Ve včerejším Právu jsem se dočetl, že by si sněm bývalých sudetských krajanů u nás uměli představit pouze Piráti a Lidovci. Zajímavé.
Přece jen, od Mnichova je to už osmdesát let, od vyhnání Němců více než sedmdesát let. Téměř všichni, kteří se na jednom či druhém podíleli jsou dávno v hrobě, ještě žijí některé jejich děti, většinou však jejich vnuci. Snad by bylo přece jen možné pomalu uvažovat, že by bylo možné ty staré spory taktéž pohřbít. Napadlo mě ale v té souvislosti něco jiného.
Jak známo, až do roku 1918 byli největší čeští bojovníci proti Vídni Sokolové. To byla opravdu nosná síla českého vlastenectví a Vídeň byla v jejich očích tehdy úhlavní nepřítel. Nicméně před více než čtyřiceti lety, když u nás vládl bolševik, tak byl ve Vídni uspořádán Všesokolský slet. Vídeň byla tehdy opravdu velkorysou hostitelkou, byla to krásná událost a příležitost k setkání pro všechny krajany ve Vídni. Chodili tam tenkrát šťastní lidé a mnoho z nich mělo doma se Sokolem společného jen málo, například můj otec. Vyprávěl mi, že tam potkal ke svému úžasu jednoho známého, který pocházel ze staré moravské rodiny, která ovšem nebyla české národnosti. Udiveně se na něj podíval a pravil, že má radost, že ho tam vidí, ale co tam prý vlastně dělá? On mu odpověděl: „Podívej se, já Sokoly znám z domova od svého dětství, často jsem sledoval jejich cvičení, a občas jsem je i podporoval. Tak jsem rád, že je můžu zase po desetiletích vidět tady.“ To je tedy více než čtyřicet let stará historka z Vídně.
Nemohli bychom my nyní býti ke svým bývalým krajanům alespoň tak velkorysí, jako byli svého času Vídeňáci?