Není to dlouho, kdy musela moje dobrá kamarádka vyhledat lékařskou pomoc pro svou osmdesátiletou maminku. Ta za celý svůj život (vyjma krátkých pobytů v porodnici) nebyla v nemocnici, hospitalizaci proto zvládala extrémně špatně. Její stav nebyl zpočátku natolik vážný, musela ale dvakrát denně absolvovat odbornou kontrolu a „kapačky“. I přes příznivé vyhlídky se zdravotní stav maminky v nemocnici zhoršoval, byla na tom špatně hlavně psychicky. Dceři dokázala volat i desetkrát denně a asi po týdnu v nemocnici přestala úplně jíst. Možná si řeknete – chvíli to člověk vydrží, ale kdo podobnou situaci zažil, ví, že především pro starší osoby je někdy pobyt v nemocnici nepřekonatelný. Rodina tedy ihned začala zjišťovat, zda by k nim domů mohla chodit zdravotní sestra. Jenže zajistit rychle v regionu domácí péči nebylo možné, takže si kamarádka nakonec musela vzít v zaměstnání neplacené volno a jezdit za maminkou každý den. Jinak by to byla, podle jejích slov, konečná.
Možná je vám takový příběh povědomý, třeba jste se s podobnou zoufalostí setkali ať už přímo, nebo jako já prostřednictvím svých blízkých. Nedostatek domácích zdravotních sester má relativně snadné vysvětlení – už teď mají poskytovatelé domácí zdravotní péče málo financí a nemůžou adekvátně zaplatit dostatečný počet sester. Ty pak logicky odcházejí jinam, upřímně i v takovém Lidlu jim totiž dají víc peněz než za těžkou dřinu v domácím zdravotnictví. Co tento sektor ještě drží, jsou zdravotní sestry, které berou svoje povolání jako poslání. Ale popravdě, bojím se, že i ty se za chvíli přepracují.
Neochota ministra zdravotnictví problém řešit je pro mě zarážející. Sice neustále zmiňuje, že výdaje na domácí péče rostou, ale tak nějak opomíjí zohlednit, že roste i počet potřebných. Česko stárne a přibývá především seniorů, kteří péči potřebují. A je pro ně milionkrát lepší, když se o ně postará sestra doma, kde můžou být se svou rodinou a blízkými. Než aby byli odloženi někam za plentu v nemocnici a jediné, co můžou dělat, je koukat z okna. A to ještě za předpokladu, že mají to štěstí a jejich postel u toho okna je.
KDU-ČSL vyzvala ministra zdravotnictví, aby se postaral o to, že poskytovatelé dostanou tolik peněz, kolik na zajištění péče a na své zaměstnance potřebují. Momentálně jsou totiž vystaveni naprosto nefér podmínkám - ze zákona musí zdravotní péči poskytovat, ale už za ni nemusí dostat plně zaplaceno. Největší poskytovatel domácí péče, Charita ČR s více než 36 tisíci klienty, uvádí, že úhrady pojišťovny pokryjí pouze 60 procent nákladů. Zbylých 40 musí poskytovatel hradit ze svého. Tato situace je asi stejně absurdní, jako kdyby firma dostala veřejnou zakázku, ale stát ji uhradil pouze část nákladů s tím, že na zbytek nakonec nemá peníze.
Navíc, pokud by se měli klienty domácí péče přesunout do nemocnic, musel by nastat kolaps - kapacity lůžek ve zdravotnických zařízeních rozhodně nejsou dostatečné. Pobyt v nemocnici také stojí stát víc peněz, než pokud platí domácí péči. Den pacienta v nemocnici vychází na 1 800 korun, pokud je doma, stojí péče pouhých jen 210 korun. Kde je tedy problém? A jaké má situace řešení? Ministerstvo zdravotnictví musí co nejrychleji uzavřít dohodu s poskytovateli domácí zdravotní péče a nejlépe navýšit úhradovou vyhlášku. Tím vytvořit férové podmínky pro poskytovatele domácí zdravotní péče. Ti musí být schopni platit sestrám adekvátní mzdu, která zastaví jejich odliv ze sektoru.
Upřímně, nechci se dočkat toho, že krachne domácí péče. Už teď mi situace připadá šílená a nechci si ani představovat, co by se stalo, kdyby se celý systém zhroutil. Jediné, co si představuji, je reakce vlády, jaká by asi byla? Prostě jsme to nezařídili, o vaše děti a rodiče se nemá kdo postarat – sorry jako?
