Děkuji, pane předsedající. Já jsem tady vyslechl to právnické cvičení z oblasti správního práva, kterým se mělo zdůvodnit, proč to nejde, ale mně to ani v nejmenším nepřesvědčilo. Tady je potřeba přinášet nějaké politické argumenty, které by zdůvodnily tu situaci, která tady dnes je, a to je ta situace, se kterou se my nechceme smířit, že stát je v privilegovaném postavení vůči občanům, státní orgány nemusí rozhodovat v nějakých lhůtách, mohou posunovat do nekonečna řadu schvalovacích procesů, aniž se cokoli děje, zatímco občan, když nesplní nějakou lhůtu, nezaplatí druhý den poté, co ta lhůta končí nějakou pokutu, neudělá něco, co má, tak je sankcionován. A jako občan bych taky mohl říct, že je toho na mě moc, že to je složité, že se v tom těžko orientuji, že to rozhodování pro mě není snadné, že se musím probrat spoustou složitých věcí... 

Úplně stejnou argumentací, jaká je tady použita z hlediska státního aparátu, který má nekonečně víc možností než občan, bych mohl jako občan použít. Ale stát takovouhle argumentaci nepřipustí. Tak já říkám za občany - my taky takovouto argumentaci nepřipustíme a nepřipouštíme.

My chceme, aby se podmínky narovnaly, aby stát měl jasné lhůty, aby jasně plnil povinnosti, aby rozhodoval, kdy má. A k tomu slouží myšlenka, se kterou jsme přišli, fikce souhlasu, která nutí státní orgány k tomu, aby se chovaly odpovědně a jednaly tak, jak mají a jednaly s úctou k občanovi a k nějakým lhůtám, které si tady nastavíme. A to, že tam zaznělo pár příkladů, které, uznávám, by nebyly řešitelné tímto způsobem, ty lze přece vyjmout ze zákona při dalším projednávání, opravdu říct v těchto konkrétních případech fikce souhlasu nemůže být uplatněna, protože proces je příliš komplikovaný.