stávají neprůjezdnými a vznikají nekonečné fronty. Jediným možným řešením je přednost chodců na přechodech omezit a to například počtem přecházejících na minimálně pět, jak je to v některých zemích.

Další specialitou a to nejen pražskou, je najíždění do křižovatek, které jsou ucpané. Řidiči nechápou, že když ve svém směru mají kolonu, tak jejich cestu nezrychlí zastavení v křižovatce. Dosáhnou tak pouze toho, že z žádného směru auta neprojedou, vytvoří se kolony, zpomalí se doprava a z Prahy se stane jedno velké parkoviště.

 Bohužel, čeští řidiči se neumějí na křižovatkách ani rozjíždět. Zpravidla se věnují při čekání na semaforu jiným činnostem, píší „smsky“, ženy si domalovávají obličeje a tak velmi často nepostřehnou, že už svítí zelená. Když si toho pak všimnou, pomalu zařadí rychlost a z úsporných důvodů se téměř bez plynu rozjíždějí. Jenže to už časový interval pro zelenou zpravidla vyprší a blikne oranžová. Křižovatku většinou opustí jen první auto, ostatní tam stojí dál. V některých menších městech jsem zažil vylepšení tohoto způsobu čekání na světlech, kdy majitel obstarožního Favorita z úsporných důvodů na červenou vypne motor. Když se rozsvítí zelená, začne startovat, což se u těchto modelů nedaří na první pokus. Načež zasvítí oranžová, majitel Favorita, kterému se podařilo nastartoval stihne ještě projet, ale všichni ostatní musí čekat.

Ani jízda v kolonách nebývá bez problémů. Mnozí řidiči, kteří přijeli poprvé do Prahy, mají dojem, že při rychlosti 10 km/h musí mít vzdálenost od předchozího auta alespoň sto metrů, aby stihli dobrzdit. Takže velmi často na magistrále vzniká groteskní situace, kdy jedno vozidlo stojí na červenou u Muzea a druhé pomalu popojíždí kolem Hlavního nádraží a za ním je fronta až do Holešovic.
Kapitolou samo o sobě je jízda po dálnici. Známým a velmi častým jevem je předjíždění kamionů od Berouna až k Plzni, kdy jeden jede osmdesátkou druhý osmdesát a půl a za nimi se tvoří dlouhá kolona. Tady je jediné řešení, zakázat tento nešvar tam, kde nemá dálnice alespoň tři pruhy. Úžasnými „experty“ na předjíždění jsou také  řidiči super slabých aut, kteří sice vidí, že v dálce něco jede, ale zůstanou v levém pruhu i do mírného stoupání. Jejich vozy s výkonem srovnatelným s automatickou pračkou či zahradní sekačkou pak zákonitě ztrácejí do kopce na rychlosti a všichni za ním jsou nuceni jet hluboko pod povolenou rychlostí. Doufám, že dálniční policie začne konečně trestat „vlevojezdiče“.
Co říci závěrem. Na silnici se neumíme chovat. Bohužel, pro plynulost dopravy je to špatná zpráva. Policie byt tak měla spíš postihovat tyto nešvary než kontrolovat výbavy lékárniček či překročení maximální rychlosti na přehledných úsecích.