Děkuji, pane předsedající, dámy a pánové, zejména zástupci médií a dotčených institucí. Já tady budu mluvit v několikeré roli. Zaprvé jsem byl osm let předsedou Stálé komise Senátu pro sdělovací prostředky, za tu dobu jsme odeslali do sněmovny dva návrhy, jak by se mohly upravit poměry či postupy při volbě členů rad České televize, také ČTK je veřejnoprávní médium, jenom abychom věděli a také Českého rozhlasu.

My jsme dokonce byli celkem nesmělí, protože jsme navrhovali, aby Senát nominoval třetinu, nebo nějakou jinou, menší část by také ovšem mohl nominovat např. ministr kultury, nebo prezident, tak jak to mají například v Dánsku, kde jsme byli na zkušenou. Ani jeden z těch návrhů neprošel, my jsme to dokonce měli tak promyšlené, že jsme se podívali do zákona, jaké poslání má Česká televize, jaké úkoly má Český rozhlas, pokusili jsme se z těch zaměření definovat ty instituce, které by nominovaly do rady, čili to bylo pro to řešení bavorské, abych tak řekl, kdyby parlament bral jenom na vědomí ty nominace.

Kopírovali jsme tedy přesně poslání těchto médií a přidělili jsme právo volby Senátu v těch, která jsou taková, řekl bych, maličko nadčasová nebo duchovnější, zatímco ta, která jsou bližší exekutivě, jsme navrhovali pro sněmovnu. Jeden návrh byl vrácen, nebo, chcete-li, shozen, druhý také propadl. Sněmovna to prostě nechce. Nechce se vzdát tohoto svého mocenského vlivu na tyto instituce. Proč to vlastně vzniklo? Je třeba připomenout, že tyto zákony o České televizi a Českém rozhlase, jakkoli byly později novelizovány, vznikaly v době, kdy Senát ještě nebyl ustaven. Tudíž poslanci velmi rádi nepočítali s tím, že by v tom mohl hrát nějakou roli. Myslím si, souhlasím s předřečníky, že by Senát v tom roli hrát měl, a to už z podstaty toho, jak je založen, jak se proměňuje, zkrátka je protiváhou sněmovny, zejména v této otázce dozoru nad médii veřejné služby by měl své platné místo.

Senát, a to jsme také navrhovali, by měl také projednávat zprávu, výroční zprávu Českého rozhlasu a České televize, teprve při zamítnutí z obou komor jsme navrhovali případné řešení v rozpuštění té rady. Čili musely by se obě komory shodnout na tom, že nesouhlasí s tím návrhem výroční zprávy, pak by to mohlo mít příslušné důsledky.

Jenom pro zajímavost, samozřejmě schválení či neschválení výroční zprávy je právě ten bičík šikovný na to, jak zcela převrátit poměry v dozorčích orgánech těchto institucí, stačí neschválit dvě zprávy a rozpouští se příslušná rada, může potom výhradně sněmovna, jak to teď máme nastaveno, navolit kompletně novou radu.

Já jsem teď úplně zapomněl, já se podívám směrem k té galerii, ale přinejmenším rok 2017 stále leží ve sněmovně, teď si nejsem jistý, jestli rok 2016... Ano, kývání, tak jsem měl to tušení správné. Čili ty zprávy tam leží, čeká se, až se najde odvaha, s odpuštěním to tak musím říci, a zamítnout je. Společenská atmosféra je taková, že si myslím, že si to dnes vláda dovolit nemůže, ale co když se trošku změní nebo vznikne... Bude vypuštěn bílý psík a veřejnost začne věnovat pozornost jiným otázkám, tak se pak v tichosti může udělat.

Možná si ještě uvědomme, v jaké situaci je dneska mediální svět ČR. Deníky jsou, přiznám se, že přesně neznám situaci Práva, ale jinak vesměs jsou v rukou oligarchů, zkratkovitě řeknu, velkopodnikatelů. Je možné pozorovat, že nejenom Mladá fronta DNES a nejenom Lidové noviny, ale i třeba Blesk a jiné, tam je cítit jakási shoda, že se nebudou moct do té politiky angažovat, ingerovat do ní, aby si vytvořily klid pro práci. Svoboda půdy Senátu mi dovoluje takovéto úvahy zveřejňovat.

Tištěná média prakticky můžeme škrtnout. Pak jsou elektronická média, která jsou vesměs soukromá. Jediné, co není v soukromo-vlastnických poměrech nebo v držení soukromníků, jsou vlastně ta média veřejné služby. Čili je to, řekl bych, jediný zaručený nosič informací, ale i jiného programu, který nemůže prosazovat úzké zájmy nějakého majitele. Proto je důležité, aby rady těchto institucí byly diverzifikované, protože mají reprezentovat široké spektrum zájmů veřejnosti. To jsou otázky religiózní, duchovní, vzdělávací, menšiny a podobně. To všechno mají tato média obsluhovat, myslím si, že se v mezích svých možností o to snaží.

Žijeme tedy ve světě, kdy, když se občan má něco dozvědět, např. o významném představiteli současné exekutivy, tak má k dispozici nezávislé internetové servery, které ty informace poskytují, může se něco dozvědět v České televizi. A ona je samozřejmě v těžkém postavení, protože ona nemůže ignorovat, co se týká vlády, současně je neustále ohrožena, že bude napadena neobjektivitou, nevyvážeností a jinými podněty. Pokud jí ztížíme tu pozici tím, že jim začneme zamítat výroční zprávy, nebo si modifikovat ty rady tak, aby zprostředkovávaly ten vliv těch soukromoprávních subjektů, tak se můžeme s tou svobodou veřejných médií zcela rozloučit.

Já jsem tady vedl několik veřejných slyšení na tuto tématiku ještě v té době, kdy jsem byl těch osm let předsedou mediální komise. Dokonce jsem řídil veřejné slyšení, uspořádané vzdělávacím a petičním výborem k této petici, protože jsem v té době byl členem tohoto výboru. Já se omlouvám, že se budu opakovat, ale já vždycky zdůrazňuji jednu věc. Politiky nezajímá jiná programová činnost než zpravodajství a publicistika. To všechno ostatní jaksi mohou tolerovat a klidně i bohatě subvencovat, pokud náhodou se rozhodnou. Ale co jim vadí, jsou zprávy, co jim vadí ještě víc, je publicistika. Dneska s odpuštěním publicistika, která se zabývá politikou, prakticky existuje, ale výhradně jenom na těchto dvou stanicích, nemyslím stanice, ale v těchto dvou médiích, v rozhlase a v televizi.

Všimněte si, že když se vznáší kritický hlas, proti komu zaznívá... Proti reportérům nebo přímo jenom proti panu Wollnerovi, zaznívá proti paní Fridrichové, protože to jsou ty programy, kde mohou ti novináři prezentovat své názory, protože tak jako v novinách můžete napsat názorový sloupek, toto jsou nosiče pro názory těch novinářů. A to je samozřejmě nesnesitelné. Oni si tam říkají, co chtějí. Oni tam říkají věci, které my nechceme slyšet. Tomu je třeba učinit přítrž.

Já se vrátím ke své poznámce, že si myslím, že v této době v žádném případě není myslitelné, aby, buďme konkrétní, Andrej Babiš ještě ke svým ostatním problémům přidal nějakou likvidaci nezávislosti veřejnoprávní televize, veřejnoprávního rozhlasu. Ta doba není. Ale může se proměnit. To nebezpečí je opravdu vážné. Všimněte si, jakým způsobem prospívá předsedovi vlády, že nejčtenější deníky o něm nepíší. Nebo když tak jenom v určitém duchu. Že se o jeho problémech vůbec nedozvědí. To přece strašným způsobem ovlivňuje veřejné mínění a v důsledku kvalitu demokracie v ČR. Jestli tedy, ale správně na to upozornili autoři petice, jestliže my dopustíme, aby tato média byla okleštěna nebo nějakým způsobem svázány do kazajky cenzurních zájmů, tak vlastně můžeme v krátké době tu demokracii také pohřbít.

Jsme 30 let po listopadu 89. Do výročí zbývá pár měsíců. Já jsem často, když bylo 20, 25 let po revoluci, říkal, že ČR, potažmo Československo, si užila v historii pouhých 20 let demokratického období. Pouhých 20 let! Mezi válkami. A že my vlastně přesluhujeme. My máme tu exkluzivní dobu, kdy už to je 30 let. Ale prostě někde mrazí, že to možná už je zase nadlouho moc.

Omlouvám se, že jsem vyčerpal tolik času, ale leží mi to na srdci, myslím si, že je strašně důležité, abychom vyslali jasný signál, že s tímto nesouhlasíme, že budeme také ve střehu, jakmile by se odehrálo cokoli, co by mělo přispět k omezení svobody těchto médií. Máme tady komisi, máme příslušný výbor garanční, věřím, že i všichni ostatní nad tím budeme bedlivě bdít. Opravdu jde o naši demokracii. Děkuji za pozornost.