Například, je otázka, zda naše země chce zachovávat pozici velkého exportéra elektřiny. Což dnes činíme na úkor životního prostředí a vyčerpávání neobnovitelných zdrojů. Nevím totiž, jakou ve výrobě elektřiny máme dlouhodobě konkurenční výhodu, která by pozici exportéra přirozeně podporovala.
Měli bychom se zamyslet nad tím, zda nepodceňujeme potenciál úspor energie. A oprostit se od již fakticky vyvráceného konceptu, že růst HDP s sebou ponese růst poptávky po energii.
Měli bychom znovu posoudit a využít potenciálu obnovitelných zdrojů, hlavně tam, kde to je ekonomicky rozumné. Věřím, že do doby, o které článek píše, by mělo dojít ke znásobení jejich podílu a že to je ekonomicky atraktivní možnost.
A nevím, proč odvrhovat využití paroplynových elektráren. Dost často slyším, že kvůli plynu z Ruska (ano, Rusko je s podílem 40 % největší, ale ne jediný dodavatel, je to ale země, pro kterou je ekonomicky vývoz plynu a ropy zcela zásadní).
Mimochodem, dost často toto slyším od lidí, kteří zároveň trpí velkou skepsí k elektromobilům, a preferují spalovací motory, pálící dominantně dováženou ropu (a ropy Unie dováží mnohem víc než plynu a od dodavatelů, kteří také někdy 100% stabilitu nezajišťují, a podíl Ruska je jen o 10 % nižší než u plynu).
Na zvážení také je, zda v 21. století je efektivní rozvíjet systém velkých zdrojů a nákladné distribuce proti výrobě více decentralizované.
A otázek by se našlo mnohem víc.
Zavírat před různými alternativami oči a soustředit se na jedinou málokdy přinese dobré rozhodnutí. Nebo ne?