když jsem zaznamenal, že většina senátorů se rozhodla podat ústavní žalobu proti prezidentovi republiky, který byl zvolen občany v přímých volbách, první, co se mi vybavilo po všech účelových kampaních hlavních aktérů a po všem politickém pletichaření, je otázka legitimity a racionality takového kroku, a to zejména s ohledem na tradiční politické přetahování a skutečnost, že ani experti /a dnes to tady několikrát zaznělo/ na ústavní právo se neshodnou v názorech na některé postupy prezidenta.
A vybavily se mi i mnohé jiné skutečnosti, třeba ta, kdy Miloš Zeman v někdejším Federálním shromáždění prohlásil, že si musíme vážit hodnot, které prošly zkouškou času a které se po čtyřiceti letech vracejí. Mluvil i o tom, že začátkem padesátých let minulého století se v Mníšku pod Brdy začala těžit ruda bohatá na kov jako marxismus na myšlenky.
Miloš Zeman v červenci 1990 vůbec asi netušil, že Britové o devět let později v anketě BBC zvolí myslitelem tisíciletí právě Karla Marxe. Jistě, Miloš Zeman měl v uplynulých třiceti letech i další úlety. Třeba ten, kdy v roce 1991 veřejně prohlásil, že v kvalifikačním rozvoji z hlediska změn výchovně vzdělávacího systému jsme na padesátém místě na světě za Nepálem, což však zdaleka neodpovídalo skutečnosti. Jsem dalek toho, abych bral či chytal kohokoliv za slovo. Je ovšem skutečností, že jsem Miloše Zemana ostře kritizoval, především v roce 1999, kdy jako premiér bez jakýchkoliv připomínek souhlasil s bombardováním Jugoslávie.
Dnes ovšem posuzujeme zcela jiné záležitosti, neboť Miloš Zeman byl opakovaně zvolen prezidentem. V té souvislosti považuji za nepochybné, že původně slabé postavení prezidenta republiky voleného Parlamentem a poplatného konkrétním politickým stranám, jejich tahanicím a leckdy podivným dohodám, se velmi proměnilo. Zatímco postavení Senátu se v očích občanů propadá a je obecně velmi nízké, jak o tom svědčí i mizerná a nereprezentativní volební účast, postavení hlavy státu naopak nabylo přímou volbou na váze. Prezident přímo volený občany, jak jsme toho svědky, přestal být závislý na stranách a zájmových skupinách, které navrhovali a adorují jeho předchůdce a oponenty.
Proto dnes vinit současného, přímo občany voleného, prezidenta z toho, že již dříve dělali jeho Parlamentem volení předchůdci, považuji za zpozdilé. Je v tom ze strany konkrétních stran a osob jistá dávka pokrytectví. Pokud se většina senátorů postavila proti prezidentovi republiky, pak při všech kritických výhradách, které k současné hlavě státu mám, považuji snahu senátorů a jejich stran a spojenců o žalobu spíše za pokus vyřizovat si účty. Řeč je o mediálním natřásání politického peří.
Dovolím si tvrdit, že argumenty senátní žaloby nejsou dostatečně silné. Zaznamenávám pokusy vykládat kroky či nedostatky hlavy státu jako neústavní za hranou Ústavy, přestože takové svou povahou nebo intenzitou nejsou. Žalobní snahy jednookých, kteří považují své oponenty a prezidenta za výlupky nectnosti a sebe sami za vyvolené, vševědoucí, spasitele, nesdílím.
V tomto okamžiku vnímám jako kritické a naléhavé zcela jiné problémy české společnosti a české politiky. Jsou zde vážné problémy sociální, ekonomické, životního prostředí, otázky zajištění míru a bezpečnosti republiky a občanů. Nemyslím si proto, že bychom se měli místo toho všeho vyčerpávat zástupnými tahanicemi mocichtivých a ješitných exhibicionistů.
Žalobní návrh Senátu v předložené podobě v konkrétních společenských souvislostech a okolnostech jsem nucen považovat za takový případ zástupného sporu. A právě proto nehodlám, podobně jako moji straničtí kolegové, žalobu Senátu na prezidenta České republiky Miloše Zemana podporovat. Jak se někdy říká: "Bůh nám zachovej našeho pána, jiný by mohl být ještě větší rána."
Děkuji za pozornost.
