Po skončení studené války jsme svědky přechodu k jemnějším formám nátlaku a intervencí – je to zejména mnoho podob ekonomického bojkotu, vnucování zásad Washingtonského konsensu, který jednoznačně zvýhodňuje USA na úkor států Latinské Ameriky, prosazování zóny volného obchodu, což nakonec selhalo. Souhrnně se tomu říká soft power a jedním z hlavních nástrojů jsou dnes už dobře známé „nevládky“, na prvním místě americká nadace pro demokracii (NED). Touto cestou se přešlo od vojenských pučů k tzv. ústavním převratům. A právě to můžeme pozorovat ve Venezuele. Dokumenty, které zveřejnila WikiLeaks, ukazují, že se s tím začalo již v roce 1998, když se k moci dostal Hugo Chávez, jehož opozici USA od samého počátku velmi štědře financovaly a pokračují v tom i za jeho nástupce Madura.
Především připomenu, že Venezuela je dnes zemí s největšími nalezišti ropy na celém světě – ty se odhadují na nějakých 300 miliard barelů. Je to víc, než má Saúdská Arábie, dvorní dodavatel USA, od kterých dostává zbraně za desítky miliard dolarů ročně. Venezuelské surovinové bohatství je jednou z nejvyšších sázek dnešního světa. Potvrdil to především John Bolton, zatvrzelý neokonzervativec, dnes zastávající mimořádně významnou a vlivnou funkci poradce prezidenta USA pro otázky národní bezpečnosti. Letos v lednu na rovinu vyhlásil, že cílem USA je získání přístupu k těmto zdrojům a k jejich distribuci. A právě za tímto účelem se rozehrává rozsáhlá diplomatická hra. Jedním z jejích hlavních aktérů je viceprezident Michael Pence, který tuto choulostivou oblast navštívil už pětkrát. Na něho navazuje současný ministr zahraničí Michael Pompeo, který tam velice iniciativně působil ještě v době, kdy byl ředitelem CIA.
A o koho se američtí činitelé opírají? Jsou to především silně pravicové a autoritativní vlády v Brazílii, v Kolumbii, v Ekvádoru, v Guyaně, v Paraguayi a v Peru. Ty nedávno vytvořily uskupení Prosur, jehož cílem je co nejvíce zdiskreditovat jinou latinskoamerickou organizaci, která se jmenuje UNASUR a sdružuje levicově orientované politiky a jejich země. Dalším nástrojem nátlaku je tzv. Limská skupina sdružující země, jejichž vedoucí činitelé volají po svržení současného venezuelského prezidenta. O skupinách nátlaku už jsem psal několikrát jako o největším nebezpečí pro jakýkoliv demokratický režim. Od Boltona dostávají pochvalu, že vysílají na stejných ideologických vlnových délkách jako on.
Dalším velice zarputilým hráčem je Elliot Abrams, zvláštní představitel USA pro Venezuelu. Z minulosti ho známe jako vášnivého obhájce eskader smrti v Guatemale, Hondurasu a v Salvadoru, v dobách, kdy tam vládly vojenské diktatury, které nemilosrdně vraždily každého, kdo se odvážil mít jiný názor.Právě tento výtečník dnes fabrikuje tvrzení, že ve Venezuele jsou tisíce kubánských vojáků a omílá to, i když americké zpravodajské služby pro takové tvrzení doposud nenašly žádný důkaz. Ale pro stupňování nátlaku a intervenční psychózy se Abramsovi, jako vždy, hodí jakýkoliv prostředek, zejména pak bombastické manipulace a vyslovené lži.
A posledním důležitým aktérem je samozvaný alternativní prezident Juan Guaido. Také on několikrát vykřikoval fráze o zasahování Kuby a o nezbytnosti demokratizace Venezuely. Okamžitě jej uznaly výše zmiňované země Limské skupiny. Viděli jsme i jeho pokus o vyvolání jakéhosi celonárodního povstání, ale ten nakonec dopadl jako jedno velké fiasko. Doufejme, že tento neblahý postup se nestane příkladem pro další země tohoto důležitého kontinentu.
Ve Venezuele tedy jde opravdu o hodně. Americkým neokonzervativcům jde o další vydatný zdroj ropy a o posílení pravicového posunu celé Latinské Ameriky. Za tímto účelem lámou tento kontinent do bipolárních bloků na základě vynucované loajality. Zatím vidíme „jen“ ekonomický, diplomatický a propagandistický nátlak postavený i na výmyslech a lžích. Ale u lidí, jakými jsou Bolton a Abrams nelze vyloučit ani vyprovokování vojenských a diverzních akcí. A to už by bylo velice vážné.