90% produkce českého obranného (zbrojního) průmyslu jde na export, nebo je subdodavatelskou součástí jiných, zahraničních zbrojních technologií – je to nakonec celkem logické s ohledem na to, že AČR čítá nějakých 25 000 příslušníků (odhaduji cca 7 000n bojovníků) a pro takovou armádu je zbytečné či nesmyslné udržovat velké průmyslové kapacity, tak jak tomu bylo ještě v roce 1987.

IDET je jistě nanejvýš vhodným prostředím k prezentaci a  „chlubení“ se v dobrém slova smyslu právě těmito možnostmi našeho domácího obranného průmyslu, k vzájemnému setkávání kapacit v této oblasti ekonomického potenciálu země a výměně získaných zkušeností. Nutno poznamenat, že bohužel podceňovaného oboru, trpícího nepozorností a nepodporou zejména politické reprezentace ČR, což je velmi nelogické, neboť všude na světě vědí, že vojenství a jeho podpora je nejefektivnějším katalyzátorem dalších efektivních synergií i pro civilní průmysl a civilní využití. Jen pro ilustraci: do vědy, výzkumu a vývoje v oblasti obrany a bezpečnosti se v ČR investuje pouhých cca 1,2 miliardy (GAČR a TAČR disponují cca 36 miliardami), což je zcela protismyslné a v rozporu s verbálně definovanou snahou zvýšit státní inovační a proexportní aktivity.

Přesto nad rámec položeného dotazu bych rád podotkl, že za

a) tak jako se zásadním způsobem mění svět kolem nás, mění se i celý charakter a význam vojenství. Konvenční výzbroj už není a nebude zásadně prioritní oblastí pro úspěšné vedení bojové činnosti. Osobně se domnívám, že do schopností kybernetické aktivní obrany je nutné investovat minimálně stejný objem prostředků jako do vojenských fyzických technologií, jinými slovy pokud jsme zavázáni investovat 2% HDP do obrany, pak 1% HDP by mělo být investováno do zcela nových vojenských technologií, do již zmíněné aktivní kybernetické obrany, do robotiky a umělé inteligence, do autonomních imobilních i mobilních bojových prostředků.

A to je dle mého soudu právě ta oblast budoucnosti obranného průmyslu, kde ČR při kvalitním a systémovém přístupu, při potřebné podpoře ze strany politiků může zaujmout velmi významnou pozici v globálním měřítku, obdobně jako například stát Izrael. A na to samozřejmě může a navazuje tvorba zcela nového „genetického“ know-how, nových směrů inovací, nových průmyslových oborů a nových specialistů, odborníků, a to spolu se značným inovačním a proexportním potenciálem.

b) s ohledem na nízké početní stavy jak AČR, tak IZS a ostatních branných a bezpečnostních složek je nanejvýš účelné maximálně omezit paralyzující byrokracii a naopak maximum „služebního“ času věnovat efektivnímu a nanejvýš náročnému výcviku tak, aby každý z příslušníků armády, PČR mohl být bez uzardění označen jako „bojovník“. To předpokládá urychlenou modernizaci a vybudování Učebně výcvikové základny – a to se samozřejmě netýká jen AČR. Dále to znamená zcela nový přístup k provázanosti a součinnosti AČR, IZS a například i soukromých bezpečnostních služeb.

c) jsem bytostně přesvědčen, že pokud jde o naše závazky v NATO, tak nemáme deficit jen ohledně dlouhodobě nedostatečných finančních prostředků, ale že máme obrovský dluh i pokud jde o závazek plynoucí z článku III. Washingtonské úmluvy. Tím závazkem je schopnost obrany našeho vlastního teritoria (a musím poznamenat, že je to sice problematika, o které se cudně mlčí, ale která se týká se prakticky všech evropských aliančních zemí). Je to NEEXISTENCE CIVILNÍ OBRANY a OCHRANY, neexistence branné připravenosti veřejnosti, je to neexistence či nepodpora občanských aktivit majících vztah k obraně vlasti.

Mimochodem, v kontextu s domácím obranným průmyslem trh 2 milionů lidí, občanů ČR, vybavovaných prostředky civilní ochrany určitě není k zahozen. V Evropě tento budoucí trh odhaduji na nějakých minimálně 150 milionů „zákazníků“.

d) a tím se dostávám ke čtvrtému bodu, kterým je bohužel totální deficit obecného bezpečnostního vzdělávání v rámci celého vzdělávacího systému.

Chybí pedagogové, kteří by měli umět vyučovat zásady kybernetické bezpečnosti, kritické myšlení, práci s informacemi atp., chybí pedagogové, kteří by uměli učit brannou přípravu a přípravu obyvatel na krizové situace.

Převážnému počtu obyvatel země dnes chybí jak potřebné informace, znalosti, tak i praktické dovednosti k tomu, aby přežili a byli schopni poskytnout všestrannou pomoc nejen sobě, ale i svému okolí jak v každodenním životě, tak i v případě rozsáhlých krizových situacích.

A je na návštěvnících veletrhu IDET, zda si kladou tyto otázky, a zda na ně nalézají odpovědi, nebo mnohem lépe řešení. Já je našel jen v mizivém rozsahu

Co vidíte za největší aktuální bezpečnostní hrozby?

Tou skutečně nejzávažnější bezpečnostní hrozbou spatřuji v nás samých, jakýkoliv protivník vždy a zcela logicky využije našich vlastních slabostí, tedy nikoliv on, ale my jsme tvůrci našeho osudu, přežití, a přesně to věděli a podle toho konali (donedávna) i generace našich předků.

Hrozbou je námi samými provedená destrukce našich ozbrojených sil, námi samými znehodnocený pojem „vlastenectví“ a dehonestace, zesměšňování jakýchkoliv povinností občana vůči vlasti až po devastaci obrnou postiženého a neefektivního vzdělávacího systému.

Hrozby existující od paralyzující legislativy, která objektivně a prokazatelně v podstatě znemožňuje realizovat v potřebném čase a kvalitě nákupy a akvizice pro ty, kteří jako profesionálové mají (při svém „ohromném“ množství) účinně bránit zemi, nás, přes skutečný a hmatatelný nezájem politiků (verbálně to samozřejmě zvládají na jedničku), po nezájem o podpory vědy a výzkumu, až po zcela nezodpovědné přehlížení totálního deficitu v Civilní obraně a ochraně.

V obecnější rovině na první místo v mém žebříčku hrozeb patří islamizace Evropy, následuje neschopnost politických elit EU zajistit rychlý, bleskový a efektivní způsob rozhodování v okamžiku ohrožení bezpečnosti Evropy, hranic Schengenského prostoru, a to včetně zásadního postoje k nelegální invazi milionů kulturně, nábožensky i bezpečnostně nekompatibilních osob.

Následuje neschopnost evropských zemí přistoupit k racionální spolupráci v oblasti vyzbrojování – rozmělňování kapacit a schopností na samou mez logistického zvládnutí (170 systémových technologií).

V dalším pořadí jsou důsledky změny klimatu, tedy povodně, vysychání a rozsáhlé požáry, větrné smrště, nebezpečí epidemií (viz vzrůstající rezistence vůči antibiotikům), nesoběstačnost v energiích, potravinách. Následuje nebezpečí black-outů, důsledků kybernetických útoků.

A teprve potom následuje hrozba agrese ze strany konkrétního, eventuálního nepřítele, v pořadí Írán, Severní Korea, Rusko, Čína.

Probíhají podle Vás nyní závody ve zbrojení?

Evidentně probíhají, jsme svědky dalšího kola soupeření o astronomické zisky, boj o profit osob, které na světových burzách investovali (jako akcionáři) svůj kapitál do zbrojení samozřejmě pro to, aby své vklady zhodnotili. Co je předpokladem zhodnocení? Neustálá spotřeba, obnova a modernizace  „výrobků“ sloužících k usmrcování lidských bytostí.

Ve své podstatě je to celé velká Dantova komedie, jeden velký komplot, podvod, loupež globálních loutkovodičů daní miliard daňových poplatníků.

Ve chvíli, kdy eventuální účastníci světového ,,Armageddonu“ jasně signalizují a potvrzují existenci systémů, které i v případě „vítězství“ jedné ze stran konfliktu zajistí, že z povrchu země totálně vymazaný, termojaderně odpařený protivník bude tak jako tak nezvratně „pomstěn“ naprogramovaným a umělou inteligencí vybaveným systémem, zcela nezávislým na vnějším rozhodnutí člověka tak, aby v případě prohry vykonal akt odvety a spálil i druhou, pouze a velmi krátce existující vítěznou stranu konfliktu,  v tomto kontextu je další zbrojení, vývoj ještě zničujících vojenských technologií vlastně zbytečné a ekonomicky nevýhodné.

Ani desátá, patnáctá generace konvenční výzbroje, tanků, letadel, lodí, dělostřelectva nezmění nic na faktu, že svět bude, pokud vznikne globální válečný konflikt, totálně zničen, protože není a nebude nic ničivějšího než hloupost člověka v kombinaci se silou energie, vyvolané termojadernou reakcí, silou proti níž bledne i síla slunce.

Ano, konvenční výzbroj je prozatím velmi ekonomicky výhodným sortimentem pro země, jež „silou slunce nevládnou“, země, kde si mocnosti vyřizují své ekonomické zájmy zprostředkovaně na jejich účet. Zatím.

I tyto země ale procházejí nezvratnou změnou a postupně se více a více emancipují a nepotrvá dlouho, a odmítnou hrát roli obětních beránků. Dnes znalosti, informace a rozhodování netrvá půl roku jako v době, kdy oceány brázdily plachetnice či zprávy z telegrafu byly rozváženy jezdci na koních, následně letadly, dnes je to otázka setin vteřiny, věci a svět se mění a změní  bez ohledu na takzvané elity k nepoznání.

Jinými slovy: i pouze z ekonomického hlediska je mnohem účelnější investovat peníze daňových poplatníků do zajištění míru, do odzbrojení.

Je mnohem inteligentnější a ekonomičtější investovat mnohem více prostředků do zvýšení schopnosti miliard lidí čelit masovým krizovým situacím, do znalostí a dovedností, které nemusí nastat jen díky planetární změně klimatu, ale i například díky nepozemským hrozbám z vesmíru.

Ministr Lubomír Metnar čelí na IDETU kritice za netransparentnost tendrů. Podvýbor pro akvizice si stěžoval na nedostatečné informace ze strany MO. Transparency International kritizuje ministra v podstatě za to samé. Co si o tom myslíte?

Pan ministr Metnar zdědil jednoznačně po svých předchůdcích s prominutím „bordel a cochcárnu“. Je velmi nefér vůči tomuto ministrovi i vůči nám samým zastírat si skutečnost, že oba předchozí ministři z různých důvodů nesplnili očekávání jak odborné vojenské, tak i laické veřejnosti ohledně stavu AČR.

Být „dobroskutem“ a cíleně se vyhýbat nezbytně kontroverzním a jednoznačným rozhodnutím a nechávat věci takříkajíc „vyhnít“ je stejně neefektivní a nesprávné jako být „rafan“, vycházet z toho, že dva týdny na internetu stačí k pochopení velmi specifického vojenského prostředí a jeho potřeb a zvolit metodu „šrapnel“, ten obyčejně zničí nejen ty okolo, ale i toho, kdo neobratně vytáhl pojistku a granát si nechal v ruce. Armáda není ani divadelní soubor, ani osazenstvo ministerstva pro místní rozvoj, není to zemědělství ani nějaká poťapaná neziskovka.

A pro úplnost: to, co s armádou a obranným průmyslem provedly předchozí politické reprezentace, tedy od roku 1990 do roku 2013, tomu ještě dnes těžko může čelit ministr Metnar, stejně jako desetiletí ničenou obranu nemohli napravit ministři za Hnutí ANO, i kdyby byli ze zlata.

Podvýbor pro akvizice má nedostatečné informace? Nechci být ironický, mám tedy jediné doporučení  - chtějte, vážení poslanci, vyčerpávající a dostatečné informace, ptejte se, zjišťujte stav,  studujte odbornou problematiku z různých zdrojů a uvažujte vlastním rozumem, požadujte informace a kontrolujte, zda se vám neříká jen něco. Vaše informovanost není věcí úředníků (velmi špatný předpoklad) - je to jen vaše věc!

Pokud jde o Transparency International, kolik osob v této organizaci rozumí této specifické problematice (včetně toho, co je a co není v zájmu bezpečnosti země a jejích občanů) natolik, aby byli schopni racionálně diskutovat a eventuálně kritizovat. Obdobný pohled mám i na řadu postojů NKÚ.

Vojenský opravárenský podnik (VOP CZ) má být systémovým integrátorem megatendru na nová BVP. Ministr Metnar navíc odvolal ředitele tohoto podniku Marka Špoka. Co si myslíte o tom, že tento personálně destabilizovaný a ztrátový státní podnik má řídit takto obrovskou zakázku. Nemáte pocit, že VOP je právě nejslabší místo tendru?

Mám, jednoznačně. Bez ohledu na současný stav ve VOP dlouhodobě zastávám názor, že integrátorem (koordinátorem, odborným dohlížitelem, poradcem) má být nejen v akvizici bojových vozidel, ale celého systému akvizic, tedy od specifikace uživatele, přes nadefinování parametrů soutěže, její vyhodnocení, nákup až po předání uživateli,  jen Vojenský technický ústav (VTÚ). A koho si VTÚ eventuálně přizve ke spolupráci, je jeho (či měla by být) kompetence a jeho odpovědnost.

A tu či onu akvizici jako takovou nemá a nesmí řídit ani VOP, ani VTÚ, ale jen a pouze ministerstvo obrany ve velmi úzké spolupráci s Generálním štábem AČR, respektive a především s velitelem druhu vojska, konečným uživatelem požadované techniky.  Mimochodem jsem vůbec nepochopil, proč se ministerstvo obrany zbavilo paní Ing. Lieblové, která podle mého soudu zpracovala špičkovou projektovou dokumentaci k systémovému a naprosto transparentnímu, kontrolovatelnému provádění akvizic, a to nejen ve prospěch AČR.

Tím se dostávám i k otázce, proč ani v roce 2019 nemá Česká republika k dispozici „centrální akviziční agenturu“ s kompetencí a odpovědností realizovat akvizice pro všechny branně bezpečnostní složky bez ohledu na resortní přiřazení. Nemám nejmenší pochyby o tom, že koncentrace špičkových právníků, oborových odborníků, vojenských „zbožíznalců“ globální branně bezpečnostní nabídky  („zboží“) a další špičkové výběrové administrativní zázemí by přispělo k úplně jiné efektivitě, řádově kvalitnější rychlosti a ekonomické výhodnosti systematizovaných akvizic (výstroj a výzbroj, unifikace, logistika) atd.

Bohužel i zde daňový poplatník těžce doplácí na resortismus, neodbornost, klientelismus, byrokracii a teplé židle, stručně řečeno na nehorázné mrhání lidským potenciálem, prací a finančních prostředků.