05.09.2019 13:08:16
Před 80 lety začala druhá světová válka
Rozhovor Haló novin s historikem a poslancem Miroslavem Grebeníčkem
Něco na tom je. Vždyť mnichovská dohoda 29. září 1938 byla Československé republice vnucena nacistickým Německem pod hrozbou války. A jestliže se nám po dlouholetém a namáhavém úsilí podařilo vtělit do smlouvy o vzájemných vztazích mezi ČSSR a Německou spolkovou republikou z roku 1973, ratifikované 19. července 1974, že mnichovská dohoda je »neplatná hned od jejího vzniku«, pak je do jisté míry problematické mluvit či psát jakoby o dvou různých záležitostech. Tedy o údajném »záboru« našeho pohraničí v říjnu 1938 a o začátku okupace Československa 15. března 1939.
Když československý prezident doktor E. Hácha podepisoval berlínský akt 15. března 1939, jednal ve zjevném rozporu s článkem 64 a 65 naší ústavy, jakož i v rozporu s vůlí naprosté většiny našich občanů.
»Sovětské vládě«, stálo pak v nótě hitlerovskému Německu 17. 3. 1939, »není známa ústava státu, jež by dávala hlavě státu právo zrušit existenci státu bez souhlasu národa. Je těžko připustit, že by kterýkoli národ dobrovolně souhlasil se zrušením své samostatnosti a s přivtělením k jinému státu, a tím méně takový národ, který se po staletí bil za svou nezávislost«.
Uvedená nóta končí těmito slovy: »…sovětská vláda nemůže uznat přivtělení Čech k Německé říši a v té či oné formě ani Slovenska za zákonné a odpovídající všeobecně uznávaným normám mezinárodního práva, spravedlnosti nebo zásadě sebeurčení národů.«
Jistě, počátky našeho odbojového hnutí lze vysledovat již bezprostředně po Mnichovu 1938, ale jeho skutečné formování nastalo až po 15. březnu 1939, kdy si vytklo za cíl dvojjediný úkol: Odstranění okupačního režimu a obnovení československé státnosti.
A právě Československý válečný kříž 1939 představoval téměř po celou dobu národně osvobozeneckého boje proti fašismu naše nejvyšší vojenské vyznamenání. Byl udělován našim i spojeneckým vojákům za mimořádné bojové činy, za zásluhy o přípravu, provedení bojových operací, jejichž důsledkem bylo podlomení moci fašistů na našem území a posléze jeho osvobození.
Mělo, či nemělo by se tedy datum začátku druhé světové války v Evropě posunout?
Aktivity odbojových skupin či partyzánský boj nelze ještě považovat za povstání či dokonce válečný konflikt, i když nejvyšší českoslovenští velitelé uvažovali o tom, že zmobilizovaná armáda by mohla nějaký čas vzdorovat hitlerovskému Německu a přimět tak spojence k pomoci.
Sovětský diplomat Alexandrovskij měl dokonce pocit, že i dr. E. Benešovi nebyla úplně vzdálena myšlenka zastavit nepříznivý vývoj otevřeným bojem, v němž by se zrodila pročeskoslovenská koalice. Proti okupaci českých zemí nakonec Beneš protestoval »jen« v telegramech F. D. Rooseveltovi, N. Chamberlainovi, E. Daladierovi, M. Litvinovovi a Společnosti národů.
Dosavadní územní zisky nacistického Německa bez odporu přijaté západními velmocemi, ať už šlo o anšlus Rakouska či okupaci Československa, povzbudily však Adolfa Hitlera natolik, že přišel s dalším požadavkem. Tentokrát šlo prý jen o svobodné město Gdaňsk a vytvoření železničního koridoru.
Avšak 29. srpna 1939 Hitler ultimativně požádal Polsko o »vrácení německých území«, na což Varšava odpověděla vyhlášením mobilizace. O dva dny později vydal Hitler rozkaz k útoku, přičemž jako záminky užil provokační akce, kdy němečtí vojáci či jimi donucení vězni převlečení do ukořistěných polských uniforem »přepadli« německou vysílačku v Gliwici.
V oficiálním komuniké se říkalo, že wehrmacht převzal »aktivní ochranu říše« a nastoupil do protiútoku, čímž oficiálně začala druhá světová válka. Německý útok vedlo 1,8 milionu německých vojáků, tři tisíce tanků a dva tisíce letadel. Polsko proti tomu mohlo postavit jeden milion vojáků, 400 tanků a 700 letadel. V průběhu těchto bojů zahynulo 70 tisíc polských a 10 tisíc německých vojáků.
Dne 6. října 1939 pak Hitler v projevu v říšském sněmu podal bilanci »polského tažení« a přednesl návrhy na »nový pořádek v Evropě«. Velká Británie a Francie sice vyhlásily nacistickému Německu válku, pro kterou se ovšem vžil název »podivná válka« či »válka vsedě«.
Nedalo se druhé světové válce zabránit? Stačilo si přece přečíst Hitlerovu knihu Mein Kampf.
Nejprve si dovolím zareagovat na zmíněnou Hitlerovu knihu Mein Kampf. Ona totiž skutečně prezentuje, a to v plné nahotě, rasistickou ideologii. Podle ní jde o boj dokonalého bílého »árijce« proti židovským a marxistickým »parazitům«. A o nalezení nového německého »životního prostoru« na úkor slovanských národů.
Týden před vypuknutím druhé světové války, 22. srpna 1939, na poradě v Berghofu pronesl Hitler jednu ze svých dalších nacistických představ: »Polsko bude vylidněno a osídleno Němci. S Ruskem se, pánové, stane totéž. Rozdrtíme Sovětský svaz. Pak nastoupí německá světovláda.«
V roce 1939 hitlerovci díky své ohromné přesile, nečinnosti Anglie a Francie a neutralitě USA porazili Polsko. »V předválečných letech byli představitelé vysokých finančních a obchodních kruhů západních demokratických zemí včetně Spojených států pevně přesvědčeni«, napsal k tomu ve své knize Čas rozhodování někdejší náměstek státního tajemníka Spojených států S. Welles, »že válka mezi Sovětským svazem a hitlerovským Německem bude jen ku prospěchu jejich vlastním zájmům. Jednak tvrdili, že Rusko bude určitě poraženo a že tím vezme za své i komunismus, a dále že samotné Německo vyjde z tohoto konfliktu nadlouho oslabeno a přestane tak být reálným nebezpečím pro ostatní svět«.
Za zmínku rozhodně stojí i známé cynické prohlášení H. Trumana: »Uvidíme-li, že vyhrává Německo, budeme pomáhat Rusku. A bude-li vyhrávat Rusko, musíme pomáhat Německu, aby se navzájem pobíjely co možná nejvíce.«
Uvedené skutečnosti jsou nepochybně jasnou odpovědí na vaši otázku, zda se dalo, či nedalo druhé světové válce zabránit.
To si skutečně nikdo neuvědomoval, že fašismus, zvláště pak nacistické Německo, bude chtít získat světovládu?
Ale ano. Ovšem převážně až v průběhu druhé světové války. Anglický historik J. Butler dokonce přiznal, že k zastavení letecké ofenzívy proti Anglii došlo »ne proto, že by Němci dosáhli nějakého úspěchu či naopak že by utrpěli porážku, ale jen proto, že hlavní síly německého letectva bylo nutno vrhnout proti Rusku«. A samotný Hitler jednoznačně prohlásil: »Bude-li Rusko poraženo, ztratí Anglie poslední naději…«
To pochopil i anglický premiér W. Churchill, který po věrolomném napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem v rozhlasovém projevu uvedl: »Nikdo nebyl během posledních 21 let důslednějším odpůrcem komunismu než já, nevezmu zpět nic z toho, co jsem o něm řekl. Vše ale ustupuje do pozadí před podívanou, jež se nám nyní naskytuje.« K tomu pak Churchill dodal: »Každého člověka nebo stát, který bojuje proti nacismu, podpoříme. Každý člověk nebo stát, který je s Hitlerem, je naším nepřítelem. To je naše politika a to je naše prohlášení, z něhož plyne, že poskytneme všemožnou pomoc Rusku a ruskému lidu.«
Churchill se netajil ani tím, že Hitlerův »vpád do Ruska je jenom předehrou k zamýšlené invazi na Britské ostrovy«. Pozoruhodně to v poselství anglickému lidu vyjádřil i představitel canterburské katedrály H. Johnson: »V této velké bitvě jde o osud lidstva… Na jedné straně je světlo a pokrok, na straně druhé temnota, reakce, otroctví a smrt. Rusko hájí svoji socialistickou svobodu a současně bojuje i za naši svobodu. U Moskvy brání i Londýn.«
Proč se všechny protifašistické země včas nespojily a jednotně nečelily nacistické rozpínavosti? Vždyť přece bylo jasné, že vytvoří-li jednotný blok, Hitler se bude musit svých světovládných záměrů vzdát?
Proč? Protože vládnoucí síly v hlavních kapitalistických zemích byly v zajetí antisovětismu a zpočátku uplatňovaly politiku ústupků vůči antihumanistické podstatě politiky států fašistické osy Berlín – Řím - Tokio. Právě tyto hlavní překážky sjednocování protifašistických sil otevřely cestu nejkrvavější válce v dosavadních dějinách lidstva.
Nic na tom nemění skutečnost, že po porážce Polska si Sovětský svaz upevňoval postavení ve své sféře vlivu. Východní část Polska obývaná deseti miliony Ukrajinců a Bělorusů a kolem tří milionů Poláků, takzvaná západní Ukrajina a západní Bělorusko, se stala součástí Ukrajinské a Běloruské SSR.
Nelze opomenout ani smlouvy o vzájemné pomoci s Lotyšskem, Estonskem a Litvou, které Sovětskému svazu zajistily krytý týl a možnost umístit své vojenské základny na území těchto států.
Poté Sovětský svaz zahájil vyjednávání o úpravě hranic s Německem, které to však neakceptovalo.
Na přetřes se dostal i pakt o neútočení mezi Sovětským svazem a Německem podepsaný již 23. srpna 1939, přičemž anglická výzvědná služba předpokládala, že Hitlerova armáda vstoupí do Moskvy již za šest týdnů po vypuknutí války.
Po německém útoku na Sovětský svaz se ozval i de Gaulle: »Ke konfliktu mezi Německem a Ruskem musíme zaujmout naprosto jasné stanovisko. I my stejně jako Churchill musíme prohlásit, že jsme upřímně na straně Rusů, protože Rusové bojují proti Němcům, Rusové neutlačují Francii, neokupují Paříž, Remeš, Bordeaux, Štrasburk, nedrancují a nedemoralizují naši zemi.« Důraz pak de Gaulle položil na závěrečnou větu: »Prosím, abyste v tomto duchu okamžitě usměrnili naši propagandu.« I jeho slova mají pozoruhodnou vypovídací hodnotu.
Proč se Anglie a Francie postavily za Polsko a neučinily totéž, pokud jde o Mnichov či zmíněný 15. březen 1939?
Je pravdou, že 3. září 1939 Velká Británie a Francie vypověděly Německu válku, což vzbudilo v Polsku velké nadšení. Polský lid se domníval, že nebude osamocen a že v souladu s přijatými spojeneckými závazky poskytnou západní velmoci Polsku vydatnou pomoc. A to jak materiální, tak zvláště útokem svých armád. Bohužel se však nic takového nestalo. Velká Británie i Francie se omezily jen na formální vyhlášení války a žádnou praktickou pomoc bojujícímu Polsku neposkytly.
Politika západních mocností tak v prvním období druhé světové války znovu nechala své spojence bez pomoci. Nejprve Československo a pak i Polsko, jen aby »usmířily« Hitlera a odvrátily jeho agresi od sebe především proti Sovětskému svazu. Tato mnichovanská politika měla však pro ně samotné katastrofální důsledky.
A je příznačné, že již v létě 1939, když probíhala v Moskvě jednání mezi představiteli Velké Británie, Francie a Sovětského svazu a když byla postavena otázka pomoci Polsku v případě hitlerovské agrese, polská vláda jednoznačně odmítla možnost, že by sovětská vojska při poskytování této pomoci vstoupila na území Polska.
Podle polské ústavy z dubna 1935 soustřeďoval totiž státní moc ve svých rukou prezident, který již nebyl odpověden Sejmu ani vládě, nýbrž jedině »Bohu a dějinám«. Zmíněná ústava byla posledním důležitým státním dokumentem, který akceptoval maršál Józef Piłsudski, kontroverzní politik, jenž do konce života vládl Polsku jako faktický diktátor. Při uplatňování zásady »rovnováhy« považovali pilsudčíkovci za svého hlavního nepřítele »komunismus« a Sovětský svaz.
Protisovětská orientace tehdejšího polského režimu a jeho antikomunismus se plně projevily, když Československo uznalo Sovětský svaz de iure a když došlo v květnu 1935 k uzavření československo-sovětské spojenecké smlouvy. Polský vládní tisk spustil proti Československu nejen pomlouvačnou kampaň, ale později vznesl i nehorázné územní požadavky. Polští nacionalisté na Těšínsku dostávali pokyny, aby spolupracovali s luďáky a s německými i maďarskými iredentisty.
Po smrti Piłsudského 12. května 1935 začal diktovat polskou politiku jeho někdejší pobočník plukovník Józef Beck. Ani ten se však netajil fašistickými tendencemi polského režimu. V zahraniční politice pak vycházel z teorie »dvou nepřátel«, které prý má Polsko na západě a na východě. To znamenalo, že Sovětský svaz stavěl na roveň fašistickému Německu. Od samého začátku německé okupace bylo však jasné, že polský lid se s beckovštinou a s nacistickou nadvládou nesmířil a zahájil jak na domácí půdě, tak i v zahraničí důsledný boj.
Zmínil jste, že rozbuškou bylo nacisty sehrané přepadení gliwické vysílačky »polským« komandem. Ale první připravený útok chtěli vést už předtím, na Westerplatte. Takže tato záminka vlastně přišla post festum, není-liž pravda? A kde hledat příčiny oněch událostí, vždyť Polsko také v té době bylo fašistické?
Jako záminka k zahájení válečných akcí posloužilo hitlerovcům především údajné utlačování německé menšiny v Polsku. Neváhali přitom sáhnout k řadě přímých provokací, z nichž největší bylo fingované přepadení německé vysílačky v Gliwicích.
Bez ohledu na nepříznivou situaci na frontě a na rozklad polského státního aparátu byla zaznamenána celá řada případů hrdinství polských vojáků a vlasteneckých činů prostého lidu. Tak například v úplném osamocení bojovali obránci polské pošty v Gdaňsku. Obdobně se vyznamenala hrdinnou obranou proti hitlerovské přesile posádka Westerplatte v Gdaňsku. Polský lid si uvědomoval, jaké nebezpečí mu hrozí, a proto na mnoha místech vytvářel iniciativně oddíly sebeobrany.
Ano, hodnocení tehdejších poměrů v Polsku zdůrazňuje především protidemokratický, diktátorský režim osobní moci Piłsudského a Becka. Zároveň zdůrazňuje i stále sílící fašizující tendence. Komunistická strana Polska dokonce odsuzovala Piłsudského jako »polského Mussoliniho«. A i italský velvyslanec ve Varšavě Tommasini svého času srovnával polskou vládu s italským fašismem.
Tehdejší polské vedení snilo o povinnosti Polska stát se »velmocí« a »valem Západu« proti komunismu. Nacistické Německo však sny polských mocipánů rozptýlilo. Plány hitlerovců byly totiž namířeny daleko na východ proti Sovětskému svazu a této skutečnosti překážel jakýkoli polský stát.
Výsledky druhé světové války známe. Dnes se však, po 80 letech, zdá, jako by všechno bylo jinak. Proč?
Ano. Hodnocení role fašistického Německa při rozpoutání druhé světové války a její výsledky jsou skutečně známy. Pozoruhodně se k tomu vyjádřil i pozdější prezident Spojených států Lyndon Johnson, který již 8. srpna 1943 nekompromisně označil hitlerovskou válečnou mašinerii za »nepřítele lidstva«. Ovšem tentýž L. Johnson, tentokráte již ve funkci prezidenta, ve svém projevu u příležitosti 20. výročí vítězství nad nacistickým Německem nepokládal za nutné připomenout, kdo rozpoutal válku, jakou apokalypsu přinesla hitlerovská agrese, ve jménu čeho bojovaly a prolévaly svoji krev národy protihitlerovské koalice. Zato však zakázal americkým diplomatům zúčastnit se přehlídky a recepce v Moskvě u příležitosti Dne vítězství. Navíc se nechal slyšet, že »před dvaceti lety na Evropu padl stín sovětských nároků«. A tak vládnoucí kruhy Spojených států přijaly bývalé »nepřátele lidstva« mezi své přátele.
A naši pravdoláskaři? Po listopadu 1989 se plně oddali americké ideologické perverzi a sudeťáckému vidění našich národních dějin.
Jaroslav KOJZAR
publikováno v deníku Haló noviny 2. září 2019
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout
